Leninův duch kráčí dál

15. listopadu 2017 v 20:50 | František Rozhoň
aneb Od diktatury strany k diktatuře státu

Říkám to nerad, ale považuji to za fakt. O Leninovi lze říci, co se zpívá o Johnu Brownovi -tělo tlí, duch kráčí dál.
V Sovětském svazu Leninův nástupce Džugašvili - Stalin pokračoval v teroru a také nebyl chlap - jeho slova často byla jen agitací, neodpovídající skutečnosti. Agitoval "ze všech hodnot je pro nás nejcennější člověk", ale mnoho milionů těch nejcennějších nechal zlikvidovat; likvidoval i vysoce postavené bolševiky, Jan Beneš ve Stručném přehledu dějin VKS(b), strany komunistů-bolševiků, nazvaném Čas voněl snem míní, že tak činil z obav, aby oni nezlikvidovali jeho. Agitoval, že za jeho vlády schválená sovětská ústava je "nejdemokratičtější ústavou světa", ale - opět podle Jana Beneše - ta ústava "neplatila po svém schválení ani jediný den, protože souběžně s jejím vyhlášením se roku 1936 rozeběhl na stále plnější obrátky i velký teror".
V Německu Frankfurtská škola navázala na marxisty, kteří roku 1922 s Leninem na Kongresu Komunistické internacionály, Kominterny, hledali důvody, proč se starý svět podařilo zničit zatím pouze v Rusku; ten kongres konzervativec Ralph de Toledano označil za "možná zhoubnější pro západní civilizaci než bolševická revoluce sama". Německo mělo i svého Lenina - podle Goebelse jím byl Adolf Hiter, který též pochopil, jak uchvátit moc nad národem; za Hitlerovy vlády ti z Frankfurtské školy prchli zejména do USA.
V Československu Gottwald s kumpány byli především "ozvěnou", opakovali, co se doneslo ze SSSR. Jako Lenin chybně uvěřili, že společnost je ostře rozdělena a proto jako vykořisťovatele likvidovali i lidi nikoho nevykořisťující, samostatně jednající. I zde byl třídní boj terorem, popraveni byli i ti, kteří upřednostňovali jiný vývoj společnosti, než předepsala KSČ, např. M. Horáková a kněží; popraveno bylo i jedenáct loajálních vysokých funkcionářů KSČ. Po smrti Stalina a Gottwalda krutosti ubylo, ale po stalinském vzoru byla v ústavě zakotvena vedoucí úloha strany, diktatura strany, právo strany kdekoho vést, zastupovat, o čemkoli rozhodovat.
Zatímco o rozklad starého světa usilující Frankfurtská škola zrodila Novou levici (o ní zde, zde a zde), pomalu ale jistě obsazující pozice v rozhodujících institucích Západu, v sovětském bloku rostla nespokojenost. Já jsem poznal v krajích od Aše a hor Balkánu po Abcházii a Gruzii, že lidi spojuje, mírně řečeno, především nechuť k bolševikům a jimi páchanému údajnému dobru. Jan Beneš si všiml a v již zmíněné knize popsal, že vysoce postavení straníci, kteří se už nepopravovali navzájem, zrazovali proletariát - agitovali sice ještě, že jsou jeho nejlepšími syny/dcerami a zničí prohnilý imperialismus, ve skutečnosti sebe i své potomky považovali za lepší lidi a družili se s lepšími lidmi ze zemí kapitálu. Pak přišel rok 1989 a v něm 17. listopad, který máme slavit. Málokdo slaví, že policie mlátila lidi s holýma rukama; dlouho šlo o připomínku, že tohle se teď neděje.
Lidem byly rozdány placky s Havlem a slibem "tvá vláda, lide, se k tobě navrátila"; dle dalších slibů lid o vládu nepřipraví ani "evropská integrace"; postupně se ukazovalo, že to byla především agitace. Někteří z nás už tehdy viděli naši budoucnost spíše černě. Stali jsme se součástí Západu, kde Nová levice obsadila běhen pár desetiletí rozhodující pozice. Pesimisté se proto obávali, že hodnoty Nové levice nebudou nabízeny jako příklady hodné následování, ale v leninském duchu vnucovány z obsazených pozic; do pár desetiletí tu bude zas diktatura, neb jinak se dobro nedá vnutit i těm, kteří preferují jinou vizi světa. Necelých 15 let po sametu dal obavám za pravdu i ministr spravedlnosti K. Čermák, v rozporu se slovy Ústavy psal v Právu 7.4.2004 "zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany co chce". I diktatura státu je však diktaturou lidí ve státě u moci.

Že demokracie a diktatura se nevylučují, víme od časů jakobínských - tehdy rozhodující moc demokraticky získala skupina přesvědčená, že jsou lidmi vyšší kvality a napraví svět. Na to téma nedávno mluvil v našem Senátu Ladislav Jakl. Dramatik a zakládající umělecký šéf Židovského divadla v New Yorku zas připomněl, že i nálepka liberál už je jen agitací - dnes liberálové v leninském duchu bojují za svobodu projevu, ale jen pokud říkáte to, co chtějí slyšet; k "odhalení" těch, kteří vybočují z řady, jsou zas organizováni i práskači. I proto trvám na tom, co jsem napsal úvodem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama