Leninova revoluce

6. listopadu 2017 v 21:16 | František Rozhoň
aneb Bolševik není chlap

Malý Voloďa Uljanov byl synem šlechtice, žil v přepychu oklopen houfem sloužících, uznával jen své názory a kritiku své osoby bral jako urážku. Když mu bylo sedmnáct, jeho staršího bratra Alexandra popravili za účast při atentátu na cara Alexandra, a i Voloďa se pak vzepřel carské vládě. Stal se právníkem, propagandistou a revolucionářem, který se v emigraci - už pod jménem Lenin - křikem a intrikami vyšvihl mezi předáky sociální demokracie. Zatímco jiní kopírovali do Ruska západoevropské masové socialistické strany, Lenin se obklopil nepočetným ukázněným houfem profesionálních revolucionářů. Ač programově byli menšinou, říkali si většinová skupina, bolševici. Z historie přitom už bylo známo, že uchvácení moci menšinou, koupivší si dočasně přízeň širokých vrstev, nezbytně vede k despotismu.


Ještě v lednu 1917 se Lenin obával, že jeho generace už nezažije rozhodující bitvy přicházející revoluce. Leninovi pomohlo, že car se vzdal vlády během únorové revoluce, kterou podle britského historika George Katkova podnítili západoevropští svobodní zednáři; pomáhalo i s Ruskem válčící císařské Německo. Bolševici, kteří měli v Rusku zanedbatelnou podporu, si kupovali přízeň širokých vrstev sliby, že přinesou lidu mír, půdu, a stát nového typu, v němž povládne lid prostřednictvím sovětů.


Moc bolševici uchvátili podle současného kalendáře 7. listopadu 1917, a tov hlavním městě.Bolševiky ovládaný petrohradský sovět domluvil, že žádná jednotka nebude bránit Prozatímní vládu, a Leninově Radě lidových komisařů předal moc v Rusku. Bolševici začali "vládnout jménem lidu" tím, že "přehlédli" další sověty, tedy jejich drtivou většinu. Nebolševičtí socialisté se však proti bolševikům výrazněji nepostavili, neboť si nedovedli představit nic horšího než carskou moc, a báli se její obnovy po porážce bolševiků.

Když bolševici vládli, dlouho tvrdili, že nepodepíší ponižující separátní mír s Německem; pak takový mír podepsali, ale lidem tím mír nepřinesli, neb podle Lenina třídní boj neodvratně na sebe bral vždy a ve všech zemích formu občanské války. Půdu, kterou bolševici lidem slíbili, lidem vzali v rámci tzv. kolektivizace. Státních funkcí, které dříve zastávalo 130 000 členů bohatých rodin, se ujali bolševici; moci se nevzdali, ani když dovedli zemi k hladomoru. Inovovali tvrzení z carské éry, že jen "ruské dvorjanstvo" má právo na privilegované postavení, poněvadž svou krví vybudovalo ruský stát. Nově byl vyzdvižen "kapitálem sjednocený a vyškolený" proletariát, neb jen on mohl porazit buržoazii; protože ani tovární dělnictvo nebylo dosti vyškolené, na privilegované postavení si činila nárok jen vrstva vybraná, zocelená v bojích - bolševická strana. Vedle státní moci, sovětů, dál existovali i duchovní vůdci - místo kněží "nového člověka" vychovávali političtí pracovníci, politruci. Moc státní a duchovní nevedly spory jako na Západě, kde tím vznikal prostor pro lidskou svobodu, obě složky byly nyní ovládány bolševiky. Nový státní útvar tak zůstal politicky velmi blízký rozbitému carství.

Nic z výše zmíněných slibů tedy bolševici u moci nesplnili, spolustraníkům Lenin později objasnil, že byly agitační pomůckou užitou nikoli proto, že by se věřilo, že mohou být uskutečněny, ale aby široké vrstvy byly informovány, jak si bolševici představují budoucí stát. Kdyby se nebylo začalo s revolučními hesly, revoluce by se neudržela…
I Leninovi spolustraníci měli potíže chápat, kdy Lenin vytyčuje směr a kdy jen agituje. Já, nestraník vychovaný ve víře, že chlap drží slovo, jsem dospěl k závěru, že bolševik není chlap, neb příliš často se pravdou ukázal opak toho, co říkal bolševik.


Přesto si Lenin upevnil osobní moc v Ruské sovětské federativní republice. Protože Lenin věřil, že jeho dílo přijme za své postupně celý svět, obklopoval se i nepočetným ukázněným houfem profesionálních revolucionářů z dalších zemí. Revolucionáři ze Západu však už tehdy pochybovali, že ve svých zemích si koupí dočasnou přízeň lidu terorem, jaký dokázala rozpoutat menšina kolem právníka Uljanova-Lenina.


Hlavní pramen: Jan Slavík: Leninova vláda (1917-1924) Nakladatelství Lidové noviny, 2009, ISBN 978-80-7106-978-2
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama