Čas trestů a nám podsouvaných iluzí

8. září 2018 v 16:07 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

21. srpna 2018 se po padesáti letech zase objevily v našich ulicích nápisy v azbuce. Byly i mezi ostravským nádražím Svinov a zastávkami městské dopravy Svinov-mosty. Připomínaly, že v čase začínající okupace našinci nemlčeli, oslovovali i cizí vojáky tady plnící rozkazy z ciziny; když pak nápisy mizely, vycházelo najevo, že rozkazy z ciziny už plní i naše legální orgány. Že nastává čas trestů za projevené názory, v srpnu osmašedesátého varoval soudruh premiér Černík - kdo se angažoval, měl by se teď skrýt; na později přijatém pendrekovém zákonu se podíleli i budoucí nejbližší spolupracovníci prezidenta Havla soudruzi A. Dubček a M. Čalfa. Nám byly podsouvány iluze, že svět vypadá tak, jak ho vidí lidé vydávající zmíněné rozkazy, začala s tím v srpnu osmašedesátého média zřízená okupanty, přidala se i média naše. Letos se situace opakuje nejen znovuobjevením nápisů v azbuce. Nápisy zmizely a vychází najevo, že zas je čas trestů a nám podsouvaných iluzí.


Že jako za Husáka i po Sametu člověk může přijít kvůli názorům o místo, potvrdila už dříve kauza Bátora. Že dnes už zas je čas, kdy lidé - jako dříve V. Havel - mají být za názory posíláni do basy, 22. 8.2018 na Neviditelném psu připomněl Václav Vlk st.: "Hezky se prokecl před pár dny v rádiu nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, když požadoval, aby byly trestně stíhány s až nepodmíněnými tresty vězení všechny "závadné výroky" v diskuzích na internetu. A aby bylo trestní stíhání a "odsouzení" dotyčných verbálních zločinců mediálně využito. Už chápete, milí krajané, proč stále stoupá počet lidí, kteří považují dobu normalizace za svobodnější než dnes?" Nepodmíněné tresty však nehrozí jen za názor na internetu. I "protiextremistická policie" se dala na cestu extremismu a hrozí deseti lety basy za "schvalování atentátu", přičemž terorem (atentátem) míní stav pro Čechy dosud přirozený, že okupant naráží i na ozbrojený odpor ve válce, kterou vyhlásili ti, kteří mu dávají rozkazy.


Ochotu šířit iluzi, že svět je takový, jak ho líčí emeritní soudružka A. Merkel, předvedl v těchto i veřejnoprávní Český rozhlas. Protože vraždou vyvolané demonstrace v Chemnitz, dříve Karl-Marx-Stadtu a pro nás Saské Kamenici, paní Merkel - jako u nás dříve Gottwald - vydávala za nenávist a útoky na nevinné, angažoval Český rozhlas odborníka na fotbal zvláště anglický Jiřího Hoška. Posluchačům Hošek podsouval iluze o v Chemnitz hajlující lůze, o nejhnusnější nacistické nebo neonacistické lůze, jíž je Sasko semeništěm… Že realita může být jiná, Český rozhlas připustil, až to zaznělo od "osobností" i autorit dnešního Německa.


Podobně "kvalitní novinářskou práci" šíří Národní dopravce v zářijovém čísle magazínu ČD pro vás. Cestopis Ireny Menšíkové o perle na Baltu Gdaňsku vydává za pouhý "nátlak" zákeřné napadení malé polské posádky u pláže na Westerplatte německou bitevní lodí Schleswig-Holstein, která připlula na "přátelskou návštěvu", i následný týden tvrdých útoků jak z bitevní lodi, tak esesáků z Gdaňsku. Menšíková šíří i iluze, že obranou Westerplatte Poláci bránili "svůj" Gdaňsk, do nějž Němci prý vpochodovali až 7. září 1939, přestože ve skutečnosti Gdaňsk nebyl městem polským, ale Svobodným městem, baštou Němců a od roku 1933 nacistů.


Ve stejném magazínu Národního dopravce iluze sepsané Václavem Rubešem - asi šéfredaktorem - o českém Sametu zásadně odporují skutečnosti, kterou jsem prožil já. Události 17. 11.1989 na Národní třídě, kam studenty zavedl estébák vydávající se za studenta "mé" matematicko-fyzikální fakulty, Rubeš líčí jako bod zlomu, od kterého nejde o dialog, o nalezení cesty jak reformovat socialismus, ale o to se socialismu zbavit. Já však zažil opak. Události ze 17. 11. 1989 na Národní třídě konečně zahájily dialogy ve společnosti, jak dialog "disentu s věrchuškou" tucet let požadovaný signatáři Charty 77, tak politické diskuse podobné těm v "mé" malé ostravské pobočce brněnské firmy. Události ze 17. 11. 1989 na Národní třídě nás ještě nezbavily socialismu, ale z "reálného socialismu" učinily socialismus, ve kterém už neměla výrobní prostředky pod palcem jen KSČ, ale i po Sametu volené Rady pracujících. Podobně Rubešova iluze, že po 17. 11. 1989 studenti předávají žezlo disentu, odporuje skutečnosti - studenti protestovali proti prvním novým vládám dohodnutým disentem, neb vlády byly složeny z mnoha příliš čerstvých "nekomunistů". Ty protesty byly oprávněné, paní Merkel je přece živým příkladem, že formální změna stranické příslušnosti neznamená změnu myšlení, vždyť Merkel i dnes dokáže smýšlet jako bolševici padesátých let.


V Rubešově verzi české historie pro ČD je i nedoložené tvrzení, že události 17. 11. 1989 na Národní byly v rozporu s příkazy nejvyššího vedení KSČ. Pokud v tomto případě nejde o klam, pak by Samet byl spiknutím proti nejvyššímu vedení KSČ.
 

