Samet, to je i kontinuita

Sobota v 9:50 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

10. listopadu 2018 zemřel Jan Petránek. V roce 1951, v čase útoků na lidi nějak vybočující z řady, ať názorem nebo třeba věkem (dědeček, babička, ujídají z chlebíčka, zněl bonmot tehdejších aktivistů), pan Petránek jako novinář nastoupil do rozhlasu. Já ho později začal považovat za duši spřízněnou, neb z těch hrůzných dob jsme oba vyvodili podobná poučení. Například, že i v čase snahy mocných vnutit společnosti jednotu (zavést totalitu) je možno zůstat vnitřně svobodný, nebo že úkolem novináře je být "informačním pošťákem" - má předávat všechna důležitá fakta, která se k němu dostanou, a řekne-li i co si myslí sám, nesmí adresátům vzít možnost udělat si vlastní názor. Tím pan Petránek vybočoval z řady doživotně: slýchám od kdekoho, že v Číně stále vládne strana říkající si komunistická, ale jen od pana Petránka jsem slyšel i názor japonské politoložky, že Čína upustila od ideje třídního boje a hlásá světovou harmonii. Jan Petránek zemřel ve věku 86 let, přes proběhlý Samet za podmínek podobných času našeho mládí. Zas je čas útoků!


Dnešní aktivisté už sice neobviňují lidi mého věku z ujídání chlebíčka, neb žijeme prý všichni nejlíp, dnes podle nich senioři šíří on-line lži… nesmysly - to cituji z listu Metro 17.9.2018 vedeného sluníčkem jasným novinářským osvětlujícím nám správnou cestu vpřed Petrem Holečkem. A protože pan Petránek vybočoval z řady nejen věkem, vysloužil si i nadávky "nechutný prase" a "hovado" od lidí sluníčka jasného profesora z britské univerzity Jana Čulíka. Podobné chování sluníček jasných není nové. Z vyprávění politických vězňů, především Milo Komínka a "prezidentova vězně" Jana Beneše vím, že podobně demoralizovali lidi ponižováním dozorci a "vychovatelé" v lágrech. Od historiků vím, že sluníčka jasná považující své oběti za ruské šváby nebo trolly smýšlí podobně jako nejextrémnější fašisté. To vyvolává otázku, jak je možné, že mnozí lidé takové opakování zas berou jako přijatelné či dokonce úctyhodné? Protože Jan Petránek zemřel krátce před výročím Sametu, naskýtá se i otázka: Nesouvisí opakování se Sametem? Protože že i podle T. G. M. pravda většinou vypadá jinak, než jak si ji lidé představují, nebyl oslavovaný Samet chybný či velkým podvodem, jak soudí někteří anarchisté?


Já souhlasím se zákonem 198/1993 Sb. že předsametový režim byl zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný, za chybné mám omílané tvrzení, že vinna je myšlenka komunismu. Kloním se k názoru amerického spisovatele Kurta Vonneguta, že vinit myšlenky komunismu ze zvěrstev lidí říkajících si komunisté je asi tak rozumné jako vinit křesťanství ze zločinů nacistů považujících se za křesťany a hlásajících Gott mit uns. Vinni byli reální komunisté/nacisté svými činy.


Mám za to, že posametové dění "těm nahoře" vyřešilo velký problém - velkou nespokojenost "těch dole" s realizací "vedoucí úlohy Strany". Chybně však umožnilo zmocnit se "vedoucí úlohy" jiným skupinám. Profesor Jan Keller v té souvislosti mluví o skrytých/neviditelných elitách, a Jan Petránek řekl pro MFD 10. 12. 2011: Globalizace sevřela svět do svěrací kazajky nemilosrdných bankovních principů, které jsou-li nadřazeny jakémukoliv programu rozvoje lidské společnosti, stávají se rozsudkem nad humánní civilizací.


Za chybnou mám doktrínu o politickém dobru a politickém zlu, která klade důraz na učení o obávaném a nenáviděném parazitu, který není našeho druhu, naším bližním a je třeba jej vyloučit ze společnosti. Ta před Sametem platila zejména v sovětském mocenském bloku, pak ale nabyla na síle i ve starých zemích Západu. Noël O'Sullivan v knize Fašismus připomíná, že pojatá fanaticky vede k výbuchům blouznění o budoucím zlatém věku, které provází lidstvo od starověku. O'Sullivan uvádí i příklady z posledních staletí: povznášení "lidu" pomocí poprav kněží a aristokratů, osvobozování "proletariátu" likvidací kulaků, osvobození ne-západních mas bojem proti bílé rase, i emancipaci žen založenou na víře feministek, že "muži jsou nižší forma zvířat". Po Sametu zůstaly aktuální poslední dvě verze, u nás řádí především nová "dívčí válka".


Před Sametem zdálo se, že emancipace žen byla úspěšně završena všeobecným volebním právem a úspěšným působením žen v nejvyšších funkcích - ženy byly a jsou i premiérkami či velvyslankyněmi. Teď ale tvrdí např. sluníčko jasné ředitelka Gender studies Helena Skálová, že rovnosti žen a mužů jsme ještě nedosáhli. A tak zas máme důvod, aby "ve jménu lepších zítřků" byl bořen starý špatný svět a nahrazen "lepším", aby se někdo mohl vměšovat do věcí, do kterých se dosud vměšovat nesměl. Za údajným "dobrem pro lidstvo" zas vidím touhu získat více moci pro některé. Personálně kontinuitu takového před- i posametového myšlení ztělesňuje např. Petr Uhl, před Sametem trockista, spolu s estébáky a mlátiči hlavní hybatel Sametu (rozšířením zprávy o smrti studenta na Národní), pak úředník pro lidská práva a feminista.


Pro to vše soudím, že charakteristikou Sametu je i kontinuita s tím, co jsme zavrhli.
 

28. říjen: dříve sesazení, dnes extremismus mocných

9. listopadu 2018 v 19:23 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Dvacátý osmý říjen je ten den v kalendáři, kdy bylo v roce 1918 i v Praze vyhlášeno sesazení Habsburků z "pozice českého krále". Sesazení, které bylo plně zdůvodněné. Vždyť za císaře pána a spoluvládnoucí party byly mj. organizovány vykonstruované procesy, jako byl ten zdejší s Omladinou, těmi dole vybojovaná parlamentní demokracie byla těmi nahoře ochromována, a za války vyhlášené zemím Dohody byla vedena i nevyhlášená válka proti obyvatelstvu habsburské monarchie. Na Neviditelném psu připomněl A. Uhlíř, že od počátku války do jejího konce bylo popraveno na 80 000 mužů a žen jen proto, že jako Slované, Italové nebo Rumuni dostali nálepku odpůrců režimu. Prostě: Habsburská monarchie byla státem fungujícím na aktivistickém principu, že si může s občany dělat co chce; a vládci, kteří to dopustili, byli před 100 lety sesazeni v duchu principu užitého i o Sametu - kdo má moc, musí nést i odpovědnost.


Připomínat sesazení "pánů" z jejich pozic nehodilo se později režimům také založeným na aktivistickém principu zmíněném v poslední větě prvního odstavce. Proto dvacátý osmý říjen byl neslaven za Protektorátu, a za bolševické éry byl vydáván za něco jiného - za "Den znárodnění" a později i za Den přijetí zákona o česko-slovenské federaci, zákona, který 28. října přijat nebyl.


Po Sametu byl aktivistický princip zmíněný v poslední větě prvního odstavce vyhlášen znovu, přinejmenším "ministrem spravedlnosti" K. Čermákem 7. dubna 2004 v PRÁVU, a státní zástupkyní uznán za ne-trestný. Obnoveny byly i útoky proti "normálním lidem", proti časům předsametovým však nabyly jiné formy; protože útoky slovní leckdy bolí víc než fyzické, má pravdu zpěvák Ondřej Hejma, když tvrdí, že hrozné jsou ty urážky, které "elity" vrhají do tváře "normálním lidem". Nepřekvapuje mi proto, že masivní kampaň ani letos nepřipomínala dvacátý osmý říjen jako Den zdůvodněného sesazení, ale jako sté výročí vzniku státu československého. Státu, který podle mne vznikl v souladu se sliby posledního císaře rozkládající se habsburské monarchie o potřebě osvobodit národy, a vírou M. R. Štefánika: "Zvíťazíme, ak budeme my, Česi a Slováci, vždycky po boku! Keď sa podarí niekomu nás rozdvojiť, potom bude s nami zle. V jednote je sila. Prvou zásadou nášho boja je jednota a svornosť". Vyhlášené oslavy vzali v dobrém za své mnozí lidé obviňovaní "lepšími lidmi" z extremismu, jako fotbaloví fans, spíše extremisticky je pojali někteří "lepší lidé".


I v Bretani žijící spisovatel Martin Daneš si všiml, že na sté výročí sesazení Habsburků z "pozice" českého krále "lepší lidé" v Jablonci nad Nisou zorganizovali marš rakouských četníků a provolávání slávy habsburskému císařpánu a jeho rodině. List Metro 7.11.2018 psal, že v Olomouci péčí Pevnosti poznání a Vědecké knihovny děti skládají portrét Habsburka Františka Ferdinanda d'Este. Tak "lepší lidé" navazují na odporné nácky a bolševiky, kteří také organizovali velebení lidí odpovědných za zločiny.


Zatímco na pražském Staroměstském náměstí 28. října 2018 dětský sbor zpíval Zloba, závist, zášt, strach a svár, ty ať pominou, ať už pominou, nejedna "osobnost" dávala najevo zlobu a zášt nad tím, co to Češi spáchali a páchají. Poté, co prezident Zeman oznámil, že ocení jednoho z mužů 28. října 1918 Antonína Švehlu, který nevyšel z řad "elit" a přesto patřil mezi naše nejlepší politiky schopné přimět věčně rozhádané strany k dohodám, rozzlobil se např. divadelní ředitel Jan Hrušínský. Nejprve tvrdil, že medaili dostane prototyp ochotného a všehoschopného člověka, který ještě ráno 28. října 1918 bránil monarchii; pak ještě vypálil na miliony voličů Zemana, že oni ani do divadla nechodí… V listu Metro 5. 11. 2018 zas redaktor David Halatka, prý opírající se o slova historika Petra Horáčka, mylně tvrdil, že 28. říjen 1918 prý znamenal katastrofu pro Němce žijící v zemích Koruny české. Duo Halatka-Horáček např. neuvedlo, že Antonín Švehla hned 30. října 1918 nabídl představitelům zdejších Němců spolupráci, kterou Němci ještě odmítli, vymyslelo si však, že iniciativy se chopil až později E. Beneš a žádal cizí vojenský zásah proti zde žijícím Němcům. Duo snad, jako dříve služebníci nácků a bolševiků, snaží se změnou historie přimět nás k zášti proti ochotě našich předků osvobodit se.


Nejen zde zmíněné projevy extremismu "lepších lidí" naznačují, že naše historie posledních sta let se podobá cestě tam a zase zpátky. Teď "lepší lidé" nejen organizují oslavy a skládání obrázků Habsburků, ale i jednají jako oni. Jako roku 1918 císařpanští zakazovali Tříkrálovou deklaraci žalující, že jsme vydáni panství menšiny a centralistické byrokracie, roku 2018 menšina a centralistická byrokracie zakázala i promluvu prof. Petra Piťhy s výzvou lidem "vzmužte se".

Druhá česká republika není mou vlastí

26. října 2018 v 14:42 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Když v říjnu 1918 T. G. Masaryk jako předseda československé prozatímní vlády tzv. Washingtonskou deklarací zdůvodnil a vyhlásil nezávislost Československa, nevedl tím našince k izolacionismu. Snad proto, že vznikající stát kvůli jeho tvaru mohli lépe chránit politici než armáda, ještě před vyhlášením Československa v Praze vedl Masaryk v americké Filadelfii od 23. do 26. října 1918 mezinárodní konferenci zástupců více než dvanácti utlačovaných národů středovýchodní Evropy o strategickém projektu "Demokratické unie střední Evropy". Východiskem Masarykovy koncepce přitom byla demokracie založená na diskusi a rovnoprávnost jednotlivých evropských demokracií bez ohledu na velikost, jakož i vazba na demokratické USA. Mnoho Čechoslováků bylo přesvědčeno, že politika První československé republiky byla založena na zásadních bodech Washingtonské deklarace i Demokratické unie, i když těsnou vazbu na USA znemožňoval jejich poválečný izolacionismus. Vazba na Francii, jejíž demokracii neobdivoval M. R. Štefánik, podle historika prý byla tak silná, že jsme nebyli spojenci, ale ČSR nejpozději od března 1919 byla francouzským protektorátem a bez rozkazu francouzského generálního štábu se nesměla ani bránit.



Když Francie "vazbu" uvolnila, mocensky vlivní pomnichovské Druhé republiky se snažili "vyjít" s mocným německým sousedem ovládaným nacisty, podle K. Vonneguta "nejhoršími možnými lidmi". Podle nacistického vzoru začalo jak "vylučování nežádoucích" z národa, jehož obětí se stal i Karel Čapek, přičemž někteří publicisté projevovali svou nenávist doslova až za hrob; tak převychovávání národa "usměrněnými" školami a pod vedením Národní kulturní rady. Podobně se "žilo" i po II. sv. válce, kdy se mocensky vlivní snažili "vyjít" s mocným východním sousedem. Kde se tehdy stala chyba, podle mne později správně vystihl Václav Havel v rozhovoru s Němcem Maxmilianem Schellem: Nešlo o selhání jedné ideologie, ale o selhání myšlení pyšného člověka, který věří, že je schopen naplánovat ideální svět…, ale život dělá jeho plánům neustále čáru přes rozpočet a to nutně vede k totalitnímu systému, neboť všechno, co se staví proti jeho projektu, musí být odstraněno.


Za Václava Havla prezidenta však byly odsuzovány konkrétní ideologie. A necelých deset let po sametovém vypovězení poslušnosti selhavší KSČ v projevu 28. října 1998 prezident Havel řekl: Skutečný politik ale nemůže zůstat u pouhého vnímání: musí umět aspoň něco z toho, co nazírá, proměňovat v politickou skutečnost. Ač se při tom Havel slovy odvolával na Masaryka, činy pak dal zelenou dalšímu možnému selhání pyšných politiků, neb ti už zas si nemuseli své vize nechat podpořit lidem ve volbách a mohli tvrdit, že jejich vize nemají alternativu. Já od té doby dělím krátkou historii České republiky na éru První české republiky, kdy byl ctěn článek 2 Ústavy, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon; a republiku Druhou, v níž "oblíbený ministr spravedlnosti" Karel Čermák mohl veřejně napsat "zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany co chce" a státní zástupkyně mohla rozhodnout, že tato praxe z dob totality není trestná. Mnohými mocensky vlivnými je od svého zvolení "vylučován jako nežádoucí" i pan prezident; při převýchově národa se angažují školy i Člověk v tísni. Ta "humanitární neziskovka" pod vedením Šimona Pánka se snížila i k šíření teorie vedoucí už k holocaustu, a to že některé lidi lze v jejich vlasti prohlásit za "nezvané hosty". Přesto novináři Lidových novin v magazínu Index LN 8. 10. 2018 Šimona Pánka odpovědného za tu zrůdnost v souladu s dalšími nacisticko-bolševickými zásadami označili za manažera dobra. I proto reaguji jako rodiče.


Pro ně byly vlastí regiony Československa i s lidmi ochotnými v nich spolu žít, ne nástupnické režimy První republiky. Podobně mně jsou milé české země s lidmi netrpícími pocitem nadřazenosti, ale nepovažuji za svou vlast Druhou českou republiku v nich zřízenou mocensky vlivnými lidmi. Ta podle mne nerespektuje některé zásadní hodnoty Masarykovy Washingtonské deklarace a projektované Demokratické unie, resp. Sametu.


Co mi na ní vadí, vystihl i E. Goldstücker, cituji jej ze sborníku z konference k 90. výročí vzniku Československa: "Tady v poslední době neexistuje výměna různých názorů na základě racionálních argumentů. Usadilo se tu, bohužel, černobílé myšlení na dvou stranách, které nenachází k sobě vzájemně cestu. Černobílým myšlením se charakterizoval ruský typ komunismu. Po roku 1989 sedogmatické myšlení usadilo u vítězů revoluce sametové. Není překonáno, takže žijeme ve společnosti, která v určitých rozměrech nenachází k sobě cestu. A dokud to bude tak, tak ta společnost bude chorá." Ta je podle mne stále chorá, protože "vítězové revoluce" si usnadňují "vyučování nežádoucích", a ignorují, co pochopil Platon: povinností zákonodárství je zavádět svornost, aby se stát nerozpadl ve dvě nebo více potírajících se stran a nezahynul celek.
 


Zrod Československa a odkaz T. G. Masaryka

22. října 2018 v 17:34 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

V časech reformace Češi vybojovali pro dvě náboženství rovná práva, přestože ze zahraničí byli viněni z "tolerance k bludům". Němci v podobné situaci zápolili, která náboženská komunita vnutí druhé komunitě své "přesvědčení". Dohodnuté rozumné soužití těch různě smýšlejících náboženských komunit v českých zemích "dočasně" akceptovali i Habsburkové, když zde začali vládnout. Pak Habsburci přestali dohody uznávat, a české "elity" svobodu smýšlení neobhájily, v českých zemích začala "doba temna", v níž byly pro lidi závazné postoje "pánů".


Zato soužití "pod českým králem" žijících komunit česko- a německojazyčných, bylo od dob Přemyslovců bez velkých problémů, pokud ti nahoře nechali lidi, kteří na sousedy nemají mocenské páky, aby se spolu demokraticky domluvili. Ke konfliktům došlo například, když "osvícený" Josef II. prohlásil němčinu za řeč nadřazenou, povinnou řeč úřadů. Konfliktů přibývalo v 19. století, když se měnilo chápání pojmu "národ" - příslušnost člověka k národu přestávalo určovat, "pod jakým králem" žije, ale jakým jazykem mluví. Lidé žijící "pod českým králem" se stávali i členy různých jazykových komunit a řešení nových problémů soužití se ujali i politici.


Shodou okolností právě v době, kdy Merkel svedla vinu za vyvolání nesnášenlivosti jen na nacistickou diktaturu, rozhlasové 1199. Toulky českou minulostí připomněly mj., že němečtí poslanci r. 1897 vyvolali nenávistné bouře a děsné násilnosti na českých menšinách. Češi tehdy "páchali zločiny" i tím, že dle rady Františka Palackého vzdělávali "sebe i celý národ, abychom předčili vzdělaností sousedy německé" a začali konkurovat německojazyčným. Koncem 19. století se v prostředí Všeněmeckého svazu na vídeňské říšské radě objevila myšlenka 'vystěhovat' Čechy z hospodářsky významných českých zemí - bylo užito slova Vertreibung, zahnání, zapuzení. Když se začátkem 20. století mezi politiky zejména v Německu mluvilo o nutnosti evropské války mezi germánstvem a slovanstvem, nešíleli jen politici - německý historik Karl Lumprecht uvažoval o odsunu Čechů do Bosny; Jakub Arbes žádal vyhnat Němce z Čech. Přesto drtivá většina českých politiků počítala dál se setrváním Čechů v habsburské monarchii. Když v lednu 1917 W. Wilson oznámil, že válečným cílem Dohody je i osvobození našinců z cizí nadvlády, čeští poslanci "jménem národa" opakovali loajalitu k monarchii slovy, která "vůdcům národa Maštálkovi, Staňkovi a Šmeralovi předepsal ministr zahraničí Czernin; doma si za to vysloužili slovní políček "buď budete sloužit tužbám národa, nebo se raději vzdejte mandátu".


Od počátku I. sv. války se Rakousko-Uhersko měnilo ze spojence v závislý podřízený přívěšek Německé říše, a to vojensky i politicky. To podle 1211. Toulek českou minulostí signalizovalo, že po válce tu bude Mitteleuropa - velestát Germánů, a Češi budou vystěhováni nebo okrajově živořit na přiděleném skrojku prostoru. Podle Zd. Mahlera i T. G. Masarykovi řekli ve vládních kruzích, že po vyhrané válce se už Němci nebudou s Čechy mazlit a definitivně s nimi zúčtují. Protože vrchní velení považovalo český národ za neloajální a protistátní, začalo ho perzekuovat, k odsouzení stačila i neúčast za děkovné mši za úspěch armády; k trestu za velezradu nedoložené obvinění. Praxe, že "stát si může se svými občany dělat co chce", námi později považovaná za totalitní, už tehdy přiměla leckoho k přehodnocení postoje k monarchii.


Tehdy někteří Češi a Slováci proti "své" monarchii bojovali jako vojáci (Legie ve třech státech) a/nebo politicky (v zahraničí "makali" zejména vědec, voják a politik Štefánik, prof. Masaryk, dr. Beneš), doma připravila vskutku sametovou revoluci především Maffie. Dnes mi 1217. Toulky českou minulostí podsouvají jako významné datum 14. září 1918, kdy prý byla ustavena prozatímní československá vláda (stalo se však o měsíc později), podle mne je lidi tehdejší i dnešní nejvýznamnější tzv. Washingtonská deklarace z října 1918, kterou tým T. G. Masaryka naši nezávislost na habsburské monarchii vyhlásil a zdůvodnil. Bylo deklarováno a tehdy přijato, že žádný národ nemůže být nucen žít pod svrchovaností, které neuznává… a vláda bude uznávat zásady iniciativy a referenda


Deklarace připomněla, že spojili jsme se s Rakouskem a Uhrami v obrannou jednotu proti tureckému nebezpečí… Habsburkové porušili svou smlouvu s naším národem, nezákonně překročujíce naše práva a znásilňujíce ústavu našeho státu, kterou sami přísahali zachovávat, a my proto odpíráme zůstat déle součástkou Rakousko-Uherska v jakékoli forměOdmítáme svatokrádežné tvrzeni, že moc dynastie habsburské a hohenzollernské je původu božského; odpíráme uznati božské právo králů. Náš národ povolal Habsburky na český trůn ze své svobodné vůle a tímtéž právem je sesazuje… Deklaraci já považuji za odkaz T. G. Masaryka politikům (i posametovým), kteří vyhlásili, že stát si může dělat s občany co chce, brání se zásadě referenda a za pro lidi závazné mají postoje zvolených "pánů".


Příběh zrodu Československa pokračoval: Poslanci rakouských Němců 21. října 1918 vyhlásili německo-rakouský stát, 25. října 1918 oznámili italští poslanci, že se necítí občany monarchie; 28. října 1918 vydal Národní výbor první zákon československého státu, a 30. října 1918 Antonín Švehla vzkázal zdejším Němcům přes poslance a hejtmana Deutschböhmen Rudolfa Lodgmana zveme vás ke spolupráci. Pro politiky, kteří chtěli druhým vnutit své "přesvědčení", spolupráce nepadala a dodnes nepadá v úvahu.

Demokraté jsou zas totalitní

17. října 2018 v 16:07 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Po zavedení všeobecného hlasovacího práva bývaly volby základem demokracie, říkali mí rodiče a vysvětlovali proč. V dobách dnes už dávných, ale nejen za devatero horami a devatero řekami, ale i u nás, se volbami demokracie stávala vládou lidu (míněno koho, čeho, ne komu, čemu), neboť politické strany voličům předkládaly především různé programy, jak dál spravovat obec, republiku; a po volbách zvolení zástupci voličů museli dohodnout, jak tedy spravovat tu obec, republiku, aby byla uspokojena většina voličů. Rodiče též dodávali, že když se od toho osvědčeného modelu upustilo, například po II. sv. válce mimosoudním zákazem některých stran a v únoru 1948 respektováním požadavků demonstrantů pomýlených tehdy dostupnými médii, nedopadlo to pro lid dobře - demokracie přestala být vládou lidu (koho, čeho) a stala se vládou lidu (komu, čemu). Bolševik pak vládl lidu (komu, čemu) a od lidu (koho, čeho) jen žádal, aby s jeho způsobem vládnutí vyjadřoval souhlas ve "volbách", při nichž se nevolilo; říkal přitom, že to je nejvyšší forma demokracie, neb jednotná kandidátka zajišťuje "spravedlivé" (kvótami určené) zastoupení všech (bolševikem povolených) skupin společnosti.


Po Sametu jsem doufal, že naši demokracii zbavíme zmíněných poválečných úchylek a vrátíme se k osvědčenému systému, že politici nebudou dál zneužívat toho, že (řečeno slovy G. Orwella) neexistuje žádná definice slova demokracie, na níž bychom se shodli, a nebudou vědomě nepoctivě vydávat kdejaký režim za demokracii. Po prvních posametových volbách jsem si schoval "volební programy" stran, kterým jsem zvažoval dát svůj hlas, a zanedlouho pochopil, že zvolení se cítí především jako zástupci stran, které použitý "volební program" nezavazuje. Když pak média informovala, že strany si pro volby najímají reklamní agentury, řekl jsem veřejně, že "volby" už nepovažuji za akt demokracie, ale za průzkum úspěšnosti těch agentur; média pak napsala, že extrémisté protestovali a nevěděli proč. Dnes už i média píší např., že politická reklama je volby od voleb víc a víc bizarní a směšná (zde cituji politologa Petra Justa, Metro 14.9.2018), nebo že některé strany stanou na okraji politického spektra, ať již dostavou hlasů sebevíc (citát Jana Kellera, Právo 13.10.2018), ale nenachází odvahu nazvat tyto "volby" znevažováním demokracie.


Letošní říjnové volby komunální a do Senátu přinesly příklady obojího zde popsaného druhu. Kandidáty podle mne demokratické, kteří rekapitulovali, co udělali, co a jak chtějí udělat brzy a co výhledově, jsem našel v Napajedlích, kde jsem občas doma, ale nemohu zde volit. Volit mohu v Ostravě, kde mi volební nabídky připadaly bizarní a směšné, a doprovodné předvolební praktiky hodné doby poválečné, předsametové. V listu z Babišovy mediální stáje - pod značkou (jog) - byl rodilý Ostravan proměněn v kandidáta odjinud, který prý přijel do Ostravy slibovat, co v kampani ve skutečnosti odmítal slibovat, což mám za matení podobné tomu bolševickému z února 1948. Ostravský neziskový spolek, který nedávno dostal lukrativní prostory na jedné z hlavních tříd, se v nich zachoval v rozporu se sliby Sametu jako bolševik ke kandidujícímu Pavlu Wonkovi - rovné podmínky všem kandidátům spolek nedal. Celostátní veřejnoprávní rozhlas mi zas podsouval, že nevybíráme své zástupce do zastupitelských sborů, ale hlasujeme, která parta nám bude vládnout.


Nakonec nám Karel Hvížďala sdělil, že po letošních komunálních a senátních volbách se stáváme standardní evropskou zemí, a uvedl důvody, proč prý se zatím nemusíme bát totality. Obávám se, že přinejmenším pokud jde o obavy z totality pravdou je, jako za bolševika, opak toho, co nám renomovaný Karel Hvížďala tvrdí. Demokracie totiž může být zároveň i totalitou - první taková v "moderní době" byla jakobínská. Ta začala poté, co byla zaručena práva lidská a občanská francouzskou 'Deklarací', a byla jako další podobné totality založena na tom, že mnozí byli vytěsňováni z řad lidí plnoprávných, případně i zabíjeni, pokud někdo mocensky vlivný nabyl dojmu, že je to nutné pro šťastné zítřky lidstva. A pokud mě média nemýlí, právě z řad našich tzv. Demokratických sil se takové hlasy po volbách ozvaly. Emeritní ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), exministr a neúspěšný kandidát Bělobrádkových lidovců do Senátu Daniel Herman i na tiskové konferenci dělal, že má radost, že teď bude Senát "bez komunistů"; přičemž svůj bizarní a směšný antikomunismus (týká se jen jedné z více zde existujících Komunistických stran) nemá podložen žádným řádným rozsudkem. Podobně ve volbách úspěšný kandidát Fialovy ODS Pavel Novotný by zas rád, aby všichni vybraní chcípli! Kde se staly chyby, že Demokraté jsou zas tak totalitní? Mimo jiné u Václava Klause ml., který na mou otázku týkající se chování Pavla Novotného, předsedy jednoho místního sdružení a dlouhá léta vizitky celé ODS, na besedě v Ostravě odpověděl, že jde jen o řadového člena…

Plníme odkaz Václava Havla: pravda může být nenávistí

3. října 2018 v 12:38 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Mnichovské selhání Západu u nás nevedlo jen ke ztrátě území, zásadně se změnila i politika. Podle mne mimo jiné skončila éra, v níž se "jinačím" nabízela ruka k aspoň nějaké spolupráci, když už žijeme vedle sebe; místo ní začaly časy štvanic na lidi, na kterých mocensky nějak vlivní "našli chyby". Štvanic, jaké jsme do té doby znali především z ciziny a od zfanatizovaných bývalých spoluobčanů, u nás se obětí stal například Karel Čapek. Nadějí na zásadní změnu té politiky podle mne byl až Samet, ta naděje však rychle pohasíná. Jeden příklad, jak se dělá štvanice, se v posledních dnech nepřekvapivě týká našeho pana prezidenta Zemana.


Pan prezident měl v Kojetíně na Olomoucku pronést, že za bolševika "Romové museli pracovat. Většinou pracovali jako kopáči, a když odmítli pracovat, byli označeni za osobu práce se štítící a šli do vězení". Já "za bolševika" také žil a soudím, že pan prezident řekl pravdu a jen pravdu. Tehdy totiž musel být zaměstnán každý, pokud nebyl schopen prokázat, že má jiný legální zdroj příjmů, jinak mu hrozil trest za příživnictví; platilo to pro všechny, ani Romové nebyli z toho vyloučeni, neplatila pro ně jiná zákonná pravidla. Podle slov podnikatele romského původu Romana Ščuky v MFDnes 15.9.2011 podobná pravidla se týkala nejen pracovních poměrů, ale i školní docházky - prováděla se razantní kontrola i školní docházky a v případě problému s dítětem byli státním sektorem voláni k přísné odpovědnosti rodiče. To vše podle Ščuky přinášelo užitek. To, že nyní stát vychovává Romy k nepráci, podle Ščuky naopak přineslo velké problémy jak z pohledu obyčejného soužití majority a minority ve společnosti, tak z pohledu ekonomiky státu. Mladá česká novinářka z party Seznamu Petra Obrusníková zásluhou svého vychování tohle vše vidí zcela jinak.


Petra Obrusníková pana prezidenta za citovaná slova obvinila, že prezident pokračuje v sérii vysoce kontroverzních výroků minimálně balancujících na hraně rasismu. Nenamáhala se vysvětlit, proč má být "na hraně rasismu", když pro lidi bez ohledu na barvu pleti platí stejná zákonná pravidla. Obrusníková odvedla svou novinářskou práci snad ve víře, že normální přece je diskriminace nelogicky vydávaná za něco pozitivního. Diskriminace, která nařizuje o někom mluvit jen hezky, vše jiné by bylo projevem nesnášenlivosti, o jiném však mluvit hezky nepřipouští. Mě při čtení práce P. Obrusníkové napadlo, že - jako před Mnichovem - se výpad proti českému prezidentovi v zahraničí zesílí a využije k dalšímu peskování. Stalo se!!!


Zamakalo Evropské centrum pro práva Romů (ERRC) a obvinilo pana prezidenta Zemana, že jeho pravdivá slova jsou zřejmým projevem nenávisti a rasismu, mají vyvolat strach a rasistický všeobecný odpor, jsou přímou hrozbou pro demokratické hodnoty a bezpečnost jedinců i komunit. Proto by podle ERRC český prezident měl odstoupit.

To, že pravda a praxe podle Roma Ščuky přinášející užitek je dnes prý na hraně či dokonce nenávistí a hrozbou pro demokratické hodnoty, já hodnotím jako další příklad aktuálního selhávání Západu. Západ snad naplňuje odkaz Václava Havla z doby, kdy budoucí prezident byl tak strašně perzekuován, až vyšla i na gramofonových deskách jeho slova: Dnes dobře víme, že A může být zároveň B a B zároveň A. Že B může být nejen B, ale i A a C stejně jako C může být nejen C, ale i AB a D a že za jistých okolností dokonce F může být nejen OQY, ale třeba i Ň. Ten odkaz dovoluje, že dnes cokoli může být bez zdůvodnění prohlášeno za něco jiného, a že může být jako po únoru 1948 potrestán i ten, kdo nic neprovedl, ale jeho vina byla takto vykonstruována. Že člověku může zlomit vaz pravda nehodící se mocensky nějak vlivným, poznala tehdy např. Milada Horáková.

O státnosti před Dnem státnosti

26. září 2018 v 20:33 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Mezilidské soužití není nikdy bezproblémové, po tisíciletí trvají např. konflikty mezi lidmi usedlými (např. rolníky) a nomády (např. lovci a sběrači). I kvůli bezpečnosti se proto lidé sdružovali ke spolupráci v klanech, kmenech, státech; lidé zaměření na ochranu a obranu před útoky zvenčí od ostatních dostávali odměnu (z počátku spíše nevelkou) v naturáliích i pracovních úkonech. Postupně se praxe zvrhla, podle biologa a filosofa Stanislava Komárka došlo k dělení na svět kmánů, kteří zástupně i za pány orali a seli, a svět pánů, kteří zástupně i za kmány konzumovali, pořádali plesy a parforsní hony. To vedlo k revolucím, které mnozí páni nechápali, např. podle nepolitického učence Hippolyte Taina Ludvík XVI. uprostřed revoluce myslí víc na lov a počet zabité zvěře než na politické události.


I Otec českého národa František Palackýsoudil, že lidská přirozenost spočívá v napětí mezi dvěma světy, konkrétně v soupeření svobodného rozumu a autority. Palacký věřil, že následkem velké revoluce roku 1848i v Rakousku a v Čechách zavládl duch humanitní svodomyslnosti odstraňující středověké barbarství spolku panovačnosti a lakoty, proto ten rok odpověděl Němcům do Frankfurtu, že kdyby Rakouska nebylo, muselo by se v zájmu lidskosti vytvořit, neb není lidskosti nic prospěšnějšího nežli obnovení stejného práva, celému lidstvu přirozeného. Za panování Franze Josefa I. se praxe zvrhla a Palacký pochopil, že ve víře v dobrý stát Rakousko se velmi mýlil, neboť "počítal jsem s činiteli, kteří se později činiteli neosvědčili". Ani nový císař Karel už nezabránil revolucím. Týden poté, co němečtí poslanci vyhlásili Německé Rakousko (zahrnující i části zemí Koruny české) za součást Německa; vznikl i samostatný československý stát.


Hned 30. října 1918 řekl Antonín Švehla hejtmanovi Deutschböhmen Němci Rudolfu Lodgmanovi: Národ československý provedl revoluci. Věc je skoncována, zveme vás ke spolupráci. Přestože v roce 1929 tři čtvrtiny českých Němců daly hlasy stranám spolupracujícím s naší republikou, vývoj v republice se pak zvrhl. Čeští Němci začali věřit Hitlerovu mýtu (o něm mj. Ian Kershaw: Hitlerův mýtus) a státníci Británie a Francie uvěřili propagandě, že Němcům moc ubližujeme; proto dlouho mlčeli, i když česká státnost byla omezena na protektorát a Češi (dle Hitlera) měli být jen otroky.


Bolševik chtěl, aby všechny státy světa vstoupily do Svazu sovětských socialistických republik. Státům zbolševizovaným až po válce nechal státnost obdobnou protektorátní, snad každý jejich občan však slýchal, že žije v nejvyšší formě demokracie, ale měl "nad sebou" bolševika, který ho byl povinen ho soustavně "tajně" sledovat. Po Sametu ty státy vstoupily do EU, ale zůstaly státy s dohledem; jen soustavné sledování po bolševicích převzaly kamery a programy "rozpoznávající tváře", formou odporu se proto stalo i zahalování hlav lidí např. do kapucí.


Slova ministra spravedlnosti K. Čermáka, vyšlá 7. dubna 2004 v PRÁVU, zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany co chce,připomněla jistě nejen mně, že panovačnost neskončila ani bolševikem, ani středověkem. Z USA nyní varuje mj. senátor a prezidentský kandidát Bernie Sanders, že středověkem neskončilo ani barbarství spolku panovačnosti a chamtivosti, neb v době obrovské nerovnosti bohatství a příjmů, kdy jednoprocentní elita bohatých lidí vlastní mnohonásobně více hmotného a duševního majetku než zbytek 99 % obyvatel, jsme svědky vzniku nové autoritativní osy.


Tento způsob státnosti se mi už dlouho nezdá býti šťastným. Kde se stala chyba? Soudím podobně jako Palacký, že revoluce 1848, 1945 a 1989 povznesly činitele, kteří se později činiteli neosvědčili. Neosvědčili se mj. proto, že falšují i "evropské hodnoty" - např. tu omezit funkční dobu lidí ve státě mocných u nás i v Německu aplikovali jen na méně významnou funkci prezidenta a rozhodující lidé, např. vůdkyně strany a kancléřka mohou být u moci stále. Šťastnější podle mne můžeme být, přestaneme-li státnost slavit a dokážeme se nešťastnému způsobu státnosti zase postavit.

Nenormální normalizace

19. září 2018 v 17:40 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Je září roku 2018, Roku osmičkových výročí ovlivňovaného "politickou korektností". Veřejnoprávní rozhlas už do mne hustí, že (mnou nesledovaná) Česká televize nás detailně provede událostmi 30. září 1938, tentýž rozhlas však v přehledech výročí jednotlivých dnů pominul podstatné události k "Mnichovu" vedoucí. Podobně jako státní rozhlas do Sametu pomíjel snad vše, co by mohlo být skvrnou na imidži Největších přátel z Východu, posametový veřejnoprávní teď zjevně pomíjí, co by mohlo být skvrnou na imidži Největších přátel ze Západu. Lídři Rozhlasu se snaží vyhnout obvinění, že rozhlas vytahuje německou kartu, kazí jim to však hosté, kteří o skvrně na minulosti "našich" Němců nemlčí. Například historik Pavel Kosatík v pořadu Jak to vidí z 13. září 2018 netajil, že už 12.-13.září 1938 propukl henleinovský puč inspirovaný Hitlerovým norimberským projevem; tam došlo na lámání chleba; bylo jasné, že Němci berou zbraně do ruky a jdou natvrdo do rozbíjení Československa. Ve stejném pořadu pan Kosatík ještě řekl, že v září 1968 začal proces tzv. normalizace, odkud se ten termín vzal, Kosatík to nedopátral.


Proto já zde jen krátce připomenu, že Československo bylo ve válečném stavu s Německem již před Mnichovem, od 17. září 1938, protože ten den začaly bez vyhlášení války přeshraniční útoky ozbrojenců z Německa. Rozvedu ale své mínění, proč se zjevně nenormálnímu stavu společnosti říká normalizace.


I spisovatel Jan Beneš, osobní politický vězeň prezidenta Antonína Novotného, v knize Čas voněl snem připomíná, že součástí bolševické revoluce byla i revoluce sémantická - měnil se význam slov a jazyk místo domluvě lidí začal sloužit politice. Jan Beneš upozorňoval, že on píše nezbolševizovanou češtinou, zato politici často činí opak - neupozorňovali a neupozorňuj


Když v lednu 1968 Dubčekova parta ve vnitrostranickém boji začala vítězit nad partou Novotného, sama se označila za reformátory a obnovitele původních idejí socialismu, a prohrávající zastánce dosavadního reálného socialismu prohlásila za dogmatiky či konzervativce. Když se údajní spojenci rozhodli změnit vývoj v Československu násilím, naše reformátory začali vydávat za kontrarevolucionáře a až poté vyslali vojska, s jejichž pomocí změnili jazyk našich mocných.


Řečeno nezbolševizovanou češtinou, našinci se po lednu 1968 demokraticky vměšovali do svých záležitostí - diskutovali o tom, co tu bylo a co by tu mělo být dál, neřízeně podávali návrhy a podepisovali petice, vpádu nezvaných vojsk říkali okupace. Zbolševizovanou češtinou řečeno tu prý byl chaos, byl prý porušován v ústavě tehdy zakotvený princip o vedoucí úloze Strany ve společnosti; okupace byla prý pomocí to napravit a návrat k nenormálu za Husáka a ještě i Dubčeka pod patronátem vojsk se stal "normalizací".


Za "normalizace" byl obnoven tzv. demokratický centralismus: diskutovalo se pod vedením těch nahoře, kteří brzy rozhodli, jaký je jedině správný pohled na svět; kdo projevil "nesprávný názor", dostával padáka. I tvrzení, že vše v dobré obrátila Sametová revoluce, mám za projev ve zbolševizované češtině - šlo o revoluci jen z marxistického úhlu pohledu, neb došlo k zásadní změně vlastnických vztahů, nedošlo však k zásadní změně myšlení. Demokratické síly i Obhájci hodnot opakují, co tu bylo.


U nás po Sametu V Klausem založená Občanská demokratická strana má pod vedením profesora Petra Fialy za sebou to, co stalo se více stranám v únoru 1948 a o Sametu - zachovala název, zásadně změnila obsah. Když lidmi zvolený poslaneček V. Klaus ml., pouhý člen strany, vyslovil svůj názor na mise v Afghánistánu, u "elit" nové strany vyvolal staré reakce - jak si prý Klaus mohl dovolit ozvat se bez předchozího ohlášení, proto je třeba ho potrestat, dát mu padáka!!! V Německu je situace obdobná. Pár dost vysoko postavených lidí vyslovilo názory odlišné od názoru Obhájkyně hodnot Merkel, a ti dole v Saské Kamenici dokonce oživili slogan, kterýzněl za krachu zbolševizované Německé demokratické republiky, že oni jsou lid, ne ti nahoře. To je z řad "elit" zas hodnoceno div ne za útok na základní zákon Spolkové republiky, proto to má být pádný důvod k padákům!!!


Tak se tu historie opakuje. Proč se tak mohlo stát, je téma jiné.

Čas trestů a nám podsouvaných iluzí

8. září 2018 v 16:07 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

21. srpna 2018 se po padesáti letech zase objevily v našich ulicích nápisy v azbuce. Byly i mezi ostravským nádražím Svinov a zastávkami městské dopravy Svinov-mosty. Připomínaly, že v čase začínající okupace našinci nemlčeli, oslovovali i cizí vojáky tady plnící rozkazy z ciziny; když pak nápisy mizely, vycházelo najevo, že rozkazy z ciziny už plní i naše legální orgány. Že nastává čas trestů za projevené názory, v srpnu osmašedesátého varoval soudruh premiér Černík - kdo se angažoval, měl by se teď skrýt; na později přijatém pendrekovém zákonu se podíleli i budoucí nejbližší spolupracovníci prezidenta Havla soudruzi A. Dubček a M. Čalfa. Nám byly podsouvány iluze, že svět vypadá tak, jak ho vidí lidé vydávající zmíněné rozkazy, začala s tím v srpnu osmašedesátého média zřízená okupanty, přidala se i média naše. Letos se situace opakuje nejen znovuobjevením nápisů v azbuce. Nápisy zmizely a vychází najevo, že zas je čas trestů a nám podsouvaných iluzí.


Že jako za Husáka i po Sametu člověk může přijít kvůli názorům o místo, potvrdila už dříve kauza Bátora. Že dnes už zas je čas, kdy lidé - jako dříve V. Havel - mají být za názory posíláni do basy, 22. 8.2018 na Neviditelném psu připomněl Václav Vlk st.: "Hezky se prokecl před pár dny v rádiu nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, když požadoval, aby byly trestně stíhány s až nepodmíněnými tresty vězení všechny "závadné výroky" v diskuzích na internetu. A aby bylo trestní stíhání a "odsouzení" dotyčných verbálních zločinců mediálně využito. Už chápete, milí krajané, proč stále stoupá počet lidí, kteří považují dobu normalizace za svobodnější než dnes?" Nepodmíněné tresty však nehrozí jen za názor na internetu. I "protiextremistická policie" se dala na cestu extremismu a hrozí deseti lety basy za "schvalování atentátu", přičemž terorem (atentátem) míní stav pro Čechy dosud přirozený, že okupant naráží i na ozbrojený odpor ve válce, kterou vyhlásili ti, kteří mu dávají rozkazy.


Ochotu šířit iluzi, že svět je takový, jak ho líčí emeritní soudružka A. Merkel, předvedl v těchto i veřejnoprávní Český rozhlas. Protože vraždou vyvolané demonstrace v Chemnitz, dříve Karl-Marx-Stadtu a pro nás Saské Kamenici, paní Merkel - jako u nás dříve Gottwald - vydávala za nenávist a útoky na nevinné, angažoval Český rozhlas odborníka na fotbal zvláště anglický Jiřího Hoška. Posluchačům Hošek podsouval iluze o v Chemnitz hajlující lůze, o nejhnusnější nacistické nebo neonacistické lůze, jíž je Sasko semeništěm… Že realita může být jiná, Český rozhlas připustil, až to zaznělo od "osobností" i autorit dnešního Německa.


Podobně "kvalitní novinářskou práci" šíří Národní dopravce v zářijovém čísle magazínu ČD pro vás. Cestopis Ireny Menšíkové o perle na Baltu Gdaňsku vydává za pouhý "nátlak" zákeřné napadení malé polské posádky u pláže na Westerplatte německou bitevní lodí Schleswig-Holstein, která připlula na "přátelskou návštěvu", i následný týden tvrdých útoků jak z bitevní lodi, tak esesáků z Gdaňsku. Menšíková šíří i iluze, že obranou Westerplatte Poláci bránili "svůj" Gdaňsk, do nějž Němci prý vpochodovali až 7. září 1939, přestože ve skutečnosti Gdaňsk nebyl městem polským, ale Svobodným městem, baštou Němců a od roku 1933 nacistů.


