Duch odsunutých ožívá

Dnes v 10:06 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Po parlamentních volbách, v nichž "šéf" Babiš se svým týmem zvítězili rozdílem třídy, jsme museli čekat šestinu volebního období, než zvolení udělali, za co jsou také placeni, tedy než ustavili vládu schválenou novou poslaneckou sněmovnou. Schvalování však proběhlo za hereckého vystupování opozice a srdceryvných výkřiků tzv. Demokratických sil, které se neumí téměř vůbec na ničem domluvit, napsal mj. Rudolf Mládek. Ty scény a pokřiky při letmém pohledu vypadaly jako důsledně antikomunistické, mně se však jeví jako klamavé, neupřímné.


O Vítězném Listopadu tehdejší Demokratické síly za potlesku davů vyhlásily, že daleko lepší než komunisty zakázat by bylo porážet je ve svobodných volbách, a od té doby se stále někomu daří komunistické strany (aktuálně máme čtyři) ve volbách porážet. Souběžně však bývalí komunisté i lidé jen nějak zapletení s StB dělají kariéry. Kariéru v nejvyšších funkcích tuzemské politiky dělali např. Marián Čálfa, Josef Tošovský a dodnes dělá Pavel Rychetský; kariéru i na úrovni EU udělali např. Štefan Füle, Pavel Telička a Jaromír Štětina, na úrovni NATO pak Petr Pavel. Protože k získání i udržení politické moci je dobré mít nepřítele, objevovaly se i za vlády bývalých komunistů hlasy, že komunisté jsou vždy nepřáteli Demokracie, nenásledovaly však útoky na všechny naše komunistické strany. Jejich terčem se stala jen KSČM, na rozdíl od ostatních komunistických stran dostávající ve volbách významné množství hlasů; KSČM je vydávána za nástupkyni předlistopadové KSČ, ač k tomu nástupnictví se hlásí současná KSČ, ne KSČM. Tato neupřímná strategie může vydržet dlouhá léta, neboť vážně míněné pokusy zakázat KSČM vždy narazily na nedostatek právních důvodů k takovému zákazu.


Z akcí současných tzv. Demokratických sil soudím, že jednají nejen v duchu účelového antikomunismu, ale i obdobně jako ti, kteří byli od nás po II. sv. válce po právu odsunuti. Lídři těch Němců už za Franze Josefa počítali s tím, že v Předlitavsku, "rakouské" části habsburské říše, budou Němci dominovat nad Slovany. Když po vyhlášení Československa v říjnu 1918 Antonín Švehla nabídl hejtmanovi Deutschböhmen poslanci Rudolfu Lodgmanovi zveme vás ke spolupráci, lídři Němců spolupráci odmítli a obviňovali Čechy z lecčeho - foto z protestu proti údajné české tyranii najdete např. v knize České průšvihy. Když v Německu nastoupil Hitler, situace se opakovala - lídři Němců se zase odmítali dohodnout, pro ně padal v úvahu jen boj a nenávist; už před vznikem protektorátu vyvolávali občanskou válku, později došlo i na zvěrstva proti Čechům.


I dnešní tzv. Demokratické síly se považují za "ty lepší lidi", s vítěznými "horšími" odmítají spolupracovat a obviňují je z lecčeho; marně exšéf ODS a exprezident Klaus vyzýval ODS, aby jednala s ANO o vládě a zabránila růstu vlivu komunistů. KSČM se pokusil odrovnat i Ondřej Neff - přestože KSČM ve volbách KSČM dostala víc hlasů než TOP 09, STAN či lidovci, O. Neff publikoval s pravdomluvností Goebbelse, že voliči dali komunistům červenou kartu. O schválené vládě píše např. V. Hučín jako o vládě StB a komunistů, ač minimálně ministryni Martě Novákové žádná taková nálepka nesedí.


Při schvalování vlády parlamentem došlo i na protest lidu proti vládě podpořené KSČM. Jak jsem předpokládal, mezi desítkami demonstrantů byl i Zbyněk Horváth, kandidát KANu do unijního "parlamentu" pravidelně však podporující stranu pana Kalouska, tedy člověka, který ne tak dávno sám domlouval vládu podpořenou KSČM. Nepřekvapilo mi proto, že "protestující" nadšeně uvítali pana Kalouska, zato "šéf" Babiš poznal jejich boj a nenávist. Demonstrace se zúčastnila i poslankyně za dnešní ODS Miroslava Němcová, která se pak uchýlila k praxi, která posloužila nacistům při páchání holocaustu, že děti mají být zodpovědné za rodiče - prý "aby bylo jasné, o jakou oporu se opírá vláda Andreje Babiše", hovořila poslankyně Němcová o činnosti otce poslance Grebeníčka. Takový způsob tzv. Demokracie zdá se mi poněkud zločinný, k ideologické občanské válce vedoucí.


Ve společnosti bývají pachatelé i spolupachatelé zločinů izolováni od zbytku společnosti. Proto mám za normální, že po válce byli odsunem izolováni od Čechů nejen Němci-pachatelé, ale i spolupachatelé, kteří věděli (o Lidicích atd.) a neozvali se. Když teď zavrženíhodný duch odsunutých u nás znovu ožívá vinou části tzv. Demokratických sil, kladu si otázku, jak dlouho dokážeme s tzv. Demokraty normálně spolužít.
 

Autoři manifestu moc nerozumí dnešnímu světu

3. července 2018 v 15:26 | František Rozhoň |  Evropa očima „burana“

Exprezident Václav Klaus st. s přáteli sepsali Manifest "Obrana demokracie před liberální demokracií". Po jeho zveřejnění pana Klause st. vychválil pan Alexander Tomský za výjimečné politické umění vyhmátnout a pojmenovat téma, které tak říkajíc visí ve vzduchu, zúžit je na ideologickou zbraň a mobilizovat nejen své příznivce. Podle pana Petra Hampla je dílo zahájením nové kapitoly v české politice. Pod leccos z manifestu bych se podepsal, ale s tak velkou chválou nesouhlasím.


