Únor 2018

Zas žijem jak před Sametem

28. února 2018 v 13:31 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro
'Státní zástupkyně' mi potvrdila, že není trestné ani dnes,co podle historika ničíhodnoty a zásady demokratického politického systému.
* * *
Máme za sebou 25. únor s propagandistickou kanonádou rozhodně mohutnější, než jaká bývala před Sametem. I historik Jakub Rákosník si všiml, že význam toho dne v 'oficiální paměti' vzrostl až po Sametu - stal se okamžikem jasného rozhraničení mezi demokracií a totalitarismem. Podle Rákosníkazpůsoby, jakými je únor 1948 obvykle připomínán, nejspíš příliš prospěchu současné společnosti nepřináší, neboť víra, žesoustavné vyjmenovávání minulých krutostí prý může zabránit jejich opakování, je slepá. Nepřátelství k otevřené pluralitní společnosti mělo, může mít a v budoucnu jistě i mít bude širokou škálu podob. Pečlivé připomínání minulých hrůz skrývá nebezpečí v tom, že ve snaze zabránit jejich opakování se naše zraky budou upírat do minulosti a nebudeme dostatečně obezřetní k náznakům nových hrozeb.

Ondřej Neff alias Aston na svém Neviditelném psu letos zdůraznil, že v únoru 1948 si 'komunisté' ustavili naprosto nelegální soukromou armádu a drželi ji dalších čtyřicet let. Neff vybral fakt nesporný, leč v únoru 1948 málo významný. KSČ dala pokyn k vyzbrojení oněch tzv. Lidových milicí až 23. února 1948, kdy už bylo dokončováno ničení předúnorové moci; milice pak prošly Prahou 25. února 1948 na oslavu vítězství KSČ. Neffem vybraný fakt čtenáře uklidňuje, neb milice už jsou dlouho minulostí a nehrozí.

Zcela jinak na čtenáře působí jiné připomenutí téže minulosti od Jiřího Kociana, historika zaměřeného na naše dějiny XX. století. Kocián se nezaměřuje jen na hrůzy minulosti, i když připomíná, že poúnorová doba temna měla své nepřehlédnutelné počátky ve dnech únorového řádění policie a akčních výborů NF. Kocián navíc připomíná, že poúnorová tzv. 'lidová demokracie' popřela základní principy demokracie a československých politických tradic; neboť ve vztahu politické moci a jedince dominovala totální nadvláda nad občanem. Ovládnutím všech občanských oblastí režim vyloučil možnost úniku a obrany občana před nezákonností a zvůlí. Tato totální nadvláda zvláště v poúnorovém období činila z monopolu moci mimořádně účinnou a násilnou formu diktatury, která dlouhodobě poničila hodnoty a zásady demokratického politického systému. Tyto Kociánovy připomínky jistě nejen ve mně rozblikaly kontrolku, že je tu zjevná snaha obnovit takové nenásilné podrobení občanů.



Iniciativa nyní, jako za Gottwalda, přišla z řad špiček viditelné části politické třídy. Již zemřelýministr spravedlnosti K. Čermák 7. dubna 2004 v PRÁVU zase hlásal, že zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany co chce. 'Státní zástupkyně' mi pak potvrdila, že není trestné ani dnes, co podle historika ničí hodnoty a zásady demokratického politického systému. Kromě toho pán, který si nechává říkat 'kníže', chtěl být i prezidentem a celý život prý chrání lidská práva, se osobně angažoval v akci navazující na řádění Akčních výborů NF, a pan L. Bátora pro své přesvědčení přišel o místo.

Poté část nižší politické třídy, např. herec a režisér Jiří Mádlči novinářka Petra Procházková, jako předchůdci o a po Únoru 1948, začala veřejně žádat, aby byla omezena práva těch, kteří se vymkli nebo by se mohli vymknout její kontrole.


Do akcí se zapojuje se i 'inteligence': Metro z 14.3.2016 dokumentovalo i obrazem, že na akci zaštítěné Univerzitou Karlovou rektora MUDr. T. Zimy se hlásalo "mrtvej…dobrej". Podobně Ústav pro studium totalitních režimů ředitele Zdeňka Hazdry ocenil jako bojovnici 'za lidská práva, svobodu a demokracii' občanskou aktivistku věřící dnes - jako dříve poúnoroví bolševici - že ona sama pozná, kdo je zločinec; a koho ona nehodnotí dobře, by podle ní měl někdo vyhodit z okna. V důsledku takové výchovy mne nepřekvapí případné zjištění, že teď propírané usmrcení Slováka Jána Kuciaka a jeho přítelkyně spáchal někdo odchovaný lidmi jako Zima a Hazdra ve víře, že Kuciak s přítelkyní budou lepší mrtví než živí.




Samet zjevně selhal při budování otevřené pluralitní společnosti. Podle zástupce ombudsmanky S. Křečka je čas na novou "společenskou smlouvu". Podle mne zatím postačí, když státní moc bude ctít zákony. Jestliže podle Ústavy státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, nemůže politická třída aktivisticky lhát, že stát si může dělat se svými občany co chce.

Věřit sobě, ne křiklounům

23. února 2018 v 14:47 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro
Věřit sobě, ne křiklounům z politické třídy, ani jejich tvrzení, že oni jsou lepší, neboť mají více informací. Únor 1948 i únor 2018 potvrzují, že více informací neznamená jejich lepší vyhodnocení.
* * *
"Před sedmdesáti lety provedli českoslovenští komunisté puč", podsouvá v pátek 23.2.2018 list Metro čtenářům, tedy i mládeži, která si bere tento list zdarma cestou do škol. S odvoláním na německou historičku Christiane Brenner varující, že pojem 'puč' vyvolává mylný obraz, soudím, že i novinářští hoši a děvčata z dnešní Babišovy mediální stáje v únoru 2018 klamou veřejnost jako 'českoslovenští komunisté' v únoru 1948.

Únor 1948 'komunisté' založili mimo jiné na opakování triku, kterým úspěšně delegitimizovali výsledky voleb. Poprvé to bylo v roce 1946, kdy Demokratická strana Slovenska získala významných 43 parlamentních křesel, načež začala padat ostrá obvinění ze strany 'komunistů,' že Demokratická strana prý otevřela dveře hlinkovské reakci. Jednání o vládě pak provázely ataky a úvahy, že obvinění přece nemohou vládnout; s podporou špiček českých nekomunistických stran 'komunisté' uspěli aspoň v tom, že v rozporu s výsledky voleb byla podstatně omezena moc opozice ze strany slovenských národních orgánů. Podruhé 'komunisté' trik použili v únoru 1948 poté, co snad ve snaze vyvolat předčasné volby někteří ministři podali demisi, demisi však podalo příliš málo ministrů na to, aby jejich akce znamenala pád celé vlády. 'Komunisté' začali chrlit obvinění, že nekomunisté zrazovali lid, vyjelo i komando StB k prohlídce sekretariátu národně socialistické strany ve snaze dokázat, že se tam připravoval ozbrojený puč. A jak uvádí Karel Pacner v "Osudových okamžicích Československa", samozřejmě zbraně museli "najít" - ty co tam sami donesli; druhý den o tom referovaly komunistické listy na prvních stránkách. Tak byl vydán masám 'příkaz svědomí' - obviněné nenechte vládnout. Špičky nekomunistických stran na to v únoru 1948 nedokázaly reagovat, proto souhlasím s hodnocením kancléře prezidenta Beneše Jaromíra Smutného, že koncem zimy 1948 zahynuli jsme na přemíru úcty k stranickým veličinám. Zato novinářští hoši a děvčata potvrdili, proč budou řazeni mezi politickou třídu, neboť se mohou podílet na změně režimu papouškováním obvinění a ignorováním zásady, že vinnými se lidé stávají až po řádném soudním procesu.

Je únor 2018 a snad jen bezpečnostní expert Jan Schneider varuje, že proti ve volbách úspěšnému Babišovi je vedena cílená a komplexní kampaň, a klade otázku: Kdo připomíná Únor 1948?
I mně dnes leccos připomíná Únor 1948. Například současná snaha ve volbách méně úspěšných politiků opakovat trik 'komunistů' opakovaně vedoucí k delegimitizaci výsledků voleb. Co po válce páchala KSČ, Slánský a Gottwald, teď páchá i STAN, Farský a Gazdík. Dnes ti ze STAN tvrdí, že je problémem, aby ve vládě byl obviněný, svá tvrzení však zpochybňují tím, že podle nich musíme být součástí Západu, kde vláda obviněných nevadí - ve Francii vládl obviněný prezident, v Itálii obviněný premiér. Únor mi připomíná i ochota novinářů odpapouškovat dodané pochybné informace, dokonce že i novinářští hoši a děvčata z Babišovy mediální stáje v Metru 23.2.2018 opakují po ČTK, že obviněný vítěz voleb je problém.


