Lidé a lídři kdysi a dnes

Středa v 21:30 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Bolševiky zavedený režim, podle našich zákonodárců prý založený na komunistické ideologii, někteří historici nazvali kolonialismem dovezeným zpět do Evropy; Karel Čapek ho nazval pokusem rozbít lidský svět na kusy; TGM ho zhodnotil jako pokus nadělat z občanů nevolníky. Tak jako jindy za časů nevolnictví měli i bolševičtí lídři 'zdůvodněno', že jimi předepsaný způsob života je a vždy bude na celém světě nejsprávnější a proto jsou občané povinni respektovat jejich vůli. Pro mne neexistuje život v nesouhlase s lídry strany, uznával jeden bolševik přesto popravený v osmičkovém roce 1938.

V osmičkovém roce 2018 už prý je vše lepší, nikdy se prý nežilo tak šťastně jako teď. Přesto 16. 5. 2018 list Metro z Babišovy mediální stáje tiskne tučným písmem, že lidé v zemi kancléřky Merkel se bouří proti tomu, že němečtí fotbaloví reprezentanti Mesut Ӧzil a İlkay Gündogan se v Londýně přátelsky sešli s R. T. Erdoganem, prezidentem země ještě spojenecké v NATO, který však už dostal od mocensky vlivných osob nálepku člověka závadného. Tučným písmem Metro zdůrazňuje, že lidé (už zas) žádají potrestat fotbalisty za nerespektování nevyřčené vůle lídrů - např. nedovolit jim účast na nadcházejícím mistrovství světa.

O den dříve, 15. 5. 2018, podotkl na netu historik Jan Hamerský, že v dnešním báječném Česku 'setkání s nesprávnými lidmi v nesprávný čas doprovázené nesprávným názorem' chápe tzv. liberální pravice dokonce jako 'zradu'. 'Zrádci ochotnými žít v nesouhlase s lídry' oné pravice mají být Piráti, mj. za výroky ze stranického fóra, např. že prezentovat 2WW tak, že v ČR nastoupila po květnu 45 druhá totalita, je falšování dějin, nebo že český antikomunismus to rád popírá, ale komunisty si Češi zvolili dobrovolně (1946) a následně jim k moci pomohla neschopnost jiných demokratických stran.

Jen pár týdnů před podotknutím Hamerského se na téma respektování vůle lídrů lidmi vyjádřil na netu i pan Vilém Barák. Ten si kdysi získal mou úctu odmítáním teze, že občané jsou povinni respektovat všechnu vůli státu; a letos tu úctu ztratil zásadní změnou toho postoje vyjádřenou mj. v blogu "Referendum má rozbít demokracii". Barák se zde vyjadřuje k otázce řešené u nás i před padesáti lety, o Pražském jaru 1968, zda vláda lidu bude dál omezena na 'volbu zastupitelů', nebo do záležitostí týkajících se všech se občas budou moci vměšovat všichni lidé např. referendem. Ve shodě s někdejšími promoskevskými bolševiky nyní i V. Barák propaguje tezi, že přímé vměšování občanů má posloužit k odstranění té 'správné' demokracie a svobody. Švýcarský příklad Barák odmítá, podle něj nejsme tak kvalitní lidé jako Švýcaři a ke Švýcarům prý máme "stejně daleko jako Sudánci k Čechům".

V. Barák podle mne klame, když 'řeší', zda je lepší zastupitelská demokracie nebo přímé lidové hlasování. Referendum švýcarské i to předvídané naší ústavou přece není nahrazením zastupitelské demokracie, ale je její možnou součástí, pokud zastupitelé či "pouzí" voliči (v dostatečném počtu) si mohou vyžádat v nějaké otázce vyjádření souhlasu či nesouhlasu formou lidového hlasování. Podle mne ani není pravda, co v Barákově blogu cítím, že prý demokracie jako domluva všech zainteresovaných "zemřela s antikou". Ona nezemřela, fungovala dál všude tam, kde lidé neměli mocenské nástroje k tomu, aby donutili sousedy k něčemu, co bylo nezbytné pro obec, a tak se se sousedy museli demokraticky domluvit; podle historika V. Vondrušky "tak to bylo po celá staletí až do doby, kdy do svých nenasytných pařátů převzala chod obcí vládní byrokracie". Na rovnosti všech zainteresovaných "před Bohem" byly zase založeny původní křesťanské obce; podle Vondrušky se až ve vrcholném středověku objevila teorie o trojím lidu, podle níž kněží měli zastupovat lidi ve styku s Bohem, "dělný lid" měl za všechny pracovat, a šlechta měla všechny "chránit".

Tezi pana Baráka, že se máme mít na pozoru před zneužitelnými referendy, doplňuji, že je třeba se mít na pozoru i před demokracií jen zastupitelskou. Vždyť zastupitelé schválili Gottwaldovi novou vládu a novou ústavu, Brežněvovi 'dočasnou' okupaci, ale referendum mohlo v obou případech vývoj zvrátit, neb vývoj v letech 1968 i 1989 potvrdil, že "prostí voliči" Gottwaldovu ani Brežněvovu vůli nepřijali za svou.
 

Od té doby válka je mír

10. května 2018 v 19:58 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

8. května 2018 rozhlasový pořad Dobré ráno s Dvojkou a Václavem Větvičkou přerušilo 'úplné a objektivní veřejnoprávní zpravodajství'. 'Pravdomluvec' ohlásil mimo jiné, že 8. května 1945 v Evropě skončila válka.


Mluvil v duchu zákona, který vyhlásil Den vítězství, a stanovuje ho tu na 9. května, jindy na 8. května, podle toho kterým směrem se schvalovači zákona právě hrbí. 8. i 9.května 1945 vstoupila v platnost kapitulace Německa podle některé z kapitulačních listin.


Válčení však dnem vítězství neskončilo. Kapitulace znamenala, že spojenci měli ukončit ničení Německa a boj proti Němcům. Neznamenala však konec ničení a bojů páchaných Němci. Na našem území se tak 'v míru' tvrdě válčilo např. na Příbramsku s wehrmachtem, leckde a déle pak s aktivisty werwolfu, 'neziskovky' neuznávající porážku 'árijských nadlidí' 'slovanskými podlidmi' a slibující "českými lebkami vydláždit Václavák".


Na 'árijce' trestající např. schvalování atentátu na Heydricha, už před únorem 1948 navázali mocní našinci trestající neschvalování politiky Sovětského svazu a KSČ. Na werwolfy v čase února 1948 navázaly Akční výbory Národní fronty, které bez soudních rozhodnutí 'likvidovaly reakci'. Že za pouhý názor se po únoru 1948 trestalo i smrtí, dokládá osud Dr. Milady Horákové. Později přitáhla vojska spojenců, jako kdysi wehrmacht, a jala se také našince 'dozorovat'. Ti, kteří tehdy ovládali zemi, si říkali 'předvoj'; po 17. 11. 1989 formálně kapitulovali, mnozí z nich si však dál jako 'elity' užívali či dokonce užívají toho, jak chutná moc.


Dnes slyšíme především od mladých, co mají naučeno: že "zásluhou EU" žijeme již desítky let v míru, a že nikdy se nežilo lépe než teď. Ve skutečnosti však člověk s jiným názorem už zase "není jen člověk s jiným názorem, ale nepřítel". Jednotky naše i spojenců" na podporu šťastné budoucnosti 'všech' páchají v různých koutech světa "drtivé údery". I v zemi dnes 'nejpokrokovější', v Berkley v USA, už (loni) demonstrativně pálili transparent "svoboda slova" - ta je svoboda je zas nepřítelem, neb umožňuje vyslovovat postoje podle někoho závadné.


U nás dnes už 'proevropští' a 'proameričtí' aktivisté zvládají 'chvíle nenávisti'. A krutý teror stalinského stylu páchaný 'předvojem', proti kterému na podnět z tehdejšího Západu pozvedli zbraně např. bratři Mašínové, měli lidé bez odporu akceptovat - podle 'filosofa' a prezidentského kandidáta Jana Sokola bratři Mašínové vyhodnotili mylně, válka nebyla a proto měli všichni dodržovat zákony zločinného režimu, prý "ne kvůli státní moci, ale kvůli soužití mezi lidmi".


Něco takového mi proběhlo hlavou po slovech 'pravdomluvce' z ČRo, že 8. května 1945 v Evropě skončila válka. Já jsem naopak usoudil s Orwellem, že od té doby válka je mír.

KAN a hrozba občanské války

4. května 2018 v 19:39 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Před půlstoletím, na jaře 1968, bolševik povolil ovládané společnosti uzdu, a rodil se i Klub angažovaných nestraníků - KAN. Pohledy na to, o co angažovaným nestraníkům šlo a jde, se po desítkách let značně liší.


Místopředseda původního přípravného výboru KAN a kooptovaný člen České národní rady sociolog Rudolf Battěk před deseti lety, pro MFD 4.4.2008, připomněl, že organizující se nestraníky spojoval odpor proti totalitnímu chování. Požadovali svobodný vznik nezávislých politických stran, ale názorově jednotní nebyli - Battěk předpokládal, že podle svých preferenci se časem rozejdou do nově vzniklých stran. To mně, tehdy studentovi, bylo velmi sympatické, jejich úspěch by znamenal konec dvacetiletky vnucované jednoty, v níž strany Národní fronty', uznávající vedoucí úlohu bolševické věrchušky, nás hnaly po jedině správné cestě. V rozhovoru se Battěk i zmýlil, to když mínil, že KAN se po Sametu obnovil a (po založení rozličných stran) zase zanikl, neb neměl nový politický program - KAN existuje dál. Spletli se i politici posametových "systémových" stran, kteří nešli cestou vzpomenutou Battěkem, a dosáhli toho, co se nepovedlo Gottwaldovi ani Husákovi - vnutili nemalé části společnosti, že "člověk s jiným názorem není jen člověk s jiným názorem, ale nepřítel". Proto i exministryně spravedlnosti Daniela Kovářová nyní cítí, že "je jen otázkou času", než občanská válka vypukne i u nás.