Název manifestu je zjevně pochopitelný především lidem starším, kteří pamatují, že po bolševických a fašistických demokraciích s upřesňujícími přívlastky (např. u nás v únoru 1948 prý začala éra lidové demokracie, lidové lidovlády), Havel s přáteli o Sametu za zpěvu "tvá vláda, lide, se k tobě navrátila" slíbili lidu napříště už jen demokracii bez přívlastků. Co demokracie bez přívlastků je, já nevím, souhlasím s Orwellem, že v případě slova jako demokracie nejen neexistuje žádná definice, na níž bychom se shodli, ale pokusu stanovit ji se vzpírají všechny strany. Téměř všeobecně se pociťuje, že řekneme-li o nějaké zemi, že je demokratická, chválíme ji. Z toho plyne, že obhájci kteréhokoli režimu tvrdí, že je demokratický, a bojí se, že by museli přestat toto slovo používat, kdyby se omezilo na přesný význam. Slova tohoto typu se používají vědomě nepoctivě.


Z textu manifestu soudím, že autorům jde o obranu jejich pojetí demokracie jako obecného prostoru a mechanismu pro otevřenou politickou soutěž. Obávám se, že autoři se dobývají do otevřených dveří, nebjistá otevřená politická soutěž u nás je. Právě pan Václav Klaus po Sametu proti tezi, že pro všechny je Občanské fórum, strany jsou jen pro straníky, postavilsvou stranu nabízející vizi vývoje společnosti, a tehdy ve volbách vyhrál bitvu nad V. Havlem. Později Klaus prohrál válku - zásluhou "demokratických stran" zůstala forma (volby) bez původního obsahu (výběr z nabízených variant dalšího směřování společnosti); dnes strany nabízí např. heslo "slušný lídr, rozumná řešení", i když za lídrem najdete zastupitele, jejichž jednání nepovažujete ani za slušné, ani za rozumné.Navíc sama otevřená politická soutěž podle mne není demokracií, pokud vítěz získá všechnu moc a neorganizuje takovou správu země, aby bylo spokojeno co nejvíc občanů.


Ze stížnosti autorů manifestu, že přídavné jméno liberální, tradičně spojované se svobodou a tolerancí, má dnes za cíl zakrývat skutečnou podstatu neliberálního programu, soudím já, že autoři moc nerozumí světu posledních let, kdy pan Klaus st. patřil mezi mocensky nejvlivnější lidi této země. Vždyť i česká verze knihy Fareeda Zakarii Budoucnost svobody, v Academii Praha 2. opravené vydání z roku 2005, na straně 25 pod čarou upozorňuje, že to je klasický liberalismus používaný v 19. století, zatímco "moderní liberalismus" v americkém pojetí už se spojuje se sociálním státem, s pozitivní diskriminací a se vstřícným postojem vůči menšinám. Jsme nyní jako za bolševika svědky zásadní změny významu nejen tohoto slova, což vede k tomu, že lidé si nerozumí; toto poznání je zakotveno i v aktuálním Desateru liberálního demokrata.


I další stížnost autorů manifestu, že demokracie je dnes "obohacena" o doktrínu lidských práv a o ochranu přírody a menšin, podle mne potvrzuje, že ti autoři moc nechápou svět; i tyto zásady jsou v Evropě a na Západě tradiční, ale v poslední době také dostaly zcela nový obsah. Např. lidská práva dříve chránila lidi před zvůlí "mocnějších" (už r. 1215 byl anglický král přinucen omezit svou vlastní moc), dnes jsou často klackem "mocnějších" na lidi; a ústavní princip, že cenzura je nepřípustná, v dnešní praxi znamená, že cenzura je běžná.


Na rozdíl od autorů manifestu já soudím, že můžeme zlepšit dnešek, budeme-li si všímat i minulosti. V našem světě se souvisle už více než sto let daří vývoji, který Ernst Nolte v knize Fašismus ve své epoše nazval "ideologické občanské války". V těch válkách podle mne nemusí jít o ideologie, fašisté se přece chlubili tím, že preferují činy. A v žádných válkách nemá šanci demokracie jako vláda vrácené lidu. Pro obnovu takové demokracie je třeba stavět se proti partám, které dají dohromady nějaký projekt nádherného nového světa a nenabízí ho v politické soutěži, ale vnucují ho lidem všem. Narazí-li taková parta či její poskoci na překážky, budují totalitu. Tak soudil kdysi i Václav Havel, když pro pořad Vize 2000 televize 3SAT mluvil o příčinách zla, které páchali bolševici.

I FIFA jako KSČ

28. června 2018 v 13:19 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Tak jako souvislou afroasijskou pevninu si lidé rozčlenili na tři světadíly, protože v každém z nich probíhal vývoj poněkud odlišně, rozčlenili si podobně i lidi druhu Homo sapiens. Nejprve do třech velkých "ras" - skupin negroidů, europoidů, mongoloidů; později byla "v barbarské periférii" vyčleněna z europoidů skupina indoevropská, uvádí Imanuel Geiss v Dějinách světa v souvislostech. Geiss dodává, že rozdíly mezi lidmi se vztahují pouze na vnější znaky (barva kůže, jakost vlasů, formy nosů), ne na zásadní duchovní znaků (schopnost řeči, inteligence, učit se za nejrůznějších podmínek). I proto řada lidí hodnotí bližní individuálně, jako svébytné osobnosti, ne jako členy "skupiny"; některé režimy však dál členily a člení lidstvo na ještě více rasových skupin.


Dálo se tak například v Německu už před rokem 1933, kdy se dostal k moci Hitler. Mnohým, kteří by jinak asi zůstali "nulami", dala "rasová věda" možnost vyniknout na poli "vědy". Ve třicátých letech se podle rasového filosofa Grosse podařilo vyvolat "hodnotovou bouři" - útočit na emoce lidí a pomocí emocí lidi ovládat, vychovávat k "určitým hodnotám". Vztahy mezi prý "rasově odlišnými" pak upravily zákony a řešili lidé činní v trestním řízení. Trestala se i odchylka prostých lidí od vůle mocensky vlivných, podle knihy Iana Kershawa Hitlerův mýtus např. zhruba jeden z 1200 Němců byl v roce 1944 uvězněn Gestapem za politický či náboženský přestupek. Po skončení války (1945) se mylně zdálo, že časy fanatismu a netolerance k "rasově" i názorově "jiným" jsou pryč, a o o "rasách" že už se nikdy mluvit nebude.


V poválečném Československu brzy ožilo hodnocení lidí podle toho, do které skupiny patří; šlo především o skupiny podle "třídního původu". A jak před únorem 1948 klesala popularita komunistů, rostla i netolerance mocensky vlivných k "jiným názorům". Podle knihy Karla Pacnera Osudové okamžiky Československa, kapitoly Střetnutí bude velmi zlé,lidé činní v trestním řízení řešili jako trestnou i běžnou kritiku činnosti vlády, KSČ, Sovětského svazu, Svazu mládeže atd., z lednového (1948) rozkazu bolševického velitele tehdejší policie chodily proškolené skupinky mezi shromážděné lidi a číhaly, zda neuslyší "trestní výrok" a nebudou moci učinit udání. Po Sametu zdálo se, že doby fanatismu a netolerance jsou pryč a obdobné číhání na možnost někoho potrestat mizí na smetišti dějin. I mocensky vlivní si měli zvyknout, že demokracie, má-li být skutečně demokracií, v žádném případě není jednohlas a soulad a nerozborná jednomyslnost a podobné severokorejské libůstky.


Po Sametu se přesto i u nás znovu začalo mluvit o rasách. Dokonce se zase dovídáme, že některá rasa je nejmoudřejší a nejschopnější, že některý kus Země je jen pro někoho. Zase přibylo i "rasových skupin" - mnozí přijali i rozhodnutí mocensky vlivných, že většinoví našinci a Romové už nejsou společně Indoevropany. Lidé činní v trestním řízení případné neshody mezi nimi, nově mezi lidmi prý "rasově odlišnými", mohli řešit jako "činy s rasovým podtextem", na které zákony pamatovaly vyšší trestní sazbou. Mocensky vlivní si tak znovu dali nové téma, jak "zlepšit společnost" - i běžnou kritiku počínání institucí či jednotlivců mohou vydávat za projevy "rasismu v nás" a vychovávat lidi k boji proti němu.


V čase, kdy si připomínáme popravu Milady Horákové za "nesprávné názory", vyšlo najevo, že v rámci toho boje zase chodí hlídky číhající, zda nebudou moci někoho udat. Podle listu 5+2 (z 15. 6. 2018) FIFA nehodlá tolerovat jakékoliv projevy rasismu při mistrovství světa ve fotbale 2018 v Rusku, a proto na stadionech číhají proškolené skupinky z jakési organizace FARE, zda se diváci pod vlivem emocí nedopustí "trestných projevů" rasismu. Systém už prý byl vyzkoušen v Latinské Americe a vedl k potrestání tamních fotbalových federací.


I proto se mi zdá, že NSDAP a KSČ při zavádění výše popsaných způsobů vlastně byly strany pokrokové. Jen ty způsoby zavedly dříve než v pravý čas, a tak byly dlouho považovány za zločinné. Jako pokrokové je teď mocensky vlivní šíři po světě.
 


Kancléřka se spletla

22. června 2018 v 9:14 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Kdo jinému jámu kopá, zlobívá se, když do ní spadne sám. A tak po porážce v I. sv. válce se mnozí Němci zlobili na "ostudný mír" z Versailles, a přijali za "osvoboditele" Hitlera, který podle dobové propagandy se pokusil roztrhatstránku po stránce tu smlouvu, která obsahovala ve svých 448 článcích nejhanebnější násilí vůbec kdy spáchané na národech a lidských bytostech; Němce údajné "ostudy" zbavil, obnovil jejich "sociální práva" a "národní právo". Od porážky v II. sv. válce dosud zlobí se zase mnozí Němci, že "oprávněné rozšiřování německého životního prostoru" za pomoci pátých kolon v jiných zemích skončilo odsunem mnoha Němců do zmenšeného životního prostoru. Zlobící se Němci už dříve získali novou pátou kolonu mezi našinci, v roce 1978 v bavorském Frankenu hrstka (jen asi stovka) tehdejších exulantů podepsala prohlášení brojící proti rozhodnutí vítězných spojenců o odsunu - že prý po roce 1945 byly v Československu postaveny mimo zákon nejdříve miliony občanů německé národnosti a princip odplaty zvítězil nad principem spravedlnosti a práva. Nyní se k zlobícím Němcům přidala i dřívější soudružka a dnešní kancléřka Angela Merkel. Ta návrat Němců z okupovaných území i odsun označila za "útěk a vyhnání", za akce morálně ani politicky neospravedlnitelné, za pouhý důsledek nacistické diktatury. České reakce na Merkelové slova, které neodpovídaly výše zmíněným tezím hrstky z Frankenu, hned odsoudil šéf sudetských Němců Bernd Posselt - dokazují prý, že někteří našinci "míří ke komunistické minulosti". Mne zlobící se Němci asi také nepochválí, soudím totiž, že soudružka nyní kancléřka se zásadně spletla - mj. odsun rozhodně nebyl jen následkem nacistické diktatury.


Česky a německy mluvící lidé v českých zemích spolu žili od dob Přemyslovců, v zásadě bez velkých problémů, dokud ti nahoře nechali lidi, kteří na sousedy nemají mocenské páky, aby se spolu demokraticky domluvili. Když Josef II., kterého těžko považovat za nacistu, prohlásil němčinu za řeč nadřazenou, povinnou řeč úřadů, vedlo to ke konfliktům. Během 19. století se začalo měnit chápání národa - přestávalo rozhodovat, "pod jakým králem" lidé žijí, důležitějším se stávalo, jakým jazykem mluví; a řešení problémů soužití jedněch s "těmi druhými" se ujali i politici. Shodou okolností právě v době, kdy Merkel svedla vinu za vyvolání nesnášenlivosti jen na nacistickou diktaturu, rozhlasové 1199. Toulky českou minulostí připomněly mj., že němečtí poslanci r. 1897 vyvolali obrovské nenávistné bouře a byly hlášeny děsné násilnosti na českých menšinách. Koncem 19. století se v prostředí Všeněmeckého svazu na vídeňské říšské radě objevila myšlenka 'vystěhovat' Čechy z hospodářsky významného prostoru českých zemí - bylo užito slova Vertreibung, zahnání, zapuzení. Začátkem 20. století se mezi politiky zejména v Německu mluvilo o nutnosti evropské války mezi germánstvem a slovanstvem. Nešíleli tehdy jen politici - německý historik Karl Lumprecht uvažoval o odsunu Čechů do Bosny; Jakub Arbes žádal vyhnat Němce z Čech. Nácek Heydrich později "jen" oprášil politiku známou přinejmenším z dob německého císařství. Tak dlouho tu řada mocensky vlivných hlásala, že s těmi druhými nelze žít, až to museli vzít na vědomí i vítězové 2. sv. války a reagovat. Ti, kteří se dlouho cítili být nadřazenými Čechům a chtěli české země od Čechů očistit, museli jít mezi sobě rovné. Ať se tedy zlobící se Němci nezlobí na ty, kteří rozhodli o odsunu, ale na dlouhodobý německý (a nejen německý) pocit nadřazenosti.


Ten pocit nadřazenosti já cítím i v současném peskování páchaném paní Merkel a panem Posseltem. Ti místo snahy o obecné dobro posilují vyhrocenou formu nacionalismu - šovinismus, podle T.G.Masaryka 'nepřítele národů a lidstva'. Nepřekvapilo mi však, že z německého kancléřství zazněla ve 20. i 21. století podobná slova o údajném bezpráví vůči poraženým Němcům. Německo paní Merkel "mění Evropu" podobně aktivisticky jako Německo Hitlerovo, v duchu Rousseauovy teze "nehledejme chyby v sobě, nýbrž ve společnosti." Přehlíží své chyby, ale proměnilo evropskou společnost: Ta většinově nevidí chybu v "tradičním" útoku Merkel a Posselta proti rozhodnutí vítězů války pokusit se odstranit důsledky zrůdného pocitu nadřazenosti jedné skupiny nad skupinou jinou; ale souhlasí, že rakouský soud právě v těchto dnech odsoudil 51letého Chorvata jen za to, že pod vlivem alkoholu natáhl pozdviženou pravici.

Můj boj (Mein Kampf) a dnešek

12. června 2018 v 17:53 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Můj boj (Mein Kampf) není jen titul Hitlerovy knihy, stejný název má i hraGeorge Taboriho v Ostravě. Podle Národního divadla moravskoslezského hra je o přátelství žida Šlomo Herzla a mladého Hitlera, ve mně však vyvolala dojem jiný.


Hrdina Taboriho hry Šlomo Herzl teprve chce napsat knihu, ale už pro ni hledá titul; myslí si, že čtenáře by přilákal název Můj boj, ale autor sám vůbec nežije život bojovný. Herzl dlouho ochotně ctí spolubydlícího Lobkowitze, který se prohlašuje za Boha, lásku k bližnímu projevuje i k novému spolubydlícímu panu Hitlerovi z Brannau na Innu. Herzl Hitlera nejprve učí slušnému chování; to se Hitlerovi později hodí, když chce, aby ho jako kancléře akceptovali Hindenburg a konzervativní 'špičky' Německa. Herzl mj. také upraví Hitlerův vzhled na ten dnes notoricky známý; ochrání Hitlera, když si pro něj přijde paní Smrt; a doporučí Hitlerovi, aby se dal na politiku. Hitler se pak Herzlovi za dobrotu odmění tím, že na něj začne útočit a obírá ho, pozdě Herzl pochopí, že ne každý je hoden lásky k bližnímu.


V Taboriho hře není, proč se Hitler takhle 'odvděčí', možné vysvětlení nabízí znalost historie. Hitler se tehdy protloukal v císařpanské Vídni, kde nevládl jen Franz Josef I. Lidé zde volili starostou Karla Luegera, který "pravidelně přirovnával Židy k sarančatům, žádal, aby byli rozdrceni v půdě jako hnojivo nebo naloženi na loď a utopeni v moři." Hitler tehdy možná podlehl indoktrinaci starostenské, jako později v Mnichově německé proválečné, a jako později jiní podléhali indoktrinaci nacistické.