Poučení mi z toho vyplývá: věřit sobě, ne křiklounům z politické třídy. Nevěřit ani jejich tvrzení, že oni jsou lepší, neboť mají více informací. Únor 1948 i únor 2018 potvrzují, že více informací neznamená jejich lepší vyhodnocení. Na referendu nechat odpověď na otázku, zda obviněný ve vládě problém NENÍ, jako na Západě, nebo JE, jak tvrdili 'komunisté' před Únorem.

Směrovky vedou k ‘Únoru 1948’

22. února 2018 v 15:54 | František Rozhoň |  Evropa očima „burana“
Už v druhé dekádě února 2018 moderátor veřejnoprávního rozhlasu Martin Hrdinka hlásil, že 25. února 1948 tu proběhl 'puč'. Hlásil to i za mé peníze v době, kdy mi rozhovor s německou historičkou Christiane Brenner potvrdil, že pojem 'puč' vyvolává mylný obraz. Podle Brenner 'komunisté' využili už nastolený právní systém, zato tradiční politici vůbec nepochopili, že 'komunisté' politiku vedou i mimo parlamentní arénu. Že vývoj vedl k Únoru 1948, bylo podle mne důsledkem více 'pučů', tedy akcí skupin usilujících o moc v evropském novověku, kdy snaha o ovládnutí velkého světa dílu stává se dominantní.

Naše doba poúnorová je podle mne jednou z 'dob temna', a už 'temno' habsburské bylo založeno na myšlenkách původem z prostředí španělského a vlašského, že nějaký 'příkaz svědomí' může oprávnit 'vládce' zlomit moc opozice a převzít absolutní moc.

Později se na jistý 'příkaz svědomí' odvolávala jakobínská totalitní demokracie, součást Francouzské revoluce. Pak Marx s Engelsem správně řekli, že postaru se žít nedá, neboť všude tam, kde by se k moci dostala organizace nepatrné skupiny lidí, neodvratně musí vzniknout vláda despotická, udržující se i násilím a terorem. Ti dva formulovali 'příkaz svědomí', že je třeba pomoci ponižovaným, sporně však vyzvedli na piedestal proletariát a předurčili neexistující "komunistické strany", aby uspořádaly společnost tak, aby každý její příslušník mohl rozvíjet a užívat veškeré své schopnosti a možnosti v naprosté svobodě.

Z diskusí, proč demokracie podléhaly fašistům, vyvodil závěr i E. Beneš, t. č. exulant. V knize Demokracie dnes a zítra napsal: existence mnoha stran vyvolává mnohé obtíže a prostředkem k ozdravování demokracie je omezení počtu politických stran. Snad ovlivněn tezí fašistů, že totalita je spjata s existencí jedné strany, Beneš vyloučil jen možnost mít stranu jedinou. Proto se exil londýnský shodl s moskevským na nutnosti jako kdysi Lenin začít vylučovat politickou konkurenci z přístupu k moci. Už před obnovením republiky byla prvorepubliková pravice zakázána jako zrádná. Podle Christiane Brennerčeští voliči po válce měli na vybranou jen mezi stranami nabízejícími socialismus; 'komunisty' činilo velmi přitažlivými, že přišli s nejoptimističtější vizí zítřků.

Exil londýnský se také shodl s moskevským, že ozbrojené složky sloužící všem už nebudou chráněny před ochromováním politickými spory - před Mnichovem totiž vojáci nesměli být straníky a od r. 1927 příslušníci ozbrojených složek nevolili. Tak mohli 'komunisté' i v ozbrojených složkách prosazovat svou zásadu, že do každého kolektivu patří jejich politický 'vůdce', politruk.

Ke zpracovávání předúnorové společnosti masmédii píše historička Brenner, že v tisku se často objevoval názor, že zdejší demokracie není dostatečně silná, aby si poradila s opozicí nebo svobodným tiskem, a základní myšlenkou třetí republiky tak bylo posilování demokracie jejím omezením. Mimo jiné veřejné pochybnosti o správnosti nastoupené cesty byly tehdy kvalifikovány jako trestné činy pobuřování, šíření nepravdivých zpráv.

Na ochromování nejen demokracie, ale i právního státu, se podílely i špičky českých lidovců a národních socialistů. Ty sekundovaly českým 'komunistům' při osočování Demokratické strany Slovenska, že prý otevřela dveře hlinkovské reakci; nedomyslely, že 'komunisté' příště křivě osočí české 'nekomunisty'. 'Komunisté' obviňováním, že 'nekomunisté' to s lidem myslí špatně, zmanipulovali davy, které v únoru 1948 vystoupily na podporu 'komunistů'.

Podle dnešního veřejnoprávního rozhlasu náš život změnil až 25. únor 1948. Podle historika Kaplana "nejdůležitějším dnem únorové krize" však bylo pondělí 23.2.1948; kdy nevolené Akční výbory už 'reakcionáře' zbavily pozic a moci, jen z národních výborů vyhodily na 40 000 lidí. Neosvědčilo se spoléhání na 'elity'; 11. 3. 1948 i Národní shromážděníschválilo novou Gottwaldovu vládu a její program, proti nehlasoval nikdo. Referendum, které by umožnilo všem vyjádřit se, a to tajně, právní řád neznal.


Pak začaly krutosti, o kterých se mluví. Podle slov popraveného Heliodora Píky, připomenutých S. Motlem (zde od 6.minuty), též zmizela spravedlnost, snad jen dočasně, a šíří se nenávist, mstivost, zmizel smysl pro snášenlivost, pro svobodu myšlení a projevu.) Vývoj nepotvrdil výše zmíněnou tezi fašistů - 'komunistický' pokus o totalitu u nás provázela existence více zdánlivě samostatných politických stran.

Civilizace: Od idyly přes soužití k ‘příkazům svědomí‘

18. února 2018 v 14:43 | František Rozhoň |  Evropa očima „burana“
Když ještě civilizace nebyla, podle Jana Wericha vládla celým širým světem idyla:lidoop si hrál, když dostal hlad, tak si vzal a potom klidně spal, k obědu měl datle, k večeři zas jelena. Z palmy měl paraple, mlíko z vemena.
Člověk neandrtálský podle biologa Stanislava Komárka už znal soužití založené na solidaritě a reciprocitě: Dokládat to má fakt, že stáří se dožívali i lidé pro zranění neschopní lovit, asi "jelena" dostali a když lovci spali, udržovali oheň a drželi stráž.
Homo sapiens sapiens nežil ani idylicky, ani ve všeobecné solidaritě. Podle historika Immanuela Geisse někdo žil jako usedlý "rolník, jiný svobodněji jako lovec, sběrač či nomád; všichni ale žili ve vztahu k nějaké komunitě. Tou byl nejprve klan, 'široká rodina', později se klany spojovaly v kmeny. Ty svá území či tábory označily a chránily, čímž vznikaly 'státy', prý nejvyšší forma uspořádání lidské společnosti. Usedlí museli být vždy připraveni k obraně, neb střety mezi usedlými a nomády trvaly po tisíciletí a výhodou nomádů byla mobilita.
Organizátoři obrany i kněží a vládci dostávali od ostatních dávky v naturáliích i pracovních úkonech. Dávky zpočátku nevelké zůstaly dodnes, ale reciprocitu střídala hierarchie. Jedni makali a dávali dávky, druzí je za to považovali za 'poddané'. Podle S. Komárka to bylo a je špatné: Kdykoli v dějinách se v recipročních vztazích vyskytla vážná asymetrie, společnost to uvádělo do nestabilního stavu a přibližovalo nějaký společenský převrat. Podobně smýšlel i J. Werich: …"vznikla třída, která nemá nic, vedle třídy, která chce mít čím dál víc, z toho vznikly spory půtky šarvátky…"
O dalším vývoji v Evropě uvádí Kacířské eseje o filosofii dějin J. Patočky: "Velkým přelomem v západoevropském životě zdá se být 16. století… Nikoli starost o duši, starost být, nýbrž starost mít, starost o vnější svět a jeho ovládnutí stává se dominantní…"
K 'vládnutí'poznamenal král v Exupéryho Malém princi: Autorita závisí především na rozumu. Poručíš-li svému lidu, aby šel a vrhl se do moře, vzbouří se. Mám právo vyžadovat poslušnost, protože mé rozkazy jsou rozumné.
Lidé se mají naučit žít vedle sebe, říká i Gulliver Jonathana Swifta. O nekonfliktní soužití lidí se zjevně snažili Jiří z Poděbrad, Rudolf II. a T.G. Masaryk, a snaží se Hans-Adam II., vládnoucí kníže Lichtenštejnska, nečlenské země EU. Podle Hanse-Adama II. stát má plnit úlohu servisního centra sloužícího všem občanům, nikoli jen privilegované skupině; má se snažit zabránit válkám občanským i mezi státy samými. Jak uvedl týdeník Euro 8. 2. 2010, Lichtenštejnci nespokojení se službami státu mohou volbami a referendy měnit složení vlády, obecních úřadů, ústavu, zrušit monarchii; a obce mohou odejít ze státního svazku.
České země rozumné vlády zbavila éra Habsburka Ferdinanda II. Ten 'vládce' byl osobně štědrý a miloval hudbu, přestal však uznávat platný zákon známý jako Rudolfův majestát. Občané měli přijímat postoje nařízené 'vládcem', nerozumné počínání 'vládce' bylo zdůvodňováno např. 'příkazem svědomí' - 'vládce'si nemohl vzít 'na svědomí', aby 'poddaní' vyznávali víru jinou než on, neboť on odpovídá 'za posmrtnou spásu poddaných'.
Na přelomu 19. a 20. století i státy demokratické dokázaly zdůvodnit, proč páchají, co někteří považovali za zvěrstva. Za búrské války demokratická Británie nechala 'preventivně' masově hynout v 'koncentrácích' desetitisíce lidí, kteří nic neprovedli, búrských žen a dětí i Afričanů. Roku 1901 americký prezident Theodor Roosevelt chtěl postavit mimo zákon 'závadné smýšlení', neb prý je 'zločinem proti veškerému lidstvu'. Některé státy zřízené k ochraně občanů začaly občany masově zabíjet. Historik John Gray připomíná, že 'vládci' to zdůvodňovali tím, že přeživší budou žít v lepším světě, než jaký kdy existoval.
Dnes 'vládci' bojují za 'hodnoty' a státy fakticky přestávají existovat. Jedněm 'svědomí přikazuje' šířit 'demokracii a lidská práva' a nebrání jim hranice Libye, Sýrie, Afghánistánu… Šíření jiných 'hodnot' nezabránily 11. září 2001 ani mocné USA.