Jiný pohled na KAN předložila publikace Komunismus ve dvacátém století očima jeho obětí, vydaná v roce 2009 Konfederací politických vězňů: KAN se prý rodil jako "JEDINÁ platforma protikomunistické opozice",a po Sametu "požaduje především debolševizaci politického a veřejného života u nás". Na tu 'debolševizaci'vzpomněl někdejší člen KAN spisovatel Vlastimil Podracký: "…jediná politická strana KAN chtěla vyrovnání s komunistickým režimem, měla ve volbách zanedbatelný úspěch, z čehož vyplývá, že lidé nějaké, byť symbolické, vyrovnání nechtěli." Já však hlas obnovenému KAN nedal, ač jsem nápravu chtěl, a ne jen symbolickou. Nechtěl jsem však pokračování předsametové praxe, kdy politici se vměšují i do práce vyšetřovatelů, soudců a historiků. Výhradně orgánům činným v trestním řízení jsem chtěl předat oceňování zločinů, kterých tu bylo spácháno dost. Historickým diskusím pak posuzování, zda ony zločiny byly důsledkem 'ideologie' nebo spíše faktu, že kus světa surově okupovala nějaká parta, jak připomněl v senátním slyšení Petr Vančura. KAN podporoval uspořádání "mezinárodního tribunálu nad komunismem", ale já mínil, že úkolem politiků není bouřit proti tomu, co bylo. Pro vyrovnání s minulostí jsem dle své preference dal hlas pro určité další směřování naší společnosti.


Různě lze hodnotit i dnešek. Podle politoložky Vladimíry Dvořákové prezident postupuje standardně, podle komentátora Ivana Hoffmananaše demokracie posílila, neb neexistuje mašinerie "vládní parlamentní většiny" a tím vzrostla váha zvolených stran. Ústřední rada KAN naproti tomu, snad na podporu demonstrací proti vítězům prezidentských a parlamentních voleb, přijala nezdůvodněnou poplašnou zprávu, že "sleduje s odporem neozbrojený politický státní převrat vedený skupinou organizovanou agentem komunistické Státní bezpečnosti A. Babišem - Burešem a podporovaný klikou okolo bývalého komunisty Ing. Miloše Zemana, t.č. zastávajícího úřad prezidenta republiky." Podobnou poplašnou zprávou hecovalo lid k demonstracím "proti reakci" vedení KSČ v únoru 1948. Funkcionář KAN Vladimír Hučínna svých stránkách "své nepřátele" představuje jako cíle k likvidaci, podobně jako to dělala KSČ v čase nejtvrdší bolševické hrůzovlády. I kandidáti KAN do euparlamentu, které jsem osobně poznal, ve mě vyvolali staronovou obavu, že společně mj. s Al Kajdou, bolševiky a nácky věří, že lidstvo lze spasit a ke spáse vede jen jimi vybraná cesta, kterou je třeba lidi hnát. A tahle víra zatím vždy vedla k násilí, k nějaké formě občanské války.
 


Život se spojenci

24. dubna 2018 v 16:59 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

V jedné malé, ale pro mne krásné zemi v srdci Evropy, má slovo spojenci moc špatnou pověst. Zkazila ji řada lídrů různých zemí.


Kazili ji lídři francouzského smluvního spojence té malé země spolu s lídry Británie, když akceptovali požadavky lídra německého, opírající se o vylhanou šovinistickou kampaň rozdmýchávanou nacistickou propagandou, a podepsali Mnichovskou dohodu osudnou nejen pro lid té malé země. Tou "dohodou" upevnili prestiž lídra německého a odzbrojili jeho kritiky i ty, kteří zvažovali jeho odstranění. Ač lídři tvrdili, že zachránili mír, posunuli svět k hrozné válce.


Přestože německý lídr té malé zemi pak zaručil bezpečnost, nechal ji obsadit, a našel v ní kolaboranty, ochotné vydávat tu malou zem za jeho věrné spojence. Po přepadení vysílačky v Gliwicích tak vinou kolaborantů mnozí našinci bojovali proti "spojencům". Nejvýznamnější kolaborantnakonec - podobně jako lídr německý - zvolil sebevraždu, jinak by oba čekal soud a trest.


Před půlstoletím pověst slova spojenci kazili lídři hned pěti "spojeneckých" zemí, když poslali svá vojska, aby obsadila tu malou zemi. Soud s žádným odpovědným lídrem těch zemí se však nekonal.


Pak i v té malé zemi došlo ke změnám prý zásadním. Víra, že Sametem s tímhle pojetím "spojenectví" zametem, se však ukázala klamná.


Propaganda, že článek 5 smlouvy o NATO nám zaručuje pomoc "spojenců", nebo že bylo třeba, aby naši vojáci se "spojenci" brutálně zničili Irák, se ukázala pravdivá stejně málo jako propaganda nacistická. Za nic z toho se zas žádný lídr malé ani spojenecké země nedostal před soud a ani se soudu nebojí.


Zato víra všech kolaborantů, ať už kolaborovali s lídry nacistickými či bolševickými, že spojenci je nutno věřit, i když se tomu zdravý rozum sebezuřivěji vzpírá, je v té malé zemi opět žádána.


Proto mi v té malé zemi život se "spojenci" připomíná někdejší život se Stranou. A o zvláštnosti života Straníka, tedy člena bolševické strany, se rozpovídal mj. bolševik Jurij Pjatakov, popravený v roce 1938: "Samozřejmě budu na požadavek strany vidět černě, třebaže si budu myslit, že vidím bílé, a možná skutečně i bílé uvidím, protože pro mne mimo stranu neexistuje život, stejně jako pro mne neexistuje život v nesouhlase se stranou."

Radost a děs během jednoho festivalu

17. dubna 2018 v 14:43 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Zatímco Blízký východ zažíval další bitvy rozkouskované třetí světové války, proběhl v Ostravě sedmý ročník Templfestu, festivalu židovsko - křesťanské kultury a dialogu. V jeho rámci jsem se těšil na přednášku Mons. Prof. PHDr. Petra Piťhy, CSC., kterého jsem jako student možná zahlédl na fakultě, kde on pracoval na matematické lingvistice, ale později jsem už sledoval jen jeho vystoupení z elektronických médií.

Pan profesor Piťha byl požádán, aby v rámci ostravského festivalu promluvil na téma "hodnoty, na kterých stojíme". On podle svých slov přednesl pár tezí, na kterých si stojí, a já při nich měl radostný pocit, že slyším "duši spřízněnou". On si na rozdíl od dnešních umělců nemyslí, že jeho posláním je měnit lidem pohled na svět, ale jako kněz nabízí zásady žití i soužití. Proto podle pana profesora ani Mojžíšovy zákony nejsou příkazy, ale nabídkou, kterou není nutno přijmout; člověk má mít možnost svobodně se rozhodnout, ale musí přijmout i zodpovědnost. Známou pravdu, že touha po moci vede k snaze lidmi manipulovat, pan profesor jako dnes jeden z nemnoha vztáhl i na moc ekonomickou, která se snaží proměnit homo sapiens v poživačného homo economicus. Pan profesor se věnoval i "demokracii", ke které se už dlouho hlásí a chce ji bránit kdejaký politik - podle pana profesora demokracie není tam, kde se lidem postoje diktují, demokracii nelze dodržovat, ale je třeba ji neustále vytvářet. Mons. Petr Piťha též přiznal, že má některé 'hodnoty' nastaveny jinak, než Mons. František Václav Lobkowicz, biskup ostravsko - opavský, který se festivalu nezúčastnil, ale měl prý na něm své informátory. Mons. Piťha tak podle mne potvrdil, že i opakovaná snaha Evropu zglajchšaltovat, vnutit jí jednotné hodnoty, naráží na potíže. A já si stále připomínám, že mezi skutečné evropské hodnoty, na kterých bychom měli stát, patří i 'hodnotová' rozmanitost - i Fareed Zakaria v knize Budoucnost svobody potvrzuje, že v Evropě lidé s jejich myšlenkami, uměním a technologiemi v jednom místě nevítaní nebo nepovšimnutí, se často výborně uplatnili jinde, což pak prospívalo všem.

Nechal jsem se přesvědčit, abych v rámci ostravského festivalu vyslechl i jinou přednášku, tu, kterou na téma "Války na Blízkém východě" měl Tomáš Pojar, jistě příslušník dnešní tzv. 'elity', neb byl mj. i velvyslancem v Izraeli a dlouholetým ředitelem Člověka v tísni. Na tuto přednášku jsem šel s obavami, neb zmíněná 'neziskovka' nepatří mezi mé "duše spřízněné", vydáním publikace Nezvaní hosté podle mne potvrdila, že ona dnes nemá problém se zavrženíhodnou ideologií, že někdo může našince prohlásit v jejich vlasti za nezvané hosty, tedy s ideologií odporující zaručeným lidským právům a umožňující i holocaust. Mé obavy se během přednášky a diskuse částečně naplnily. Jako by Samet nic podstatného nezměnil, měl jsem občas pocit projevů fanatismu a netolerance k jiným názorům. Tak jako před Listopadem zde 'dialog' nespočíval v souboji myšlenek, ale v odsuzování či ponižování osob, které s nimi přišly. Tak jako před Listopadem i zde znělo, že státní moc prý nenese odpovědnost za své činy podle mne zločinné. Zodpovězen nebyl ani dotaz, co legitimuje cizí země, aby zasahovaly "údery" v Sýrii. Pocit děsu nad tím vším byl snad způsoben i probíhající rozkouskovanou třetí světovou válkou.

Politici důvěřiví nebo shrbení?

11. dubna 2018 v 21:58 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

"Když já jsem takovej důvěřivej slovanskej dobrák…", říká v semaforské hře Člověk z půdy spisovatel Sommer poté, co se nechal oklamat Malým lordem. Něco podobného mohl říkat i prezident E. Beneš, když ho po západních spojencích oklamal i bolševik J. V. Džugašvilli - Stalin. Něco podobného mohou říkat naši studenti, věří-li, že Gruzínec Stalin je prý Rusák, neb tak se dnes říká bolševikům, jak si všiml i Miroslav Macek v Glosách z 10.4.2018. Mohou si tak říci i lidé věřící 'odborníky' popletené historii, že spolupráce se Stalinem prý byla důsledkem Benešova chybného rozhodnutí, a ne dlouhodobé politiky USA. Že nejprve J. F. Dulles Beneše varoval, aby nespoléhal na nějakou výraznou americkou účast v poválečné organizaci Evropy; a pak i US prezident F. D. Roosevelt s členy vlády naléhali na Beneše, aby vyšel vstříc Sovětům a spolupracoval s nimi, uvádí např. Barbara Masin v knize Odkaz, ISBN 80-204-1248-4, str. 62. Horší než všichni takoví důvěřiví slovanští dobráci jsou však západní 'důvěřiví' politici.


Ti starší, kteří zklamali Beneše, neprověřovali nacistické výmysly o českém teroru a plnili Hitlerovy požadavky, s nacisty a fašisty uzavřeli Mnichovskou dohodu, kterou pak Neville Chamberlain vydával za "symbol touhy obou našich národů už se nikdy neocitnout ve válce". Když pak nacisté nesplnili své závazky z Mnichovské dohody, obsadili Polsko a drtili západní Evropu, chtěl ministr a málem britský premiér lord Halifax přesto dál jednat s Hitlerem; "zachovat si dědická sídla na venkově a britskou autonomii, i kdyby se za to mělo zaplatit třeba celou střední Evropou", jak uvádí Anthony McCarten v Nejtemnější hodině (ISBN 978-80-242-6056-3).


I ti z posledních let a dnů, kteří 'věřili v klamné argumenty' pro rozbití Iráku (s bonusem asi milionu mrtvých), a teď solidárně mlčí ke stovkám lidí zabitých vojsky člena NATO (Turecko) v Sýrii. Teď chtějí 'pomstít' desítky snad mrtvých nepotvrzeného chemického útoku v Sýrii, a trestat Bašára al-Asada, který za tím útokem vůbec být nemusí, jak potvrzuje 11.4.2014 na ČRo2 Andor Šándor.


Když se teď od nás chce, abychom mlčky vyčkali, čemu v té kauze 'uvěří' prý nejmocnější muž světa (US prezident) a jaké závěry ze svých dojmů vyvodí, kladu si otázku, zda podobné 'přehmaty' jsou důsledkem trapné 'důvěřivosti' politiků, nebo projevem neméně trapného nahrbení zdánlivě mocných politiků před skutečně mocnými, které Jan Keller nazývá 'neviditelnými elitami'.


Že magnáti s korporacemi už ovládli svět a anglický král, německý císař i papež je přijímají jako monarchy, psal začátkem XX. století filosof Bertrand Russell; US prezident Theodor Roosevelt však k jejich moci zpochybňující demokracii mlčel a za zločin proti veškerému lidstvu raději vydával anarchismus. Před ekonomickou mocí, vojensko-průmyslovým komplexem, varoval z US prezidentů snad jen Dwight Eisenhower.


Spravují-li svět pro nás, lidi, politici shrbení před ekonomickou či jinou mocí, pak demokracie založená na volbách znamená v podstatě totéž co před listopadem 89. Tehdy voliči vybírali z více tváří, než kolik bylo obsazovaných křesel, aby ti voliči vybraní pak poslouchali Stranu.


Vybíráme i dnes ty, kteří poslouchající jiné? A co je cílem 'neviditelných elit', popisuje László Bogár svět správně?