Cestou z divadla jsem si uvědomil, že Taboriho příběh z doby před více než sto lety, s jinými postavami znám i z doby posametové. Milo Komínek, odbojář protinacistického i protibolševického postoje, dlouholetý politický vězeň a před Sametem exulant, který by se 20. 6. 2018 dožil 92 let, po návratu z exilu takého nemálo pomohl člověku tehdy ve značných nesnázích - veřejně zostouzenému a vazebně vězněnému, ale nikdy neodsouzenému, neb k jeho odsouzení soud nenašel důvody. Později se Komínkova tvář stahovala bolestí, když poznal, jako odměnu dostal - jak se ten, kterému pomohl, chová nejen k němu. M. Komínek pak poznal i posametovou indoktrinaci, podobně jako Lueger ve Vídni a Hitler v Německu i zdejší posametoví mocensky vlivní lidé začali ostatním tady podsouvat, že někteří našinci jsou ve své vlasti "nezvaní hosté". Stejnojmenná publikace 'hodnotila' i Vlasteneckou republikánskou stranu vedenou ing. J. Sprušilem, a M. Komínek si byl jist, že to 'hodnocení' je pravdivé asi stejně jako Luegerovo a Hitlerovo 'hodnocení' židů.


A co má s Mein Kampfem společného dnešek? To se ukázalo o den dříve, než já Mein Kampf shlédl. Na různých místech naší vlasti se konaly tisícové demonstrace jak vystřižené ze života autora knihy Mein Kampf, na nichž lidé zase požadovali JEDNOU PROVŽDY zatočit s některými skupinami lidí. Například v Praze staré kádry (Miroslava Němcová, Jiří Pospíšil, Jiří Dienstbier), které se dříve podílely na vyhlášení zaručeného ústavního práva, že všichni mají stejná práva bez ohledu na původ a přesvědčení včetně přesvědčení politického, vystupovaly na akci, kde jako tzv. 'slušnost' bylo žádáno, aby vítěz českých voleb nečeského původu táhl na Slovensko; aby tady mohli vládnout jiní.


A tak si tu žijem, sice s větším materiálním komfortem než dřív, ale postaru. I 'státní zástupkyně' se spojenci se snaží lidu podsunout, že nenávistnou ideologii hlásají prostí lidé, přehlíží však, že výzvy zúčtovat jednou provždy s některými skupinami lidí podsouvají lidem ti mocensky vlivní.

Preventivní vraždy a jiné demokratické postupy

6. června 2018 v 17:01 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Zápotocký ujistil lid, řečeno dnešní terminologií, že informace o chystané měnové reformě jsou fake news šířené třídním nepřítelem. Den poté, 30. 5. 1953, oznámil premiér, že měnová reforma začíná, takže fake news nešířil nepřítel, ale sám náš prezident. Měnová reforma si vysloužila označení velká peněžní loupež, kdo měl našetřeno na kolo, mohl si nyní koupit stěží koloběžku; ale byla i ukázkou, jak se lidem měřilo různě - zásadně odlišná pravidla platila např. pro komunisty a podnikatelské subjekty režimu milé, jiná pro nestraníky a subjekty soukromě hospodařící. Fake news a různé metry nezmizely dodnes. Jako fake news se ukázala zpráva třídních přátel z Ukrajiny, země kde také vládne oligarcha, že byl zastřelen ruský opoziční novinář Arkadij Babčenko. Za to, aby se různým lidem zas měřilo různě, 5. 6. 2018 demonstrovaly v Česku tisíce lidí, kterým prý záleží na demokracii a proto odmítají uznat výsledky demokratických voleb, pokud jim nejsou milé.


Ač jsme součástí Západu, kde mohli (třeba v Itálii a Francii) být "lídry" lidé i opakovaně trestně stíhaní, naši demonstranti považují za nepřípustné, aby totéž platilo u nás pro vítěze voleb Babiše. Ač západní lídři (např. Angela Merkel) jezdí na Východ daleko častěji než náš prezident Zeman, naši demonstranti věří, že co je ve velkém dovoleno Merkel, není dovoleno Zemanovi ani v malém, on je prý "pupínkem, který je třeba vymáčknout." Co nás při vymačkávání asi čeká, už naznačil jeden z těch , kteří demonstrace propagovali a sám má zkušenosti se zabíjením co nejvíce ranivým.


Myslíte, že to vidím příliš černě, že zabíjet nechává jen Rusko a ne demokratický Západ? Probuďte se, že v zájmu demokratické země mohou být i preventivní vraždy, potvrdila zpráva čtk z Izraele, která se pak objevila i na netu.


Tak si tu žijem, sice s větším materiálním komfortem než dřív, ale v atmosféře února 1948. Tak jako tehdy praktiky 'spojence' zaslouží spíše protest než spojenectví, tak jako tehdy se jedna parta 'ostrých hochů' pokouší druhou, legálně zvolenou, vymáčknout od moci tím, že proti ní poštve do ulic lid.

Zábava jak v lágrech

31. května 2018 v 14:56 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Odbojář II. a III. odboje, dlouholetý politický vězeň a autor knihy I pod oblohou je peklo Milo Komínek před smrtí († 25. 5. 2010) slýchal z různých stran, že prý je evidovaný extremista; šířil to člověk, kterému Komínek pomohl v nouzi, člověk neschopný vysvětlit (zdůvodnit), proč by Milo Komínek jakýmsi extremistou měl být. Shodli jsme se tehdy s Milo Komínkem, že v karikatuře právního státu jsou lidé prostřednictvím takových nálepek přesunováni mezi "zatracované lidi", ač právo takový postup nepřipouští; prostě že stále je zásadní rozdíl mezi teorií a praxí. Komínek při té příležitosti i vzpomínal, jak se takovým nezdůvodněným a ponižujícím nálepkováním v bolševických lágrech na účet vězňů bavívali bachaři.


Předlistopadoví disidenti proti takové 'zábavě' mocensky vlivných osob kdysi protestovali. Když však jako polistopadoví mocensky vlivní takovou 'zábavu' nestopli, jistě předpokládali, že kopou jámu, do které budou padat jen jiní. Že nedopadnou jako spolupracovníci Gottwalda, ze kterých Gottwald udělal zločince. V tom se spolupracovníci Havla zmýlili, ukázalo to i dění kolem brněnského divadelního festivalu o svobodě a představení Naše násilí a vaše násilí.


Pokud jde o mne a o herce, stále vítám, nabídnou-li herci jiný než standardní pohled na svět; vždyť zejména hry na antická témata mi v mládí potvrzovaly, že lze žít jinak a svobodněji než nám vnucují bolševici. Už tehdy ale také platilo mj., že říci pravdu dřív než včas může znamenat, že stát (strana) divadlu zlomí vaz, a že nesouhlas i zásadní mohou hercům dát najevo i diváci. Zásadně však nesouhlasím s posláním, které hercům vnutily strany typu NSDAP či strany bolševické, že posláním herců není jiný pohled jen nabízet - herci měli přímo měnit lidem pohled na svět a vychovávat tak 'správné soukmenovce' či 'sovětské lidi'. Teze "posláním herců je měnit lidem pohled na svět" mezi 'herci' přežila pád nácků i bolševiků, zopakoval ji například herec Martin Finger v rozhovoru pro letošní únorové číslo magazínu ČD pro vás.


Brněnské festivalové představení Naše násilí a vaše násil předcházela divná pověst. Zatímco sportovním fanouškům se hrozí trestem za zneuctění vlajky, napíšou-li na ní, odkud jsou, 'herci' mohou beztrestně cpát takovou vlajku do vaginy. Zatímco lidé mají bojovat za 'evropské hodnoty', 'herci' zesměšňují křesťanství, které tisíc let spojovalo Evropu a mnohým vzdorem proti mocným světským vládcům významně přispělo k evropské svobodě. Nepřekvapilo mi proto, že představení vyvolalo odpor části diváků. Bohužel mi nepřekvapil ani fakt, že faktickou součástí festivalu o svobodě a její křehkosti se stala i zábava mocensky vlivných připomínající zábavu bachařů v někdejších lágrech.


Jak připomněl Dr. Zbořil, i aktér Listopadu a dnes pomocný biskup Václav Malý, který obvykle mívá pro podobné 'experimenty' pochopení, byl tentokrát "nemile překvapen, s jakou necitlivostí organizátoři obhajují uvedení hry v Brně, aniž berou v potaz, že svoboda slova je pokřivena, pokud prezentuje sice dramaticky nadsazenou, ale nechutnou a urážlivou scénu o Ježíši…" Veřejně dostupná videa potvrdila odpor části diváků, kteří mj. po chvíli sami přešli na jeviště a obrátili se zády k 'hercům', asi jako v závěru Starců na chmelu studenti k udávajícímu svazákovi. Pak začala ta nejzajímavější část festivalu o svobodě a její křehkosti, s mocensky vlivnými v hlavní roli.


Někteří v ČTK a v médiích "jen" začali bez zdůvodnění dávat lidem nálepky 'pravicoví extremisté'; zaujal i literární kritik a šéfredaktor nakladatelství HOST Miroslav Balaštík, který postávání na jevišti zády k jeho favoritům prohlásil za jasné násilí, proti němuž musí zasáhnout policie, a kdekoho označil za podporovatele jím vymyšleného násilí. Ředitel brněnského divadla nazvalplatící diváky 'lůzou' a ty, kteří si nechtěli nechat "měnit pohled", 'brněnskými nácky'. A proto já soudím, že i biskup Václav Malý kritikou spadl mezi ty, z kterých jsou i vinou Sametové party dnes děláni 'zločinci'.


Takové dění jsme kdysi s Milo Komínkem komentovávali slovy "opak je pravdou", resp. "oni si nepřipouští, že jsou jen terorizujícími nulami". Dnes taková festivalová zábava doplňuje články, jak si ti mocensky vlivní právě třeba v Brně dnes opravdu žijí.


Tak si tu žijem i my, sice s větším materiálním komfortem než za časů lágrů, ale v atmosféře oněch časů.

I disidenti nyní jdou ve stopách StB

24. května 2018 v 22:23 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Některé události posledních dnů mi umožnily upřesnit si význam známé fráze, že nikdy jsme nežili tak šťastně jako dnes. Významně mi k tomu pomohlo zejména dění v Izraeli při oslavách sedmdesátin tohoto státu.


To izraelské dění bylo i 23.5.2018 v pořadu veřejnoprávního rozhlasu Jak to vidí hodnoceno zásadně rozdílně. Pozvaný analytik mluvil o masakru, moderátorka mu oponovala názorem člověka od Sametu kolujícího ve vysokých funkcích, že Izrael nechybil, agresory byli ti, kteří protestují proti Izraelem zařízené nakbě a následnému životu mezi ploty a v beznaději. Protože dobré rady, že v současnosti lze Izrael "beztrestně" jen chválit, a nejlépe rovnou nekriticky, se dlouhodobě nedrží jistý český novinář, připomenu, jaké štěstí za to toho novináře potkalo.


Už za komentář k politice a šedesátému výročí zrodu Izraele si ten novinář vysloužil nejen nálepku antisemity, ale od člověka také po Sametu kolujícího ve vysokých funkcích i obvinění, že prý nenávidí Izrael, a to fest. Pochopil jsem, že obviňující, který byl i poradcem premiéra pro lidská práva, se dnes chová jako kdysi Gottwald, který kritiku své politiky též vydával za projev nenávisti, tehdy nenávisti k dělnické třídě. Obviněný novinář se tím ale ocitl v dobré společnosti, z nenávisti - tentokrát k naší civilizaci - byl obviněn mj. i zemřelý režisér Miloš Forman.


Za komentář k politice a sedmdesátinám Izraele si novinář zase vysloužil nálepku antisemity. Jeden člověk, uctivě zvaný bývalý disident, však šel ve výpadu proti novináři dál, a to ve stopách StB. Ta lidi jen nepředávala soudu, aby je odsoudil, ale někdy sama útočila na jejich lidskou důstojnost, případně je i napadala; i náš disident nazval novináře "blahosklonným blbem", "spratkem z doby normalizace", a řekl, že mu milerád dá přes hubu.


K upřesnění, jak šťastně si tu my žijem, mi pomohla i svatba britského prince a reakce lídra jedné naší parlamentní strany. Ten lídr se už dlouho chválí na billboardech jako "slušný lídr", což dnes znamená, že mlčením už dlouho vyjadřuje tichý souhlas s tezemi funkcionáře a zastupitele své strany, že někdo by měl být milosrdně uspáván, jiný veřejně bičován na ulici, že lidé nevolící podle jeho gusta by měli být okamžitě přemístěni na jiný kontinent a tu malá válka by se prohnat mohla. Po britské svatbě ten "slušný lídr" naopak nemlčel k tomu, že řadový člen jeho strany princově nastávající dal nálepku Cikánka. Tu nálepku já mohu chápat jako lichotku, neb jsem znal pár vskutku hezkých děv, které samy říkaly politicky nekorektně, že jsou Cikánky. "Slušný lídr" si totéž "vyložil" jako rasistický útok a zahřímal: "Rasistické urážky pana Fraňka na sociálních sítích jsou nepřijatelné. Jeho názory nejsou v souladu s našimi hodnotami. Pokud se za své nechutné výroky neomluví, nemůže být nadále členem…" A tak už vím, že ani ve straně "slušného lídra" se od dob Gottwalda nic moc nezměnilo, do problémů zas člověka dostane i pouhá (nedoložená) domněnka mocensky vlivné osoby". Proti takoví praxi kdysi protestovali disidenti…


Že dnes někteří z disidentů, dříve oblíbení, kráčí ve stopách nejen StB, potvrdil i rozhovor s jedním z nich na veřejnoprávním rozhlase. Ten bývalý disident dnes plní stejné úkoly jako dříve estébáci, diplomaté, hospodářští experti a další, kteří služebně vyjížděli do zahraničí. Maká na tom, aby "naše hodnoty" přijal i jimi dosud nepostižený svět. Navíc podobně jako ve všech totalitách XX. století zvláštní pozornost věnuje dětem, aby zakrátko holdovaly jen pro naše dnešní společenství, i když ho jejich rodiče budou kritizovat.


Věru pěkně si tu žijem, sice s větším materiálním komfortem, ale jinak často postaru.

Lidé a lídři kdysi a dnes

16. května 2018 v 21:30 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Bolševiky zavedený režim, podle našich zákonodárců prý založený na komunistické ideologii, někteří historici nazvali kolonialismem dovezeným zpět do Evropy; Karel Čapek ho nazval pokusem rozbít lidský svět na kusy; TGM ho zhodnotil jako pokus nadělat z občanů nevolníky. Tak jako jindy za časů nevolnictví měli i bolševičtí lídři 'zdůvodněno', že jimi předepsaný způsob života je a vždy bude na celém světě nejsprávnější a proto jsou občané povinni respektovat jejich vůli. Pro mne neexistuje život v nesouhlase s lídry strany, uznával jeden bolševik přesto popravený v osmičkovém roce 1938.

V osmičkovém roce 2018 už prý je vše lepší, nikdy se prý nežilo tak šťastně jako teď. Přesto 16. 5. 2018 list Metro z Babišovy mediální stáje tiskne tučným písmem, že lidé v zemi kancléřky Merkel se bouří proti tomu, že němečtí fotbaloví reprezentanti Mesut Ӧzil a İlkay Gündogan se v Londýně přátelsky sešli s R. T. Erdoganem, prezidentem země ještě spojenecké v NATO, který však už dostal od mocensky vlivných osob nálepku člověka závadného. Tučným písmem Metro zdůrazňuje, že lidé (už zas) žádají potrestat fotbalisty za nerespektování nevyřčené vůle lídrů - např. nedovolit jim účast na nadcházejícím mistrovství světa.

O den dříve, 15. 5. 2018, podotkl na netu historik Jan Hamerský, že v dnešním báječném Česku 'setkání s nesprávnými lidmi v nesprávný čas doprovázené nesprávným názorem' chápe tzv. liberální pravice dokonce jako 'zradu'. 'Zrádci ochotnými žít v nesouhlase s lídry' oné pravice mají být Piráti, mj. za výroky ze stranického fóra, např. že prezentovat 2WW tak, že v ČR nastoupila po květnu 45 druhá totalita, je falšování dějin, nebo že český antikomunismus to rád popírá, ale komunisty si Češi zvolili dobrovolně (1946) a následně jim k moci pomohla neschopnost jiných demokratických stran.

Jen pár týdnů před podotknutím Hamerského se na téma respektování vůle lídrů lidmi vyjádřil na netu i pan Vilém Barák. Ten si kdysi získal mou úctu odmítáním teze, že občané jsou povinni respektovat všechnu vůli státu; a letos tu úctu ztratil zásadní změnou toho postoje vyjádřenou mj. v blogu "Referendum má rozbít demokracii". Barák se zde vyjadřuje k otázce řešené u nás i před padesáti lety, o Pražském jaru 1968, zda vláda lidu bude dál omezena na 'volbu zastupitelů', nebo do záležitostí týkajících se všech se občas budou moci vměšovat všichni lidé např. referendem. Ve shodě s někdejšími promoskevskými bolševiky nyní i V. Barák propaguje tezi, že přímé vměšování občanů má posloužit k odstranění té 'správné' demokracie a svobody. Švýcarský příklad Barák odmítá, podle něj nejsme tak kvalitní lidé jako Švýcaři a ke Švýcarům prý máme "stejně daleko jako Sudánci k Čechům".

V. Barák podle mne klame, když 'řeší', zda je lepší zastupitelská demokracie nebo přímé lidové hlasování. Referendum švýcarské i to předvídané naší ústavou přece není nahrazením zastupitelské demokracie, ale je její možnou součástí, pokud zastupitelé či "pouzí" voliči (v dostatečném počtu) si mohou vyžádat v nějaké otázce vyjádření souhlasu či nesouhlasu formou lidového hlasování. Podle mne ani není pravda, co v Barákově blogu cítím, že prý demokracie jako domluva všech zainteresovaných "zemřela s antikou". Ona nezemřela, fungovala dál všude tam, kde lidé neměli mocenské nástroje k tomu, aby donutili sousedy k něčemu, co bylo nezbytné pro obec, a tak se se sousedy museli demokraticky domluvit; podle historika V. Vondrušky "tak to bylo po celá staletí až do doby, kdy do svých nenasytných pařátů převzala chod obcí vládní byrokracie". Na rovnosti všech zainteresovaných "před Bohem" byly zase založeny původní křesťanské obce; podle Vondrušky se až ve vrcholném středověku objevila teorie o trojím lidu, podle níž kněží měli zastupovat lidi ve styku s Bohem, "dělný lid" měl za všechny pracovat, a šlechta měla všechny "chránit".

Tezi pana Baráka, že se máme mít na pozoru před zneužitelnými referendy, doplňuji, že je třeba se mít na pozoru i před demokracií jen zastupitelskou. Vždyť zastupitelé schválili Gottwaldovi novou vládu a novou ústavu, Brežněvovi 'dočasnou' okupaci, ale referendum mohlo v obou případech vývoj zvrátit, neb vývoj v letech 1968 i 1989 potvrdil, že "prostí voliči" Gottwaldovu ani Brežněvovu vůli nepřijali za svou.

Od té doby válka je mír

10. května 2018 v 19:58 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

8. května 2018 rozhlasový pořad Dobré ráno s Dvojkou a Václavem Větvičkou přerušilo 'úplné a objektivní veřejnoprávní zpravodajství'. 'Pravdomluvec' ohlásil mimo jiné, že 8. května 1945 v Evropě skončila válka.


Mluvil v duchu zákona, který vyhlásil Den vítězství, a stanovuje ho tu na 9. května, jindy na 8. května, podle toho kterým směrem se schvalovači zákona právě hrbí. 8. i 9.května 1945 vstoupila v platnost kapitulace Německa podle některé z kapitulačních listin.


Válčení však dnem vítězství neskončilo. Kapitulace znamenala, že spojenci měli ukončit ničení Německa a boj proti Němcům. Neznamenala však konec ničení a bojů páchaných Němci. Na našem území se tak 'v míru' tvrdě válčilo např. na Příbramsku s wehrmachtem, leckde a déle pak s aktivisty werwolfu, 'neziskovky' neuznávající porážku 'árijských nadlidí' 'slovanskými podlidmi' a slibující "českými lebkami vydláždit Václavák".


Na 'árijce' trestající např. schvalování atentátu na Heydricha, už před únorem 1948 navázali mocní našinci trestající neschvalování politiky Sovětského svazu a KSČ. Na werwolfy v čase února 1948 navázaly Akční výbory Národní fronty, které bez soudních rozhodnutí 'likvidovaly reakci'. Že za pouhý názor se po únoru 1948 trestalo i smrtí, dokládá osud Dr. Milady Horákové. Později přitáhla vojska spojenců, jako kdysi wehrmacht, a jala se také našince 'dozorovat'. Ti, kteří tehdy ovládali zemi, si říkali 'předvoj'; po 17. 11. 1989 formálně kapitulovali, mnozí z nich si však dál jako 'elity' užívali či dokonce užívají toho, jak chutná moc.


Dnes slyšíme především od mladých, co mají naučeno: že "zásluhou EU" žijeme již desítky let v míru, a že nikdy se nežilo lépe než teď. Ve skutečnosti však člověk s jiným názorem už zase "není jen člověk s jiným názorem, ale nepřítel". Jednotky naše i spojenců" na podporu šťastné budoucnosti 'všech' páchají v různých koutech světa "drtivé údery". I v zemi dnes 'nejpokrokovější', v Berkley v USA, už (loni) demonstrativně pálili transparent "svoboda slova" - ta je svoboda je zas nepřítelem, neb umožňuje vyslovovat postoje podle někoho závadné.


U nás dnes už 'proevropští' a 'proameričtí' aktivisté zvládají 'chvíle nenávisti'. A krutý teror stalinského stylu páchaný 'předvojem', proti kterému na podnět z tehdejšího Západu pozvedli zbraně např. bratři Mašínové, měli lidé bez odporu akceptovat - podle 'filosofa' a prezidentského kandidáta Jana Sokola bratři Mašínové vyhodnotili mylně, válka nebyla a proto měli všichni dodržovat zákony zločinného režimu, prý "ne kvůli státní moci, ale kvůli soužití mezi lidmi".


Něco takového mi proběhlo hlavou po slovech 'pravdomluvce' z ČRo, že 8. května 1945 v Evropě skončila válka. Já jsem naopak usoudil s Orwellem, že od té doby válka je mír.

Kam dál