Rozklad státu v létě pokračoval

30. srpna 2018 v 10:51 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv; uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě, ujišťuje Všeobecná deklarace lidských práv. Zbolševizované Československo Deklarace nepodepsalo a nedodržovalo - kdo nic neprovedl, mohl být i odsouzen, připomínali mi rodiče, a ponižování kdekoho bylo tehdy běžné nejen v base či lágru, ale i "na svobodě". Československá republika musí být právním, demokratickým státem v duchu tradic československé státnosti a v duchu mezinárodně platných zásad, vyjádřených především ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech, vyhlásilo v roce 1989 Občanské fórum, a situace se mírně zlepšila - kdo nic trestného neprovedl, bývá ponižován především "na svobodě". Několik příkladů takových útoků na komunitu i jedince přineslo u nás i letošní horké léto.


Nejvýraznějším příkladem byla v Blesku odstartovaná "kvalitní novinářská práce" křivě obviňující Čechy obecně a ty zaměstnané u jezera Lhota zvláště z lhostejnosti a rasistických předsudků vedoucích k smrti dvou vietnamských chlapců. Tu "kvalitní práci" chválila a zlé pohádky papouškovala řada serverů, např.tento. Později některé servery jako opět tento zlé pohádky uvedly na pravou míru a za svůj podíl na křivárně se omluvily. Nepřekvapilo mi, že některé servery tak neučinily - už před léty mi poučil malý český J. Mc. Carthy a aktivní účastník letních "protestů", že on "nemá čas" se za něco podobného aspoň omluvit.


Nejen z novinářské práce pocházelo letošní letní ponižování lidí. Inspiroval k němu i "vzdělanec" vzdělávající další podobné vzdělance a v letošním létě i signatář/nesignatář petice Asociace spisovatelů, profesor Martin C. Putna. Pan profesor zjevně nad teze Všeobecné deklarace lidských práv staví tezi jinou, kterou nacisté zdůvodňovali i oprávněnost holocaustu, že ne každý tvor s lidskou tváří je člověkem; hodnotím tak pana profesora dle jeho činů, neb běhal po fakultě a na plakátech oznamujících přednášku doc. Robejška dělal z přednášejícího "ruského švába". Nacisticko-profesorským pojetím důstojnosti člověka se inspirovala "veřejnost" letos 21. srpna před pražským rozhlasem, nápisy "ruský šváb mlčí" a "konec švábů!!!" jsou vidět i na fotogalerii u tohoto článku.


"Pieta" u rozhlasu neznechutila jenom mne. "Veřejnost" s přinesenou plackou V. Havla tleskala předsedovi senátu, ač ten při svém členství ve Straně od sedmdesátých let do roku 1989 musel souhlasit se vpádem vojsk i oběťmi, ale vypískala předsedu Poslanecké sněmovny (z ANO), který takovou skvrnu na své minulosti nemá. Nedobře u té "veřejnosti" dopadl premiér Babiš, dnes jeden z mála velmi mála lidí, kterým je vyčítáno, že jsou na seznamu "spolupracovníků StB před desítkami let"; tehdejší opravdoví estébáci, pokud nezemřeli, se tomu dnes musí smát. "Veřejnost" přitom s premiérem, kterého vypískala, měla něco společného, a to pomlouvání české historie. List 5+2 z premiérovy mediální stáje zveřejnil v onom srpnovém týdnu titulek s blábolem, že Masaryk sebral šlechtě české zámky, veřejnost u rozhlasu lhala nápisem nebránili jsme se 1938, 1948, 1968… Ta "veřejnost" nechápe, že když ti nahoře nedali armádě rozkaz k obraně, neznamená to, že jsme se nebránili - za II. odboje mnozí našinci odešli do ciziny a bojovali na západní, východní i jižní frontě, bylo tu hodně hrdinů III. odboje, na odpor narazili i okupanti v srpnu 1968, nejen v Praze u rozhlasu, ale např. i v Holešově.


Já z toho všeho cítím, že ona "veřejnost", Babiš s partou i s jistými novináři svorně očerňují lid ohrožující moc těch nahoře; neshodnou se však na personálních otázkách. Že politika přestává být správou země a mění se v boj part, v jistou obdobu Knoflíkové války. Kdyby však zainteresovaní bijci rozuměli demokracii, a naše země byla skutečnou demokracií, nebylo by třeba vést ten boj a lidi ponižovat jako v letošním létě. V demokracii prohra v jedněch volbách není tragédií, ale výzvou k hledání argumentů, neb moc se brzy bude přerozdělovat znova.


Nešťastný způsob letošního léta vyvolává obavy, že stát už nezabezpečuje výše zmíněné základy svobody, spravedlnosti a míru ve světě; a že se hroutí jeden z nejdůležitějších pilířů demokratického státu: tvorba politické vůle ve svobodné hře argumentů, neovlivněné ponižováním a násilím.

Vzpomínky na okupaci

22. srpna 2018 v 18:00 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

21 srpna 1968 ráno u nás výjimečně nikdo nepustil rádio. Já spěchal něco zařídit před odjezdem do dočasně dostupných Alp, až venku mi sousedé řekli o 'bratrské pomoci' a uviděl cizí ozbrojence. Pak se potvrdilo, že i špatné může být k něčemu dobré. Zásluhou okupace jsem odjel později a při zpáteční cestě neuvízl v Curychu s platnou letenkou Československých aerolinií na letadlo, které v Curychu už pár týdnů nepřistávalo. A hlavně: Našinci mnoha názorů se tehdy dokázali shodnout na zásadním, že okupace nesplní svůj hlavní cíl a my se nestaneme "nejvzornějším národem na světě, i na který se nevměšuje ani do vlastních záležitostí". Většina lidí stála za Svobodou, mínila především prezidenta, za uneseným Dubčekem, a místo takového spojenectví chtěla neutralitu. Přesto okupace částečně uspěla. Sovětská vojska 'dočasně' pobyla a moc se podařilo dát 'páté koloně', jak se potvrdilo při zásazích proti lidem jiných názorů i v srpnu 1969. Ale roku 1989 se potvrdilo, že okupace neuspěla v tom hlavním - národ se nestal tím nejvzornějším, lidé jiných názorů dál byli schopni najít, co je spojuje, a pro společný cíl vzdorovat mocným politikům.


Kolem 21. srpna 2018 opět nepouštím rozhlas, nyní záměrně - nejsem ochoten snášet mediální orgie. Beru ale noviny zdarma se sudoku a též zpravodajstvím(?) ze 'vzpomínek na dávnou okupaci' v dolním Povltaví. Dva dny po sobě čtu, že přinejmenším tam lidé pod záminkou vzpomínání mj. už prý nedemonstrují za něco, ale jen proti něčemu.


Jedna parta podle novin zašla k ambasádě prý postavit se Rusům, že jim nikdy nezapomeneme okupaci, za kterou dnešní Rusové přece nemohou. Já se na rozdíl od dnešních demonstrantů ani v době okupace nevztekal na lid z tzv. bratských zemí; už dřív jsem totiž pochopil, že je rozumné neházet do jednoho pytle prostý lid a ty u moci. I v Sovětském svazu, v Abcházii, Gruzii a na Ukrajině, když jsem narazil na sovětskou byrokracii, byla to katastrofa; když jsem se dostal do kontaktu se sovětskými lidmi, míval jsem se v rámci jejich možností jako prase v žitě. A padesát let po vpádu cizích vojsk, po kterém volali i Nerusové jako Gomulka, Ulbricht, Živkov, za vpád vinit dnešní ruskou věrchušku, podle mne znamená přijmout princip nacistických rasových Norimberských zákonů, že lidi mají nést zodpovědnost za to, jací byli jejich předci.


Druhá parta podle novin zašla k budově rozhlasu dávat nový obsah slovu pieta. Při příležitosti pietní vzpomínky na oběti okupace byly pro tu partu oběti okupace nepodstatné, pískalo se proti vítězi voleb.


Třetí parta si prý zase vzala příklad z německých reprezentantů tureckého původu, kteří ocenili "jako svého prezidenta" prezidenta cizího státu. Na co němečtí reprezentanti doplatili, s tím zdejší parta uspěla u České televize. ČT prý na přání občanů odvysílala projev Slováka Kisky, zdůrazňujícího že naši svobodu mají bránit politici. Taková slova jsou nemoudrá, i Slovák Milan Rastislav Štefánik jako jeden z mnoha lidí už dávno říkal: Kto si myslí, že mu slobodu druhí vybojujú, ten jej nie je hoden.


Tak ne šťastně se prý vzpomínalo na okupaci v dolním Povltaví. Tam, kde mnozí už dlouho volí Miroslava Kalouska, symbol podobnosti posrpnového a polistopadového vývoje. Jako mnozí po srpnu 1968 i Kalousek po sametu obrátil, předsametový člen strany skutečně kolaborující s KSČ v Národní frontě tak po Sametu mocensky povýšil. Stal se i živoucím příkladem, že jako sliby Pražského jara 1968 se nenaplnily ani některé zásadní sliby Sametu - už jeho působení na ministerstvu obrany vyvrátilo, že by platila o Sametu vyhlášená zásada kdo má moc, musí nést i odpovědnost. Do třetice: Možnost lidí vměšovat se do společných záležitostí upřesňoval Kalousek činy, při nichž překonal své učitele z doby okupace - člověka jiného názoru sám 'vychovával' fyzickým útokem, ozývající se odboráře sám ponižoval 'básněním' Odboráři, odboráři, vezli sračky na trakaři. Nic z toho v dolním Povltaví nevadí?


Při takových 'vzpomínkách na dávnou okupaci' také zůstalo nepovšimnuto, že vývoj u nás i jinak dohání a předhání vývoj po okupaci. Stát zas odevzdává skutečnou moc jinam, dříve Stranám podřízeným té sovětské, dnes Bruselu či finančním trhům; a zjevně se mění v drába bránícího prý nesprávným názorům lidí. Dokonce se znovu uvažuje, že někteří lidé budou zbaveni volebního práva, což si bolševik tady nedovolil ani po okupaci, ale jen v SSSR a to krátkodobě za jednoho z velkých terorů.
 


Fake news, rok 1968 a my

20. srpna 2018 v 12:51 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Fake news je nová nálepka, pod níž se skrývá i letitá snaha těch nahoře manipulovat těmi níže. Varuje před ní i Jonathan Swift slovy románového hrdiny v zemi Hvajninimů, že ten nahoře neuplatňuje jiné náruživosti kromě vášnivé touhy po majetku, moci a poctách. Slov užívá na všechno možné, jen ne na to, aby projevil své smýšlení. Neřekne nikdy pravdu, leč s úmyslem, aby ji člověk pokládal za lež. Kdykoliv začne člověka chválit, od toho dne je po něm veta. Nejhorší známkou je dostat slib, zvláště je-li potvrzen přísahou.


Podle Wikipedie je příkladem světoznámé fake news dezinformace, kterou ti v USA nahoře 'zdůvodnili potřebu vojenské mírové mise' do Iráku. Podle mne je fake news i dnešní tvrzení, že ti nahoře proti fake news bojují, a mnohá propaganda o roce 1968. O roce, který podle jedněch byl významným krokem při převýchově lidí v poslušné konzumní tvory s minimálním já, podle druhých potvrzuje správnost cesty, kterou lidem teď vnucují 'elity'.


Mezi druhé patří např. Jitka Pánek Jurková, ředitelka Českého centra v Bruselu, autorka Dopisu z Belgie vyšlého v Respektu. Dopis jako fake news odhalil na Neviditelném psu V. Vlk. st. Paní ředitelka něco zapřela, např. že západní studenti tehdy často demonstrovali pod obrazy těch, které máme za masové vrahy, mj. Trockého, Mao Ce-tunga, Pol Pota), a vnímavým našincům tak posílali vzkaz, že na Západě se ženou do neštěstí, z něhož my chceme uniknout. Paní ředitelka si taky něco vymyslela, např. že na Západě se stávkovalo za práva sexuálních menšin, ač ty 'menšiny' tam nebyly, mluvilo se jen o homosexuálech. Já patřím spíše mezi ty první. Vývoj po lednových změnách v čele Strany chápu jako povolení uzdy, které mělo po letech bestialit a podrazů zlepšit pověst Strany a usnadnit jí setrvávání u koryt. Co jsme tehdy zažívali, našinci znali z minulosti, resp. znají i teď.


Ač podle Všeobecné deklarace lidských práv lidé mají mít všechna práva a svobody bez rozdílu politického nebojiného smýšlení, vadilo smýšlení za císaře pána (K. Kramář byl odsouzen k smrti), za Strany před únorem 1948 (dělníky ve jménu národní jednoty poslali straníci do ulic protestovat proti názoru studentů už v únoru 1946 v aféře majora Šoffra) i po únoru 1948 (M. Horáková byla popravena). Svobodnější vývoj po lednu 1968 rodiče považovali za další pokus Strany o podraz, aby Strana později mohla zúčtovat s těmi, kteří viditelně vybočí z řady poslušných. Že se rodiče asi nemýlili, ukázalo se už před srpnem 1968. Např. Milo Komínkovi, který na Frýdeckomístecku zakládal K 231 a Organizaci pro lidská práva, kdosi dával najevo to, co dnes dávají najevo pánové z kandidátky KANu do euparlamentu - že pro odlišný názor nemůže žít v klidu a že v politice je možno použít násilí. Vyhrůžky zabitím zapůsobily, Komínek již 7. srpna 1968 odešel do exilu; nebylo to tedy tak, že až okupace odstartovala odchody. Výzvy 'kvůli jinému názoru táhni pryč' se ozývají i dnes, nejnověji např. z 'neziskové Organizace pro pomoc uprchlíkům'.


Pokus naší Strany v roce 1968 nepopudil jen hrstku na Frýdeckomístecku, ale i ty dosud u koryt v zbolševizovaném zahraničí. Říkalo se tehdy, že především v sousedním východním a 'demokratickém' Německu soudruzi navázali na nacisty a šířili výmysly, že zde ubližujeme dobrým lidem, 'poctivým komunistům'. Byla to fake news, zdůvodňující ve zbolševizovaných zemích vojenskou 'pomoc zdejším dobrým lidem' - protože nevyšli do ulic ozbrojení zdejší dělníci, posílají 'spojenci' ozbrojence své, z 'mise' se vyvlékli jen Rumuni.


Hlavní roli při tom vpádu a následné okupaci hrála 'sovětská soldateska', napsal i výše zmíněný Milo Komínek v knize I pod oblohou je peklo. Sovětský svaz byl státem držícím mnoho národů pod knutou bolševiků, přesto jsem slyšel ze současného veřejnoprávního rozhlasu, že sem vpadli Rusové, Rusáci. Mám to za fake news placenou z našich peněz, zatajující nám hlavní vinu nadnárodní bandy těch nahoře, klamně připisující vinu jednomu národu. U mladé generace už se podařilo vychovat nenávist k Rusům, jak si všiml spisovatel Podracký; chápu to nejen jako pokračování hitlerovské a východoněmecké propagandy, ale i jako důkaz, že když ti dnes nahoře slíbí, že společnost bude hate free, bude hate full.


Nejhorší v našich nejnovějších dějinách podle mne nebyly vpády cizích vojsk v letech 1939 a 1968. Horší je ctižádostivost mocných, kteří "si nikdy nemyslí, že mají dosti půdy a lidí, nad nimiž by vládli", jak také říká Swiftův románový hrdina v zemi Hvajninimů.

Italové umí jít příkladem

14. srpna 2018 v 14:02 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Italové si nyní jako první troufli chránit Afričany posílané pašeráky lidí za velké peníze na chatrných člunech přes moře směr Evropa tím, že pašování lidí utlumí a lidi už ohrožené utonutím bezpečně vrátí na africkou pevninu. Tím zjevně zachrání řadu životů, ale vzbudí nelibost dnešních mocných. V čase, kdy prý se žije líp než jindy, prokazatelně poškozují firmy obohacující se využíváním plavbu přeživších jako novodobých otroků; nejspíš poškozují i snahy vyvolat novou majetkovou (i jinou) "revoluci" podobnou té bolševické, s odvoláním na migraci vyhlašovanou např. kázáním "Otce" Tomáše Halíka, že země, a vše co je na ní, je Hospodinova.


Italové šli příkladem už dřív. V roce 1914, kdy řada Italů měla problém s řáděním jejich "spojenců" v "císařském paktu" Trojspolku, zejména s "loupeživými" ultimaty Srbsku a Belgii a s útokem pruského "junkerského režimu" na francouzskou demokracii, a kdy Benito Mussolini jako jediný evropský vedoucí socialista své vládě pohrozil povstáním, troufli si Italové "spojenecký svazek" ukončit. Nyní má řada našich lidí problém s účastí našinců v "mírových misích spojenců", neb už dávno nevyjíždějí ochranné jednotky protichemické či nemocnice, ale ozbrojenci i po dopadení bin Ládina se dál podílející na růstu počtu obětí "války proti terorismu". Přestože počet obětí už je řádově stejný jako počet obětí holocaustu, vzbuzuje odpor k takovému "spojenectví" nelibost u našich dnešních mocných. Halíkovo kázání "musíme se naučit žít spolu" v praxi naplňuje mj. v právu vzdělaná blondýna z řad Demokratických sil a jedna z vedoucích Strany slušného lídra a rozumných řešení Jana Černochová. Ač říká, že nemá ráda dělení na "my" a "oni", lidi tvrdě dělí - ty, kteří smýšlí jinak než ona ponižuje nadávkami blbečkové, imitace mužů, kreatury, vyhrožuje jim "ať se smaží v pekle", neb si nezaslouží odpuštění. Co je pro Černochovou a podobné slušnost, měl už Karel Poláček za jedovatá slova, která se odívají v hnědou košili, která se mění v lancknechty a obuškem vytloukají svobodné myšlení z hlavy. Později se taková slova odívala v rudou bolševiků a dnes v modř ODS Petra Fialy, význam však nemění.


Nedlouho poté, co Italové opustili "císařský pakt" Trojspolek, stali se příkladem podle mne špatným. Spolupůsobením hlavy státu a hlasitě vystupující menšiny se podařilo vnutit vzpírající se většině svou vůli - bez vážného důvodu zavlekli Itálii do války na straně Dohody - a jak píše E. Nolte v knize Fašismus ve své epoše, tehdy "poprvé v moderní Evropě došlo ke znásilnění parlamentu a tím k vyloučení majority." Navíc o pár let později hlava italského státu rozhodla, že stát se nepostaví skupinám fašistických násilníků, kteří si často se souhlasem úřadů vytvářely vlastní morální a trestní zákony a stavěly je proti zákonům státu; roku 1922 se stát nepostavil ani frašce zvané Pochod na Řím a to mělo tragické následky nejen pro Itálii. Vznikaly režimy fašistické, které si mohly dělat s občany téměř cokoli - jednotlivci v nich pozbývali svých práv, nebyla-li v souladu s tzv. zájmy společnosti. Podle Thomase Manna fašismus je "dobovou nemocí, která je všude doma a jíž není prosta žádná země", i po vojenské porážce fašismu Mann hovoří o "fašistické epoše Západu, v níž žijeme a ještě dlouho žít budeme". To platí i dnes, neb špatný italský příklad zjevně inspiruje i dnešní mocné.


Že spolupůsobením hlavy státu Kisky a hlasitě vystupující menšiny se daří něco vnutit většině, jsme svědky na Slovensku. V českých zemích hlasitě vystupující menšina nemá na své straně ani prezidenta, ani premiéra, přesto se i zde vývoj řídí špatným italským příkladem: Už 7. dubna 2004 psal v PRÁVU ministr spravedlnosti K. Čermák zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany co chce; a stát se tomu nepostavil, podle 'státní zástupkyně' Z. Galkové to není trestné. K tomu, že jednotlivci by měli pozbýt svých práv, nejsou-li v souladu s tzv. zájmy společnosti, už před Černochovou vyzýval BIS jistý Zbyněk Horváth, který si říká Ziggy, ač známým Ziggym není. Horváth, kandidát KANu do euparlamentu, na svých stránkách varuje před Miroslavem Kalouskem, ač Kalouskovu partaj podporuje. V červenci 2018 Z. Horváth s tichým souhlasem státu při nepovolené demonstraci u Poslanecké sněmovny zaútočil na premiéra Babiše, ale útok nezvládl, jak psal jeho spolukandidát Vladimír Hučín. Hučínovi i tohle bylo málo, dovedl si představit, že hlasitá menšina parlament znásilní a zabrání jeho jednání.


A tak si tu stále žijem, jak předvídal Thomas Mann, a nejen lidé z ODS a z KANu při tom melou neuhneme při obraně demokracie.

Svoboda a 14, 88

8. srpna 2018 v 16:59 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Už Francouz Montesquieu popsal lék proti totalitě: 'Svobodu' jako svobodu jednotlivce od svévole moci zajišťuje, jestliže se na vládě podílí více složek a žádná nemůže získat nadvládu. Když v Anglii spoluvládli král, aristokracie (Sněmovna lordů) a neurozený lid (Poslanecká sněmovna), byly zajištěny občanské svobody a disent byl tolerován. Poté i Bedřich Engels na základě historické zkušenosti dodal, že všude tam, kde by se k moci dostala organizace nepatrné skupiny lidí, neodvratně musí vzniknout vláda despotická, udržující se násilím a terorem.


Kdyby dnešní novináři byli hlídacími psy svobody a skutečné demokracie, jistě by začali vyvolávat poplach, když se slovenský prezident Kiska rozhodl z výše zopakovaného nepoučit, nezúčastnit se prezidentských voleb a přesto převzít moc; Kiskou vyhlášená strategie je totiž už historicky prověřená - i Lenin a Mussolini všech demokratických metod využívali jen k tomu, aby "jejich hodina" přišla rychleji, varuje např. Ernst Nolte v knize Fašismus ve své epoše (Argo 1998, str. 218). Nezaregistroval jsem, že by se nějaký novinář zachoval jako takový správný hlídací pes, všiml jsem si však, že novináři Kiskovo jednání mlčením odsouhlasili a mnozí navíc čtenářům tvrdili, že Slovensko je ohroženo odjinud. Po Kiskově vystoupení varovali, že Slovensko a možná celý svět ohrozil jakýsi Kotleba, když loni předal třem rodinám šeky na 1488 euro, ale bdělá speciální prokuratura už Kotlebu za to obvinila a za předání těch finančních darů hrozí Kotlebovi tři roky vězení.


Takové počínání není výmyslem Kiskova Slovenska a jeho "speciální prokuratury", takhle se řádilo už za prezidenta V. Havla. Václav Havel dramatik napsal do jedné ze svých her, že dnes už není doba statických a neměnných kategorií, kdy A bylo vždy jen A a B vždy jen B. Dnes dobře víme, že A může být zároveň B a B zároveň A. Že B může být nejen B, ale i A a C stejně jako C může být nejen C, ale i AB a D a že za jistých okolností dokonce F může být nejen OQY, ale třeba i Ň. To pak Havel prosadil i do politiky a pak opravdu nebyl jako oni, za něj obvinění už nebyli nehumánně nuceni přiznávat se ke zločinům, z nichž byli viněni, byli zavedeni "soudní znalci", kteří humánně jako "lidé vyšší kvality" podávají svědectví, kdy občan svým B mínil B, a kdy A či C. Precedent pro takový postup nacházíme už v jakobínské totalitní demokracii, kdy se hlásalo volnost, rovnost bratrství a přesto panovala nerovnost - obvinění bývali zbaveni práva na obhajobu a o jejich osudu rozhodoval dojem, jakého o nich nabyli "lidé vyšší kvality", tehdy soudci.


A tak dnes Kiskovo Slušné Slovensko nákupem čtrnácti stíhaček se prý hlásí k boji za svobodu a demokracii, zatímco Kotlebovi za darovaných čtrnáct stovek legální měny hrozí vězení. Podobně zatímco v Hronově probíhá 88. ročník festivalu Jiráskův Hronov, podle slovenské speciální prokuratury je Kotleba obviněn za dar 88 euro.


K čemu se asi dlouhodobě hlásí dnešní Česko, když součet hodnot vzorku českých bankovek, po jedné od každé hodnoty, je 88 stovek, součet hodnot vzorku českých mincí 88 kaček? Nemůže v důsledku nerovnosti před zákonem být "speciální prokuraturou" či "soudním znalcem" u někoho užívání české měny vyhodnoceno jako dvojí hajlování?

Příslušníci „elity“ mluví k mládeži

26. července 2018 v 17:52 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Od té doby, co ti nahoře nevládnou "z vůle boží", ale "z vůle lidu", snaží se ulovit co nejvíce hlasů pro sebe. Případně pro svou "stranu", neb politický systém je prý založen na volné soutěži politických stran. Ti dlouhovládnoucí se snaží mj., aby volič zapomněl, že ta soutěž je tak volná, až se politické strany staly nástrojem k rabování veřejných peněz, jak psal např. týdeník Euro v lednu 2011. Taková snaha, dříve zvaná jedněmi politickovýchovná práce, jinými manipulace s lidmi, bývá zaměřena především na mladé, protože ti často jsou nejvíce tvární. Není tedy divu, že mladé se ti nahoře pokouší získat pro sebe či svou "stranu" i při hudebních festivalech. I do Ostravy na meltingpot při letošních Colours of Ostrava přijeli "osobnosti dlouho rotující ve vysokých funkcích" jako prof. chemického inženýrství Jiří Drahoš a prof. politologie a šéf dnešní ODS Petr Fiala.



Úmysl poslechnout si bývalého ministra školství, rektora Masarykovy univerzity a předsedu České konference rektorů, nyní šéfa ODS a místopředsedu Poslanecké sněmovny Fialu mi rozmluvil kamarád, dlouholetý ale už jen bývalý člen ODS. Proto zde jen podotknu, že Fialou zvolené téma Vraťme politice smysl mně připadlo jako Zloděj křičí chyťte zloděje, neboť právě předseda Fiala po parlamentních volbách sebral politice ODS smysl, když podíl na správě věcí veřejných nahradil pro voliče bezcenným trucováním odmítáme se domluvit s vítězem voleb. Zato ekonomka Ilona Švihlíková, občas zvaná T. G. M. v sukních, v Ostravě neusilovala pro moc pro už mocné, ale mluvila mj. o rabování veřejných peněz v současném systému, který "elity" zvou rentiérským kapitalismem.



Vrátit se k tématu manipulace s tvárnou mládeží mě přiměl trenčínský festival Pohoda. Jeho hlavní organizátor Kaščák se nechal slyšet, že národne, kresťansky a podobne orientované kapely nemajú miesto na festivale Pohoda. Ak mám byť úprimný, ani by nemali vôbec existovať a hrať



Pak na Pohodu přijel slovenský prezident Andrej Kiska a oznámil, že je potřeba "převzít moc". Kiska zde dal jasně najevo, že podobně jako dříve Klement Gottwald už nehodlá spoléhat na úspěch ve volbách, ale jako Gottwald při poválečném uchvacování neomezené moci chce dostat do rozhodujících institucí své lidi vydávané málem za svaté.



I na Pohodě se tak zjevně potvrdilo, že v tzv. Sametové revoluci nešlo jen o předání moci mezi starými a (staro)novými elitami; přežila i ideologie, mj. i teze, že kto nejde s nimi,by nemal vôbec existovať.Vzniklý problém se dříve řešil v pankrácké sekyrárně, na kobyliské střelnici, v Osvětimi a jiných lágrech. Obávám se, že i dnes někdo něco podobného vymyslí.

Duch odsunutých ožívá

18. července 2018 v 10:06 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Po parlamentních volbách, v nichž "šéf" Babiš se svým týmem zvítězili rozdílem třídy, jsme museli čekat šestinu volebního období, než zvolení udělali, za co jsou také placeni, tedy než ustavili vládu schválenou novou poslaneckou sněmovnou. Schvalování však proběhlo za hereckého vystupování opozice a srdceryvných výkřiků tzv. Demokratických sil, které se neumí téměř vůbec na ničem domluvit, napsal mj. Rudolf Mládek. Ty scény a pokřiky při letmém pohledu vypadaly jako důsledně antikomunistické, mně se však jeví jako klamavé, neupřímné.


O Vítězném Listopadu tehdejší Demokratické síly za potlesku davů vyhlásily, že daleko lepší než komunisty zakázat by bylo porážet je ve svobodných volbách, a od té doby se stále někomu daří komunistické strany (aktuálně máme čtyři) ve volbách porážet. Souběžně však bývalí komunisté i lidé jen nějak zapletení s StB dělají kariéry. Kariéru v nejvyšších funkcích tuzemské politiky dělali např. Marián Čálfa, Josef Tošovský a dodnes dělá Pavel Rychetský; kariéru i na úrovni EU udělali např. Štefan Füle, Pavel Telička a Jaromír Štětina, na úrovni NATO pak Petr Pavel. Protože k získání i udržení politické moci je dobré mít nepřítele, objevovaly se i za vlády bývalých komunistů hlasy, že komunisté jsou vždy nepřáteli Demokracie, nenásledovaly však útoky na všechny naše komunistické strany. Jejich terčem se stala jen KSČM, na rozdíl od ostatních komunistických stran dostávající ve volbách významné množství hlasů; KSČM je vydávána za nástupkyni předlistopadové KSČ, ač k tomu nástupnictví se hlásí současná KSČ, ne KSČM. Tato neupřímná strategie může vydržet dlouhá léta, neboť vážně míněné pokusy zakázat KSČM vždy narazily na nedostatek právních důvodů k takovému zákazu.


Z akcí současných tzv. Demokratických sil soudím, že jednají nejen v duchu účelového antikomunismu, ale i obdobně jako ti, kteří byli od nás po II. sv. válce po právu odsunuti. Lídři těch Němců už za Franze Josefa počítali s tím, že v Předlitavsku, "rakouské" části habsburské říše, budou Němci dominovat nad Slovany. Když po vyhlášení Československa v říjnu 1918 Antonín Švehla nabídl hejtmanovi Deutschböhmen poslanci Rudolfu Lodgmanovi zveme vás ke spolupráci, lídři Němců spolupráci odmítli a obviňovali Čechy z lecčeho - foto z protestu proti údajné české tyranii najdete např. v knize České průšvihy. Když v Německu nastoupil Hitler, situace se opakovala - lídři Němců se zase odmítali dohodnout, pro ně padal v úvahu jen boj a nenávist; už před vznikem protektorátu vyvolávali občanskou válku, později došlo i na zvěrstva proti Čechům.


I dnešní tzv. Demokratické síly se považují za "ty lepší lidi", s vítěznými "horšími" odmítají spolupracovat a obviňují je z lecčeho; marně exšéf ODS a exprezident Klaus vyzýval ODS, aby jednala s ANO o vládě a zabránila růstu vlivu komunistů. KSČM se pokusil odrovnat i Ondřej Neff - přestože KSČM ve volbách KSČM dostala víc hlasů než TOP 09, STAN či lidovci, O. Neff publikoval s pravdomluvností Goebbelse, že voliči dali komunistům červenou kartu. O schválené vládě píše např. V. Hučín jako o vládě StB a komunistů, ač minimálně ministryni Martě Novákové žádná taková nálepka nesedí.


Při schvalování vlády parlamentem došlo i na protest lidu proti vládě podpořené KSČM. Jak jsem předpokládal, mezi desítkami demonstrantů byl i Zbyněk Horváth, kandidát KANu do unijního "parlamentu" pravidelně však podporující stranu pana Kalouska, tedy člověka, který ne tak dávno sám domlouval vládu podpořenou KSČM. Nepřekvapilo mi proto, že "protestující" nadšeně uvítali pana Kalouska, zato "šéf" Babiš poznal jejich boj a nenávist. Demonstrace se zúčastnila i poslankyně za dnešní ODS Miroslava Němcová, která se pak uchýlila k praxi, která posloužila nacistům při páchání holocaustu, že děti mají být zodpovědné za rodiče - prý "aby bylo jasné, o jakou oporu se opírá vláda Andreje Babiše", hovořila poslankyně Němcová o činnosti otce poslance Grebeníčka. Takový způsob tzv. Demokracie zdá se mi poněkud zločinný, k ideologické občanské válce vedoucí.


Ve společnosti bývají pachatelé i spolupachatelé zločinů izolováni od zbytku společnosti. Proto mám za normální, že po válce byli odsunem izolováni od Čechů nejen Němci-pachatelé, ale i spolupachatelé, kteří věděli (o Lidicích atd.) a neozvali se. Když teď zavrženíhodný duch odsunutých u nás znovu ožívá vinou části tzv. Demokratických sil, kladu si otázku, jak dlouho dokážeme s tzv. Demokraty normálně spolužít.

Autoři manifestu moc nerozumí dnešnímu světu

3. července 2018 v 15:26 | František Rozhoň |  Evropa očima „burana“

Exprezident Václav Klaus st. s přáteli sepsali Manifest "Obrana demokracie před liberální demokracií". Po jeho zveřejnění pana Klause st. vychválil pan Alexander Tomský za výjimečné politické umění vyhmátnout a pojmenovat téma, které tak říkajíc visí ve vzduchu, zúžit je na ideologickou zbraň a mobilizovat nejen své příznivce. Podle pana Petra Hampla je dílo zahájením nové kapitoly v české politice. Pod leccos z manifestu bych se podepsal, ale s tak velkou chválou nesouhlasím.


Název manifestu je zjevně pochopitelný především lidem starším, kteří pamatují, že po bolševických a fašistických demokraciích s upřesňujícími přívlastky (např. u nás v únoru 1948 prý začala éra lidové demokracie, lidové lidovlády), Havel s přáteli o Sametu za zpěvu "tvá vláda, lide, se k tobě navrátila" slíbili lidu napříště už jen demokracii bez přívlastků. Co demokracie bez přívlastků je, já nevím, souhlasím s Orwellem, že v případě slova jako demokracie nejen neexistuje žádná definice, na níž bychom se shodli, ale pokusu stanovit ji se vzpírají všechny strany. Téměř všeobecně se pociťuje, že řekneme-li o nějaké zemi, že je demokratická, chválíme ji. Z toho plyne, že obhájci kteréhokoli režimu tvrdí, že je demokratický, a bojí se, že by museli přestat toto slovo používat, kdyby se omezilo na přesný význam. Slova tohoto typu se používají vědomě nepoctivě.


Z textu manifestu soudím, že autorům jde o obranu jejich pojetí demokracie jako obecného prostoru a mechanismu pro otevřenou politickou soutěž. Obávám se, že autoři se dobývají do otevřených dveří, nebjistá otevřená politická soutěž u nás je. Právě pan Václav Klaus po Sametu proti tezi, že pro všechny je Občanské fórum, strany jsou jen pro straníky, postavilsvou stranu nabízející vizi vývoje společnosti, a tehdy ve volbách vyhrál bitvu nad V. Havlem. Později Klaus prohrál válku - zásluhou "demokratických stran" zůstala forma (volby) bez původního obsahu (výběr z nabízených variant dalšího směřování společnosti); dnes strany nabízí např. heslo "slušný lídr, rozumná řešení", i když za lídrem najdete zastupitele, jejichž jednání nepovažujete ani za slušné, ani za rozumné.Navíc sama otevřená politická soutěž podle mne není demokracií, pokud vítěz získá všechnu moc a neorganizuje takovou správu země, aby bylo spokojeno co nejvíc občanů.


Ze stížnosti autorů manifestu, že přídavné jméno liberální, tradičně spojované se svobodou a tolerancí, má dnes za cíl zakrývat skutečnou podstatu neliberálního programu, soudím já, že autoři moc nerozumí světu posledních let, kdy pan Klaus st. patřil mezi mocensky nejvlivnější lidi této země. Vždyť i česká verze knihy Fareeda Zakarii Budoucnost svobody, v Academii Praha 2. opravené vydání z roku 2005, na straně 25 pod čarou upozorňuje, že to je klasický liberalismus používaný v 19. století, zatímco "moderní liberalismus" v americkém pojetí už se spojuje se sociálním státem, s pozitivní diskriminací a se vstřícným postojem vůči menšinám. Jsme nyní jako za bolševika svědky zásadní změny významu nejen tohoto slova, což vede k tomu, že lidé si nerozumí; toto poznání je zakotveno i v aktuálním Desateru liberálního demokrata.