Zlí lidé zase mají šanci

4. dubna 2018 v 21:41 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro
Byl jsem odsouzen za to, že po únoru 1948 jsem prý utvořil "ozbrojenou bandu, která se měla pokusit násilím rozvrátit lidově demokratickou formu státu", napsal bojovník II. a III. odboje Milo Komínek ve své knize I pod oblohou je peklo, která "péčí pozůstalé rodiny" zmizela z internetu. Komínek však byl přesvědčen, že lidé jako on se jen sdružovali do skupin, aby "bránili svá nejzákladnější lidská práva, která mu byla dána platnou Ústavou republiky a Chartou OSN"; a že na místě obžalovaných za protizákonné jednání měla stát Komunistická strana a její představitelé, což Komínek zdůvodnil mj.: Který zákon povoloval tvoření Akčních výborů a který jim dával právo rozhodovat o osudu každého občana?
Že Akční výbory Národní fronty, vznikající od 21. února 1948, byly tím konkrétním nástrojem, jímž KSČ rázně přejímala moc do svých rukou, potvrzuje i historik Jiří Pernes. Nebyly složeny jen z lidí zlých, ale dokázaly napáchat mnoho zla, neb jednaly podobně jako soudy v éře jakobínské totalitní demokracie - prošetřovaly všechny možné 'přestupky proti šťastným zítřkům' a rozhodovaly o osudu kdekoho. Podezřelí byli fakticky zbaveni práva na obhajobu, soudící jim nemuseli prokazovat vinu, stačilo nabýt dojmu, že podezřelý je vinen. Rozdíl byl v tom, že jakobínští jednali v souladu s platným zákonem a za cokoli odsuzovali i k smrti, gottwaldovští jednali v naprostém rozporu s platnými zákony a přesto kdekdo jejich dojmy raději uznal jako právoplatný rozsudek.
Akční výbory zmizely z politického života v první polovině padesátých let, ale mocensky vlivní lidé svými 'kádrovými posudky' dál rozhodovali o osudech občanů. Na mne psané posudky, které jsem získal po sametu, mi potvrdily, že v osmdesátých letech mne 'neposuzovali' lidé zlí.
Protože naši posametovou demokracii formovali i dřívější budovatelé totality, nepřekvapuje, že i Milo Komínek po návratu z exilu poznal, že princip dojmů - 'posudků' funguje dál. Po návratu z exilu slýchal z různých stran, že z BIS vyhozený důstojník ho veřejně označuje za evidovaného 'extremistu'. Protože Komínkovi nebylo sděleno žádné obvinění, neměl šanci se obhajovat. Zato zlí lidé zase mají šanci ubližovat.
Dokládá to i příklad studentského vůdce Davida Pavlorka, který nejprve šířil svůj dojem, že kniha, kterou nečetl, je xenofobní, napsaná xenofobem a vydaná xenofobním spolkem. Pak vyjádřil uspokojení, že některé orgány včetně rektora se podřídily jeho dojmu jako rozsudku a začaly (nezákonně) jednat.
K jistým proměnám takového systému během staletí došlo. Na rozdíl od časů Robespierra dnes nikdo nevybíjí šlechtu, na rozdíl od časů Gottwalda pracující, kteří nikomu neublížili, mohou být vydáváni za burany. Dnes můžeme mít potíže, když si zazpíváme, co jsme za Gottwalda zpívali beze strachu - že černý muž pod bičem otrokáře žil… sebral z Virginie černých přátel šik, prapor svobody pak zdvih'.
Mluvit o lidech černých je prý dnes jasně hanlivé, ze souvislostí má přece být jasné, že prapor svobody zdvihli Afroameričané. Proto obvinění z rasismu neminulo ani trenéra fotbalového Zlína V. Petrželu, poté co o hráči svého klubu promluvil jako o černochovi.
Proto já vzpomínám na "staré časy", kdy to nebylo tak jasné a zlí lidé to neměli lehké. Stejná slova mohla být chápána jako přátelská i jako hanlivá, záleželo na souvislostech či tónu, jak byla vyslovena. Proto ani mně nevadilo, když se o mně kamarádsky na Slovensku mluvilo jako o Čehúnovi a mezi Romy (říkajícími si nekorektně Cikáni) jako o gadžovi. Navíc platilo, co říkal mj. Christopher Hitchens, že cokoli lze tvrdit bez důkazů, to také lze bez důkazů zavrhnout; takže dojmy studentského vůdce Pavlorka by slušní lidé nebrali za bernou minci.
Proto v duchu Komínkově neodsuzuju trenéra Petrželu, neb není důkazu, že by své slovo mínil zle. Na lavici obžalovaných patří vůdce Pavlorek a ti, kteří Pavlorkovy dojmy uznali za rozsudek. Uznejme, že co bylo zlem v čase Února 48, je zlem i teď.

Březnová poučení

27. března 2018 v 16:20 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro
11. března 1948 zklamala poslední pojistka, chránící u nás demokracii západního typu, v níž se národy smí hlasováním vměšovat i do vlastních záležitostí. Demokraticky zvolený parlament tehdy jednomyslně podpořil Gottwaldovu vládu 'obrozenou' za pomoci vhodně zpracovaných mas. 'Komunisté' se pak dál zaklínali svobodou a demokracií, ale ta slova měla jiný význam než dosud. Lid prý byl 'osvobozen' od vykořisťování buržoazií, ale terorem nejen proti těm, které 'komunisté' měli za nebezpečné. Prý nejvyšší formu demokracie zajišťovala v každých volbách "jednotná kandidátka", na níž prý všichni měli své zástupce.

I v čase oslavovaného Pražského jara, v březnu 1968, se potvrdilo, že není pravda, co je psáno v Ústavě - že veškerá moc patří pracujícímu lidu. Když 22. 3. 1968 prezident A. Novotný rezignoval na funkci; rezignaci přijali a nástupce vybrali 'lídři komunistů'. Přesto nastalo krátké politické uvolnění, kdy lid nemusel být jednotný. Byl tu jak pokus o návrat k západní demokracii, v níž se národy vměšují do vlastních záležitostí, tak snaha z lidu, prý zdroje moci, dál někoho vylučovat, zejména 'komunisty'. Oba tyto trendy oživilo i další uvolnění, odstartované lží o smrti studenta M. Šmída. Vítězí trend druhý, neb je 'návratem k západní demokracii'. Ta se však v mezičase změnila:
● Již 29 let má zas zelenou BOJ - proti 'komunistům', proti 'nenávisti v nás', i proti 'národům', které se stále chtějí vměšovat do vlastních záležitostí. O naší 'nesvéprávnosti' nám psal i někdejší poslanec ODA a pak 'konzervativec-antikomunista' Č. Hofhanzl. Letos zazněl z 'prozápadních kruhů' kolem Hofhanzla i názor shodující se s postoji 'komunistů' roku 1948, že těm, kteří z jejich pohledu volí nesprávně, by mělo být v zájmu demokracie suspendováno volební právo.
● Kunderův "Žert" už zas není minulostí - zda se bude za vtip zítra střílet či věšet, ptá se v březnu 2018 u nás exministryně Daniela Kovářová, podobně se ptají i ve Švédsku.
Nové nařízení bruselské věrchušky 'na ochranu osobních údajů' začne u nás platit 25.5.2018 i bez schválení naším parlamentem. "Znemožní například práci novinářů", stěžuje si v Metru 23.3.2018 T. Hauptvogel; proto se žádá, aby právo neplatilo pro všechny - konkrétně, aby toto nařízení neplatilo třeba pro byrokraty a novináře.
● Národy Evropy se mohou "osamostatnit" nedemokraticky, za pomoci bombardujících vojsk NATO - důkaz Kosovo. Odtrhnout se demokraticky hlasováním obyvatel v referendu není dovoleno - důkaz Krym či Katalánsko. To, co západní demokracii dlouho zdobilo, hlasování bez souhlasu věrchušky a následná výzva věrchušce "jednejte s námi o tom, co my chcem", bylo např. ve Španělsku prohlášeno za protiústavní vzpouru s trestem až 25 let.
● Zásluhou EU prý tu vládne dlouho mír - to zní absurdně teď pří výročí napadení Srbska.
● Protože se v Británii něco stalo Sergeji Skripalovi a jeho dceři, na žádost Británie i Česko za to trestá Rusko, i když Britové také oznámili, že vyšetřování potrvá celé měsíce.
● V syrském Afrínu bomby člena NATO - Turecka - zabíjejí civilisty a statisíce dalších civilistů opouští své domovy; turecký prezident prohlašuje za teroristy i Turky, kterým se tohle nelíbí. Představitelé EU se zjevně řídí úslovím, že jen malý zločin je zločinem, velký je "statistikou", a domluvili si s pachateli přátelskou schůzku ve Varně. Proti schůzce, projevu pokrytectví, protestuje např. prof. Keller.

To vše zásadně dělí zdejší společnost. TOPka a parta kolem ní kandidovaly ve volbách s programem proti 'bubákům', kterým se nelíbí staronové zaklínání svobodou a demokracií se zavrženíhodným významem těch slov.

Oponenti naopak hlásí "Dáváme eurobolševikovi rok. Maximálně dva!" či "Ostatně soudím, že EU v polisabonské podobě musí být zničena." Podpořila je i církev katolická, která v Evropě po staletí oponuje moci státní a tím přispívá k rozvoji svobody. Podle nové zprávy Observatoria sociální nauky Církve je současný vývoj v EU nebezpečný, neboť v základech EU je stále "jakobínský ideál elity", historicky spojený s první evropskou "totalitní demokracií". Po brexitu totiž současní 'eulídři' potvrdili důležitost Manifestu italských 'komunistů' pro EU, hovořícího o "revolučním a socialistickém evropském projektu řízeném avantgardní politickou skupinou", zastupující "dosud nepřipravené národy".

Co s nimi?

22. března 2018 v 19:56 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro
Politická scéna je v rozepři důkladnější, než hádka Třech strážníků Wericha, Ježka a Voskovce. Strany, které vznikly způsobem tradičním, tedy k projevování a hájení zájmů určitých skupin obyvatel, jako SPD či ANO, dostávají nelichotivé nálepky a demonstrují proti nim menšiny prohlašované za impozantní. Stranám neúspěšným ve volbách jde teď asi hlavně o koryta, napovídají to taky menšiny prý impozantní demonstrující proti "nevratným kádrovým změnám". Že teď je 'zvyklostí' takhle jednat, naznačuje i česká Wikipedie - nepíše, že úkolem stran v demokracii by mělo být nabízet řešení problémů a vize pro budoucnost, a s nimi soutěžit ve volbách, ale wikipedie hned v úvodu charakterizuje partaj, jako politickou organizaci, která nominuje kandidáty do veřejných úřadů pod svým vlastním jménem.

V rozepři se používají metody mně odporné už před Listopadem - jako StB rušila setkání oponentů (při pohřbu) pomocí dozorujících vrtulníků, teď aktivisté ohlušují setkání s prezidentem (v Lipníku n/B.) nahranou Modlitbou pro Martu a tehdy ani teď to prý není ani přestupek. Kritický názor (i prezidenta) je zas vydáván za něco za hranou, jak pravil poslanec ústavně právního výboru, nebo za projev nemocného člověka, jak pravila členka několika sněmovních výborů a podvýboru; kritické názory obyčejných lidí to však kdysi ani nyní neumlčuje (současné příklady zde, zde a zde ).

Politická scéna prý bránící svobodu a demokracii dnes ve shodě s fašisty, odpůrci svobody jednotlivce a svobodného hlasování, předvádí především "princip boje", a já souhlasím s odkazem Ed. Beneše, že princip boje je zásadně principem rozvratným, negativním, jen na něm se organisovaná a normálně fungující společnost vybudovat nedá.

Pře dávných Třech strážníků pomohla zlodějům, kteří lehli na strážnici do postelí. Pře dnešní politické scény v USA už vyvolává obavy z druhé americké občanské války, v ČR sice ještě tak daleko nejsme, ale každopádně politická scéna kromě podněcování společnosti k rozporům také popírá ústavní princip, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

Co s takovými politikáři? Jak je pro začátek aspoň přinutit, aby místo vzájemného boje začali spravovat naši zem?