Ve stejném magazínu Národního dopravce iluze sepsané Václavem Rubešem - asi šéfredaktorem - o českém Sametu zásadně odporují skutečnosti, kterou jsem prožil já. Události 17. 11.1989 na Národní třídě, kam studenty zavedl estébák vydávající se za studenta "mé" matematicko-fyzikální fakulty, Rubeš líčí jako bod zlomu, od kterého nejde o dialog, o nalezení cesty jak reformovat socialismus, ale o to se socialismu zbavit. Já však zažil opak. Události ze 17. 11. 1989 na Národní třídě konečně zahájily dialogy ve společnosti, jak dialog "disentu s věrchuškou" tucet let požadovaný signatáři Charty 77, tak politické diskuse podobné těm v "mé" malé ostravské pobočce brněnské firmy. Události ze 17. 11. 1989 na Národní třídě nás ještě nezbavily socialismu, ale z "reálného socialismu" učinily socialismus, ve kterém už neměla výrobní prostředky pod palcem jen KSČ, ale i po Sametu volené Rady pracujících. Podobně Rubešova iluze, že po 17. 11. 1989 studenti předávají žezlo disentu, odporuje skutečnosti - studenti protestovali proti prvním novým vládám dohodnutým disentem, neb vlády byly složeny z mnoha příliš čerstvých "nekomunistů". Ty protesty byly oprávněné, paní Merkel je přece živým příkladem, že formální změna stranické příslušnosti neznamená změnu myšlení, vždyť Merkel i dnes dokáže smýšlet jako bolševici padesátých let.


V Rubešově verzi české historie pro ČD je i nedoložené tvrzení, že události 17. 11. 1989 na Národní byly v rozporu s příkazy nejvyššího vedení KSČ. Pokud v tomto případě nejde o klam, pak by Samet byl spiknutím proti nejvyššímu vedení KSČ.

Rozklad státu v létě pokračoval

30. srpna 2018 v 10:51 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv; uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě, ujišťuje Všeobecná deklarace lidských práv. Zbolševizované Československo Deklarace nepodepsalo a nedodržovalo - kdo nic neprovedl, mohl být i odsouzen, připomínali mi rodiče, a ponižování kdekoho bylo tehdy běžné nejen v base či lágru, ale i "na svobodě". Československá republika musí být právním, demokratickým státem v duchu tradic československé státnosti a v duchu mezinárodně platných zásad, vyjádřených především ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech, vyhlásilo v roce 1989 Občanské fórum, a situace se mírně zlepšila - kdo nic trestného neprovedl, bývá ponižován především "na svobodě". Několik příkladů takových útoků na komunitu i jedince přineslo u nás i letošní horké léto.


Nejvýraznějším příkladem byla v Blesku odstartovaná "kvalitní novinářská práce" křivě obviňující Čechy obecně a ty zaměstnané u jezera Lhota zvláště z lhostejnosti a rasistických předsudků vedoucích k smrti dvou vietnamských chlapců. Tu "kvalitní práci" chválila a zlé pohádky papouškovala řada serverů, např.tento. Později některé servery jako opět tento zlé pohádky uvedly na pravou míru a za svůj podíl na křivárně se omluvily. Nepřekvapilo mi, že některé servery tak neučinily - už před léty mi poučil malý český J. Mc. Carthy a aktivní účastník letních "protestů", že on "nemá čas" se za něco podobného aspoň omluvit.


Nejen z novinářské práce pocházelo letošní letní ponižování lidí. Inspiroval k němu i "vzdělanec" vzdělávající další podobné vzdělance a v letošním létě i signatář/nesignatář petice Asociace spisovatelů, profesor Martin C. Putna. Pan profesor zjevně nad teze Všeobecné deklarace lidských práv staví tezi jinou, kterou nacisté zdůvodňovali i oprávněnost holocaustu, že ne každý tvor s lidskou tváří je člověkem; hodnotím tak pana profesora dle jeho činů, neb běhal po fakultě a na plakátech oznamujících přednášku doc. Robejška dělal z přednášejícího "ruského švába". Nacisticko-profesorským pojetím důstojnosti člověka se inspirovala "veřejnost" letos 21. srpna před pražským rozhlasem, nápisy "ruský šváb mlčí" a "konec švábů!!!" jsou vidět i na fotogalerii u tohoto článku.


"Pieta" u rozhlasu neznechutila jenom mne. "Veřejnost" s přinesenou plackou V. Havla tleskala předsedovi senátu, ač ten při svém členství ve Straně od sedmdesátých let do roku 1989 musel souhlasit se vpádem vojsk i oběťmi, ale vypískala předsedu Poslanecké sněmovny (z ANO), který takovou skvrnu na své minulosti nemá. Nedobře u té "veřejnosti" dopadl premiér Babiš, dnes jeden z mála velmi mála lidí, kterým je vyčítáno, že jsou na seznamu "spolupracovníků StB před desítkami let"; tehdejší opravdoví estébáci, pokud nezemřeli, se tomu dnes musí smát. "Veřejnost" přitom s premiérem, kterého vypískala, měla něco společného, a to pomlouvání české historie. List 5+2 z premiérovy mediální stáje zveřejnil v onom srpnovém týdnu titulek s blábolem, že Masaryk sebral šlechtě české zámky, veřejnost u rozhlasu lhala nápisem nebránili jsme se 1938, 1948, 1968… Ta "veřejnost" nechápe, že když ti nahoře nedali armádě rozkaz k obraně, neznamená to, že jsme se nebránili - za II. odboje mnozí našinci odešli do ciziny a bojovali na západní, východní i jižní frontě, bylo tu hodně hrdinů III. odboje, na odpor narazili i okupanti v srpnu 1968, nejen v Praze u rozhlasu, ale např. i v Holešově.


Já z toho všeho cítím, že ona "veřejnost", Babiš s partou i s jistými novináři svorně očerňují lid ohrožující moc těch nahoře; neshodnou se však na personálních otázkách. Že politika přestává být správou země a mění se v boj part, v jistou obdobu Knoflíkové války. Kdyby však zainteresovaní bijci rozuměli demokracii, a naše země byla skutečnou demokracií, nebylo by třeba vést ten boj a lidi ponižovat jako v letošním létě. V demokracii prohra v jedněch volbách není tragédií, ale výzvou k hledání argumentů, neb moc se brzy bude přerozdělovat znova.


Nešťastný způsob letošního léta vyvolává obavy, že stát už nezabezpečuje výše zmíněné základy svobody, spravedlnosti a míru ve světě; a že se hroutí jeden z nejdůležitějších pilířů demokratického státu: tvorba politické vůle ve svobodné hře argumentů, neovlivněné ponižováním a násilím.

Kam dál