I další stížnost autorů manifestu, že demokracie je dnes "obohacena" o doktrínu lidských práv a o ochranu přírody a menšin, podle mne potvrzuje, že ti autoři moc nechápou svět; i tyto zásady jsou v Evropě a na Západě tradiční, ale v poslední době také dostaly zcela nový obsah. Např. lidská práva dříve chránila lidi před zvůlí "mocnějších" (už r. 1215 byl anglický král přinucen omezit svou vlastní moc), dnes jsou často klackem "mocnějších" na lidi; a ústavní princip, že cenzura je nepřípustná, v dnešní praxi znamená, že cenzura je běžná.


Na rozdíl od autorů manifestu já soudím, že můžeme zlepšit dnešek, budeme-li si všímat i minulosti. V našem světě se souvisle už více než sto let daří vývoji, který Ernst Nolte v knize Fašismus ve své epoše nazval "ideologické občanské války". V těch válkách podle mne nemusí jít o ideologie, fašisté se přece chlubili tím, že preferují činy. A v žádných válkách nemá šanci demokracie jako vláda vrácené lidu. Pro obnovu takové demokracie je třeba stavět se proti partám, které dají dohromady nějaký projekt nádherného nového světa a nenabízí ho v politické soutěži, ale vnucují ho lidem všem. Narazí-li taková parta či její poskoci na překážky, budují totalitu. Tak soudil kdysi i Václav Havel, když pro pořad Vize 2000 televize 3SAT mluvil o příčinách zla, které páchali bolševici.

I FIFA jako KSČ

28. června 2018 v 13:19 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Tak jako souvislou afroasijskou pevninu si lidé rozčlenili na tři světadíly, protože v každém z nich probíhal vývoj poněkud odlišně, rozčlenili si podobně i lidi druhu Homo sapiens. Nejprve do třech velkých "ras" - skupin negroidů, europoidů, mongoloidů; později byla "v barbarské periférii" vyčleněna z europoidů skupina indoevropská, uvádí Imanuel Geiss v Dějinách světa v souvislostech. Geiss dodává, že rozdíly mezi lidmi se vztahují pouze na vnější znaky (barva kůže, jakost vlasů, formy nosů), ne na zásadní duchovní znaků (schopnost řeči, inteligence, učit se za nejrůznějších podmínek). I proto řada lidí hodnotí bližní individuálně, jako svébytné osobnosti, ne jako členy "skupiny"; některé režimy však dál členily a člení lidstvo na ještě více rasových skupin.


Dálo se tak například v Německu už před rokem 1933, kdy se dostal k moci Hitler. Mnohým, kteří by jinak asi zůstali "nulami", dala "rasová věda" možnost vyniknout na poli "vědy". Ve třicátých letech se podle rasového filosofa Grosse podařilo vyvolat "hodnotovou bouři" - útočit na emoce lidí a pomocí emocí lidi ovládat, vychovávat k "určitým hodnotám". Vztahy mezi prý "rasově odlišnými" pak upravily zákony a řešili lidé činní v trestním řízení. Trestala se i odchylka prostých lidí od vůle mocensky vlivných, podle knihy Iana Kershawa Hitlerův mýtus např. zhruba jeden z 1200 Němců byl v roce 1944 uvězněn Gestapem za politický či náboženský přestupek. Po skončení války (1945) se mylně zdálo, že časy fanatismu a netolerance k "rasově" i názorově "jiným" jsou pryč, a o o "rasách" že už se nikdy mluvit nebude.


V poválečném Československu brzy ožilo hodnocení lidí podle toho, do které skupiny patří; šlo především o skupiny podle "třídního původu". A jak před únorem 1948 klesala popularita komunistů, rostla i netolerance mocensky vlivných k "jiným názorům". Podle knihy Karla Pacnera Osudové okamžiky Československa, kapitoly Střetnutí bude velmi zlé,lidé činní v trestním řízení řešili jako trestnou i běžnou kritiku činnosti vlády, KSČ, Sovětského svazu, Svazu mládeže atd., z lednového (1948) rozkazu bolševického velitele tehdejší policie chodily proškolené skupinky mezi shromážděné lidi a číhaly, zda neuslyší "trestní výrok" a nebudou moci učinit udání. Po Sametu zdálo se, že doby fanatismu a netolerance jsou pryč a obdobné číhání na možnost někoho potrestat mizí na smetišti dějin. I mocensky vlivní si měli zvyknout, že demokracie, má-li být skutečně demokracií, v žádném případě není jednohlas a soulad a nerozborná jednomyslnost a podobné severokorejské libůstky.


Po Sametu se přesto i u nás znovu začalo mluvit o rasách. Dokonce se zase dovídáme, že některá rasa je nejmoudřejší a nejschopnější, že některý kus Země je jen pro někoho. Zase přibylo i "rasových skupin" - mnozí přijali i rozhodnutí mocensky vlivných, že většinoví našinci a Romové už nejsou společně Indoevropany. Lidé činní v trestním řízení případné neshody mezi nimi, nově mezi lidmi prý "rasově odlišnými", mohli řešit jako "činy s rasovým podtextem", na které zákony pamatovaly vyšší trestní sazbou. Mocensky vlivní si tak znovu dali nové téma, jak "zlepšit společnost" - i běžnou kritiku počínání institucí či jednotlivců mohou vydávat za projevy "rasismu v nás" a vychovávat lidi k boji proti němu.


V čase, kdy si připomínáme popravu Milady Horákové za "nesprávné názory", vyšlo najevo, že v rámci toho boje zase chodí hlídky číhající, zda nebudou moci někoho udat. Podle listu 5+2 (z 15. 6. 2018) FIFA nehodlá tolerovat jakékoliv projevy rasismu při mistrovství světa ve fotbale 2018 v Rusku, a proto na stadionech číhají proškolené skupinky z jakési organizace FARE, zda se diváci pod vlivem emocí nedopustí "trestných projevů" rasismu. Systém už prý byl vyzkoušen v Latinské Americe a vedl k potrestání tamních fotbalových federací.


I proto se mi zdá, že NSDAP a KSČ při zavádění výše popsaných způsobů vlastně byly strany pokrokové. Jen ty způsoby zavedly dříve než v pravý čas, a tak byly dlouho považovány za zločinné. Jako pokrokové je teď mocensky vlivní šíři po světě.

Kam dál