Protože námi zvolení se v rozumném čase po volbách nedohodli na vytvoření vlády schválené Sněmovnou, možná by pomohla naše 'pomoc poslancům při plnění jejich úkolů' v podobě blokády Sněmovny. Aby námi zvolení do dohody o vládě nemohli ze Sněmovny ven, tedy řešení připomínající volbu papeže, kdy jsou volící kardinálové také ve zlaté kleci, pokud se neshodnou. Dalším naším úkolem bude ve volbách nedat hlas stranám, jejichž vizí je "s kým na správě země spolupracovat nebudeme".

Nejen studentstvu

19. března 2018 v 19:59 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro
Přes sto let platí 'ústavní zvyklost', že neplatí v Ústavě zaručené báječné principy. Politický vězeň a spisovatel Jan Beneš tuto 'ústavní zvyklost' nazval ústavní Velkou lží.

* * *
Pod titulkem "Pojď, vole, uleješ se…" četl jsem na literárkách, že studující děti se mohou omluvit z hodiny, na kterou byla plánována písemka, zúčastní-li se 'výstražné stávky'; vyjdou-li ven a 'jménem studentstva' budou žádat "stejný metr pro všechny". Nejprve jsem se zaradoval, že v době, kdy tisíce lidí v ulicích v duchu odkazu Února 1948 a zvláště bolševika-stalinisty Václava Kopeckého'jménem lidu' horlí za 'možnosti zásadně nerovné', mladí mohou jednat rozumněji. Má radost mizela, jak jsem dočítal podtitul, že 'studentstvo' bude stávkovat "na obranu ústavních a společenských zvyklostí a hodnot". Vyvstala otázka, proč na obranu 'ústavních zvyklostí', a ne na obranu ústavních principů, když přes sto let platí 'ústavní zvyklost', že neplatí v Ústavě zaručené báječné principy.

Že slova ústavy přestala platit za Habsburků, připomněla na ČRo i 1184. schůzka Toulek českou minulostí. Rakousko-Uhersko se pyšnilo ústavou s velmi moderními demokratickými principy, ale roku 1914 'ústavní zvyklost' dovolila mocensky vlivným osobám postupně zbavit moci parlamenty a potlačit většinu zaručených občanských práv včetně svobody projevu, shromažďování či spolčování. Říše se jak mávnutím proutku proměnila ve vojensko-byrokratickou polodiktaturu.

Podobný příběh sehráli bolševici v Sovětském svazu. Stalinská ústava zaručila rovnost mezi občany a všem mnoho občanských svobod, a bolševici i pomýlení mohli stále opakovat, že jde o "nejdemokratičtější ústavu na světě". Rovnost ani svobody však neplatily ani den. Začal Velký teror, rozpoutala ho relativně nevelká skupina, která si dala 'vést' kohokoli a rozhodovat o čemkoli; samozvaná 'elita'. Politický vězeň a spisovatel Jan Beneš tuto 'ústavní zvyklost' nazval ústavní Velkou lží.

V naší ústavě byl a je zakotven princip platný už v antické demokracii, že moc mocných je třeba omezit i časově; proto nikdo nemůže být zvolen prezidentem více než dvakrát za sebou. Ten, o kterém psal John Keane v knize "Václav Havel: Politická tragédie v šesti dějstvích", ten princip ještě 'zpevnil' osobním veřejně vyhlášeným závazkem, že funkci prezidenta přijme jen na jedno období. Když prezident tragéd poznal, jak chutná moc, jako kdysi císař a Stalin ignoroval osobní závazek i ústavní princip; osvědčil schopnost 'doublethinku' - mluvit o životě v pravdě a prodloužit život ústavní Velké lži. I občané jsou dnes dál (ne)rovni, zásadně se změnila jen rétorika 'elity': Ta už 'nadřazenost' nezdůvodňuje tím, že je zocelenější boji s buržoazií, ale prý je 'moudřejší'; také oponenty neosočuje jako spojence 'strýčka Sama', ale jako 'ruské šváby' či 'burany'. Pro to vše hledím s podezřením na boj za ústavní zvyklosti', není-li specifikováno, co se jimi míní; a ozývá-li se jako v Únoru 1948 za 'lid' jen demonstrující menšina a je odmítán ústavní princip dát hlas všem.

Ve shodě s prof. Milanem Zeleným hledím s podobným podezřením i na boj za 'hodnoty'. Prof. Zelený říká nejen studentstvu, že je divný svět "mluvit společně o něčem, na co máme každý svůj osobní a zcela specifický názor".

Za přijetí 'hodnot', které sami stanovili, lidmi všemi, se tvrdě brali jak páni v 'době temna', tak bolševici za 'totáče'. Svorně v tom směru chápali život jako permanentní válku, v níž se řídili dogmatem "bez našeho vítězství není přežití"; a mínili tím přežití lidstva. Já v tom směru věřím v zásadu "bez soužití není přežití"; a také míním přežití lidstva. Svou zásadu však nechápu jako dogma, pro přežití je někdy třeba se vzepřít.

Kam dál