Listopad 2017

Vrátila se naše minulost

27. listopadu 2017 v 19:50 | František Rozhoň
17. listopad 2017 v Praze

Ve jménu lepší demokracie 17. listopadu u nás opakovaně došlo k masovým perzekucím. Když Hitler řvával, že nacisté jsou lepšími demokraty než parlamentní žvanilové, ale naši studenti dali najevo, že nacisty zlepšenou demokracii nechtějí, nacisté 17.11.1939 zavřeli naše vysoké školy, studenty zavírali a popravovali. Když bolševik říkal, že jeho režim je nejvyšší formou demokracie, ale většina našinců už chtěla změnu, došlo 17.11.1989 na závěr akce mládeže k perzekuci na pražské Národní třídě. Od té doby slyšíme, že svoboda a demokracie se nám vrátila právě onoho 17.11.1989; podloubí, kde byla 17.11.1989 perzekuce největší, je však už soukromé, veřejně nepřístupné; na rozdíl od Let to prý nevadí.

Poblíž podloubí se na počest návratu i 17.11.2017 hrálo, tančilo, vypadalo to jako estráda, ale také lidi doháněla naše minulost. Zase docházelo k atakům a umlčování těch, kteří chtějí změnu; pachatelé jistě věřili, že dělají dobrou věc a prokazují, že nejsou Češi největší poserové světa, jak tvrdí Štěpán Mareš 7.10.2017 v týdeníku 5+2. Terčem se stal např. pan Tomio Okamura, který šel do voleb s programem jiným než systémové strany. Nikdo T. Okamuru nezažaloval u soudu, že by programem porušoval zákony. Když Okamura ve volbách uspěl, obvinil ho i publicista Ondřej Neff, nickname Aston, že svým programem útočína principy našeho ústavního systému. Protože O. Neff obvinění nezdůvodnil, není text příspěvkem k diskusi o současnosti, ale spíše podněcováním k akci. Přestože nezdůvodněné útoky, byť jen na čest a pověst, jsou dle práva nepřípustné, podněcování zabralo a vrátila se naše minulost. Vrátily se nejen před listopadem 1989 časté ataky na ty, kteří chtějí změnu. To, co dnes dělají Neff a podobní, páchali před sedmdesáti lety poskoci sloužící KSČ. Gottwaldovi pomocníci mlčeli k tomu, co bylo mnohým jasné, že KSČ chce uchvátit veškerou moc, ale podněcovali lidi proti jejím oponentům, tzv. reakci, že ta prý to myslí s lidem špatně; ovlivnění lidé pak v únoru 1948 pomohli KSČ zahájit otevřený teror.

17.11.2017 nás doháněla minulost i na pražském Václaváku, kde při tzv. Festivalu svobodyprý mělo na sto tisíc lidí vyjádřit ochotu postavit se aktivně za pravdu a další hodnoty, na kterých je založena naše svoboda. Ve skutečnosti bylo pár tisíc lidí svědky návratu nemoci zvané elitářství. Tou nemocí trpěli i bolševici, tvrdili, že jen oni jsou zárukou, že výdobytky zůstanou lidu zachovány a že oni jsou ti nejlepší. 17.11.2017 silný kandidát na prezidentaJiří Drahoš mluvil podobně "My jsme zárukou toho, že demokracie a svoboda zůstane zachována. My!"; konkurenční prezidentský kandidát M. Horáček promluvit nesměl. Pozván byl i elitář Šimon Pánek, který nechal svého Člověka v tísni s Úřadem vlády dlouholetého bolševika a pak premiéra Fischera zase bez soudního rozsudku hlásat, že někdo je ve své vlasti nezvaným hostem, a oživit tak politický styl, který vedl k bolševickému teroru i nacisty páchanému holocaustu. Zdá se proto, že jsou oprávněné obavy V. Klause st., že se schyluje k válce alespoň někoho z nás s "lepšími lidmi", tzv. evropskou elitou; že Bohumil Pečinka správně míní v textu Demokracie se změnila v oligarchii, že "elity" vedou naši demokracii k lůzovitosti.

Minulost 17.11.2017 byla i na pražském Albertově. Zde spor z let 1968-69, zda se lid může vměšovat záležitostí, které ho týkají, oživil Doc. PhDr. Mikuláš Bek, Ph.D., muzikolog, rektor brněnské Masarykovy univerzity, již považované za továrnu na neomarxisty. Bek se zjevně shodl s bolševikem Leonidem Iljičem Brežněvem, který sem poslal ozbrojence, aby zajistili odpověď "ne", Bek kladnou možnost prohlásil za "diktaturu referend".

Vrácená
demokracie
už zase není prostorem k legitimnímu střetávání různých politických proudů a rodících se funkčních kompromisů. Lidé ve volbách zmocnění ke správě země si neberou příklad z Jiřího z Poděbrad, správce hájícího soužití lidí, kteří ani v zásadních otázkách neměli shodný názor. Lidé Stranou vyučení, že jejich cíle jsou nad zákonná a jiná omezení moci, odevzdali stranické knížky a odsoudili komunismus - a byli čistí. Nezměnili se, jen místo Moskvy propagují Habsburky, kteří jako bolševici a nacisté tvrdě měnili svět bez ohledu na odpor druhých. Staronový politický styl se daří podsouvat většině Západu.

Hladovka za omezení práv

22. listopadu 2017 v 9:38 | František Rozhoň
Jsou jako oni
V dobách, kdy Československo bylo "na věčné časy" pevnou součástí mezinárodního socialistického společenství a jeho politika byla ozvěnou sovětské, rozhodl se Pavel Wonka narušit "volby" - manifestační souhlas s politikou stran Národní fronty v čele s KSČ. P. Wonka neprosil o zařazení na jednotnou kandidátku, ale rozhodl se - v naprostém souladu se zákony - kandidovat jako nezávislý. Ti nahoře si to ale nepřáli a skončilo to tragédií - smrtí Pavla Wonky ve vězení.

V roce 2017 jsme prý pevnou součástí Západu a volby už jsou svobodnou soutěží názorů. Přesto je zase někdo proti právu občanů - v naprostém souladu se zákony - ve volbách kandidovat či podpořit jim vyhovující názor. Jednají tak i lidé prý "zocelení v bojích proti KSČ".

Před parlamentními volbami Vladimír Hučín, signatář Charty 77 oceněný Babišovým hercem jako válečný veterán III. odboje, řekl Deníku, že jde k volbám zabránit úspěchu jemu nemilých názorů. Posléze před prezidentskými volbami signatář a mluvčí Charty 77, spoluzakladatel Společnosti přátel USA a emeritní ministr vnitra Tomáš Hradílek usoudil, že splnění všech zákonných podmínek nestačí ani Miloši Zemanovi k tomu, aby kandidoval. Hradílek se však nezapojil do názorové soutěže, součásti voleb, ale zaujal burcující pózu. Jako někteří zvedají červené karty, pan Hradílek držel 17 dní hladovku. I lidé prý "zocelení v bojích proti KSČ" se zapojili do vlnky podpory Hradílkově akci podpisem petice, agitující stylem, který jsem považoval za zavrženíhodný už před Sametem.

I umělkyně Marta Kubišová, zlatá slavice proslavená i Modlitbou pro Martu, podpisem petice podpořila staronové
obviňování, že jiné názory či nedistancování se od osob s nálepkou "závadové" svědčí o nedobrém fungování rozumu. Podporou chvály, že Hradílek se celý život snaží žít v pravdě, se i Kubišová přihlásila k bolševickému zlozvyku říkat pravdy jen půl a u našeho člověka přehlížet i zásadní chyby. Do života v pravdě bojovníka proti KSČ Hradílka se totiž vešlo i členství v KSČ, podle V. Hučína i funkcionaření tamtéž, a protizákonné veřejné tvrzení, že pachatelem přerovských výbuchů je V. Hučín. Kubišová a další signatáři petice na podporu Hradílkovy akce zjevně potvrzují, že za agitací nejsme jako oni je praxe jsme často jako oni.

Navíc: Oba zmínění signatáři Charty 77, Hučín a Hradílek, dříve omezovaní a dnes chtějící omezovat druhé, nejsou schopni ani po vítězství pravdy a lásky omezit vzájemnou nelásku. Nepřestávají usilovat o porážku chartisty-protivníka - soudy Hučín vers. Hradílek se táhnou už řadu let a jejich konec zdá se být v nedohlednu.

Leninův duch kráčí dál

15. listopadu 2017 v 20:50 | František Rozhoň
aneb Od diktatury strany k diktatuře státu

Říkám to nerad, ale považuji to za fakt. O Leninovi lze říci, co se zpívá o Johnu Brownovi -tělo tlí, duch kráčí dál.
V Sovětském svazu Leninův nástupce Džugašvili - Stalin pokračoval v teroru a také nebyl chlap - jeho slova často byla jen agitací, neodpovídající skutečnosti. Agitoval "ze všech hodnot je pro nás nejcennější člověk", ale mnoho milionů těch nejcennějších nechal zlikvidovat; likvidoval i vysoce postavené bolševiky, Jan Beneš ve Stručném přehledu dějin VKS(b), strany komunistů-bolševiků, nazvaném Čas voněl snem míní, že tak činil z obav, aby oni nezlikvidovali jeho. Agitoval, že za jeho vlády schválená sovětská ústava je "nejdemokratičtější ústavou světa", ale - opět podle Jana Beneše - ta ústava "neplatila po svém schválení ani jediný den, protože souběžně s jejím vyhlášením se roku 1936 rozeběhl na stále plnější obrátky i velký teror".
V Německu Frankfurtská škola navázala na marxisty, kteří roku 1922 s Leninem na Kongresu Komunistické internacionály, Kominterny, hledali důvody, proč se starý svět podařilo zničit zatím pouze v Rusku; ten kongres konzervativec Ralph de Toledano označil za "možná zhoubnější pro západní civilizaci než bolševická revoluce sama". Německo mělo i svého Lenina - podle Goebelse jím byl Adolf Hiter, který též pochopil, jak uchvátit moc nad národem; za Hitlerovy vlády ti z Frankfurtské školy prchli zejména do USA.
V Československu Gottwald s kumpány byli především "ozvěnou", opakovali, co se doneslo ze SSSR. Jako Lenin chybně uvěřili, že společnost je ostře rozdělena a proto jako vykořisťovatele likvidovali i lidi nikoho nevykořisťující, samostatně jednající. I zde byl třídní boj terorem, popraveni byli i ti, kteří upřednostňovali jiný vývoj společnosti, než předepsala KSČ, např. M. Horáková a kněží; popraveno bylo i jedenáct loajálních vysokých funkcionářů KSČ. Po smrti Stalina a Gottwalda krutosti ubylo, ale po stalinském vzoru byla v ústavě zakotvena vedoucí úloha strany, diktatura strany, právo strany kdekoho vést, zastupovat, o čemkoli rozhodovat.
Zatímco o rozklad starého světa usilující Frankfurtská škola zrodila Novou levici (o ní zde, zde a zde), pomalu ale jistě obsazující pozice v rozhodujících institucích Západu, v sovětském bloku rostla nespokojenost. Já jsem poznal v krajích od Aše a hor Balkánu po Abcházii a Gruzii, že lidi spojuje, mírně řečeno, především nechuť k bolševikům a jimi páchanému údajnému dobru. Jan Beneš si všiml a v již zmíněné knize popsal, že vysoce postavení straníci, kteří se už nepopravovali navzájem, zrazovali proletariát - agitovali sice ještě, že jsou jeho nejlepšími syny/dcerami a zničí prohnilý imperialismus, ve skutečnosti sebe i své potomky považovali za lepší lidi a družili se s lepšími lidmi ze zemí kapitálu. Pak přišel rok 1989 a v něm 17. listopad, který máme slavit. Málokdo slaví, že policie mlátila lidi s holýma rukama; dlouho šlo o připomínku, že tohle se teď neděje.
Lidem byly rozdány placky s Havlem a slibem "tvá vláda, lide, se k tobě navrátila"; dle dalších slibů lid o vládu nepřipraví ani "evropská integrace"; postupně se ukazovalo, že to byla především agitace. Někteří z nás už tehdy viděli naši budoucnost spíše černě. Stali jsme se součástí Západu, kde Nová levice obsadila běhen pár desetiletí rozhodující pozice. Pesimisté se proto obávali, že hodnoty Nové levice nebudou nabízeny jako příklady hodné následování, ale v leninském duchu vnucovány z obsazených pozic; do pár desetiletí tu bude zas diktatura, neb jinak se dobro nedá vnutit i těm, kteří preferují jinou vizi světa. Necelých 15 let po sametu dal obavám za pravdu i ministr spravedlnosti K. Čermák, v rozporu se slovy Ústavy psal v Právu 7.4.2004 "zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany co chce". I diktatura státu je však diktaturou lidí ve státě u moci.

Že demokracie a diktatura se nevylučují, víme od časů jakobínských - tehdy rozhodující moc demokraticky získala skupina přesvědčená, že jsou lidmi vyšší kvality a napraví svět. Na to téma nedávno mluvil v našem Senátu Ladislav Jakl. Dramatik a zakládající umělecký šéf Židovského divadla v New Yorku zas připomněl, že i nálepka liberál už je jen agitací - dnes liberálové v leninském duchu bojují za svobodu projevu, ale jen pokud říkáte to, co chtějí slyšet; k "odhalení" těch, kteří vybočují z řady, jsou zas organizováni i práskači. I proto trvám na tom, co jsem napsal úvodem.

Leninova revoluce

6. listopadu 2017 v 21:16 | František Rozhoň
aneb Bolševik není chlap

Malý Voloďa Uljanov byl synem šlechtice, žil v přepychu oklopen houfem sloužících, uznával jen své názory a kritiku své osoby bral jako urážku. Když mu bylo sedmnáct, jeho staršího bratra Alexandra popravili za účast při atentátu na cara Alexandra, a i Voloďa se pak vzepřel carské vládě. Stal se právníkem, propagandistou a revolucionářem, který se v emigraci - už pod jménem Lenin - křikem a intrikami vyšvihl mezi předáky sociální demokracie. Zatímco jiní kopírovali do Ruska západoevropské masové socialistické strany, Lenin se obklopil nepočetným ukázněným houfem profesionálních revolucionářů. Ač programově byli menšinou, říkali si většinová skupina, bolševici. Z historie přitom už bylo známo, že uchvácení moci menšinou, koupivší si dočasně přízeň širokých vrstev, nezbytně vede k despotismu.


Ještě v lednu 1917 se Lenin obával, že jeho generace už nezažije rozhodující bitvy přicházející revoluce. Leninovi pomohlo, že car se vzdal vlády během únorové revoluce, kterou podle britského historika George Katkova podnítili západoevropští svobodní zednáři; pomáhalo i s Ruskem válčící císařské Německo. Bolševici, kteří měli v Rusku zanedbatelnou podporu, si kupovali přízeň širokých vrstev sliby, že přinesou lidu mír, půdu, a stát nového typu, v němž povládne lid prostřednictvím sovětů.


Moc bolševici uchvátili podle současného kalendáře 7. listopadu 1917, a tov hlavním městě.Bolševiky ovládaný petrohradský sovět domluvil, že žádná jednotka nebude bránit Prozatímní vládu, a Leninově Radě lidových komisařů předal moc v Rusku. Bolševici začali "vládnout jménem lidu" tím, že "přehlédli" další sověty, tedy jejich drtivou většinu. Nebolševičtí socialisté se však proti bolševikům výrazněji nepostavili, neboť si nedovedli představit nic horšího než carskou moc, a báli se její obnovy po porážce bolševiků.

Když bolševici vládli, dlouho tvrdili, že nepodepíší ponižující separátní mír s Německem; pak takový mír podepsali, ale lidem tím mír nepřinesli, neb podle Lenina třídní boj neodvratně na sebe bral vždy a ve všech zemích formu občanské války. Půdu, kterou bolševici lidem slíbili, lidem vzali v rámci tzv. kolektivizace. Státních funkcí, které dříve zastávalo 130 000 členů bohatých rodin, se ujali bolševici; moci se nevzdali, ani když dovedli zemi k hladomoru. Inovovali tvrzení z carské éry, že jen "ruské dvorjanstvo" má právo na privilegované postavení, poněvadž svou krví vybudovalo ruský stát. Nově byl vyzdvižen "kapitálem sjednocený a vyškolený" proletariát, neb jen on mohl porazit buržoazii; protože ani tovární dělnictvo nebylo dosti vyškolené, na privilegované postavení si činila nárok jen vrstva vybraná, zocelená v bojích - bolševická strana. Vedle státní moci, sovětů, dál existovali i duchovní vůdci - místo kněží "nového člověka" vychovávali političtí pracovníci, politruci. Moc státní a duchovní nevedly spory jako na Západě, kde tím vznikal prostor pro lidskou svobodu, obě složky byly nyní ovládány bolševiky. Nový státní útvar tak zůstal politicky velmi blízký rozbitému carství.

Nic z výše zmíněných slibů tedy bolševici u moci nesplnili, spolustraníkům Lenin později objasnil, že byly agitační pomůckou užitou nikoli proto, že by se věřilo, že mohou být uskutečněny, ale aby široké vrstvy byly informovány, jak si bolševici představují budoucí stát. Kdyby se nebylo začalo s revolučními hesly, revoluce by se neudržela…
I Leninovi spolustraníci měli potíže chápat, kdy Lenin vytyčuje směr a kdy jen agituje. Já, nestraník vychovaný ve víře, že chlap drží slovo, jsem dospěl k závěru, že bolševik není chlap, neb příliš často se pravdou ukázal opak toho, co říkal bolševik.


Přesto si Lenin upevnil osobní moc v Ruské sovětské federativní republice. Protože Lenin věřil, že jeho dílo přijme za své postupně celý svět, obklopoval se i nepočetným ukázněným houfem profesionálních revolucionářů z dalších zemí. Revolucionáři ze Západu však už tehdy pochybovali, že ve svých zemích si koupí dočasnou přízeň lidu terorem, jaký dokázala rozpoutat menšina kolem právníka Uljanova-Lenina.


Hlavní pramen: Jan Slavík: Leninova vláda (1917-1924) Nakladatelství Lidové noviny, 2009, ISBN 978-80-7106-978-2