Pro své 'hodnoty' český občan před deseti lety zavraždil spoluobčana Jana Kučeru. Já souhlasím s otcem zavražděného, že chyba je i v systému.

Vážím si pana Duky stále víc

14. února 2018 v 15:14 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro
Není dopis jako dopis. Zvláště odporné mi připadají dopisy, kterých v našich krajích vzniklo nemálo, nejvíc v době, kdy jsem ještě nebyl ani školákem. Autoři píší o někom, ne však tomu o kom píší. Píší to někomu, kdo může potrestat toho, o kom píší, a žádají jeho potrestání. Autoři přitom odsoudí nesprávné postoje toho, o kom píší, a na vědomí to vše dají médiím.

Tato praxe nezmizela. Prý stovka lidí teď podepsala takový dopis adresovaný papeži, ale směřující proti Dominiku Dukovi; pan Duka jeho obsah nezná, ale už z něj dva dny citoval veřejnoprávní rozhlas. Není to první dopis tohoto typu proti Dominiku Dukovi, proti Dukovi, ale ne Dukovi, už psali např. kandidáti KANu do euparlamentu Z. Mašínová a Vl. Hučín, a text byl zveřejněn na netu.

Já jsem dnes naopak zařadil mezi stovky signatářů petice na podporu Dominika Duky a za prodloužení jeho mandátu. Vážím si totiž pana Duky stále víc, protože je zatím jediný, kdo se postavil proti jevu už zas otřásajícím naší společností, ale o kterém se nemluví. Jde o pocit jedněch, kteří věří že jsou lidmi vyšší kvality, ať již vzdělanějšími či lépe informovanými či prostě kráčejícími jedině správnou cestou.



A pan Duka se k tomu vyjádřil už v Magazínu Víkend, příloze HN 22.4.2011. Pan Duka tehdy mluvil jen o křesťanech, ale já jeho slova považuji za obecně platná: Považujeme pan Duka i já za nebezpečný jev, kdy nějaký člověk získá představu, že (jako křesťan) je lepší než ti ostatní.

Evropa - přirozeně rozmanitý světa díl

11. února 2018 v 19:35 | František Rozhoň |  Evropa očima „burana“
Evropa je severozápadním cípem Afrasie známé též jako Starý svět, i západním poloostrovem její části - Eurasie. Starému světu dlouho dominovaly především velké říše na agrárně založeném Východě s centry kultury a moci od Středního východu (Mezopotámie, Egypt) přes Persii, Indii, Čínu, s Řeckem (Římem) jako evropsky modifikovaným přesahem na Západ. Ve srovnání s těmi 'tradičními' centry byla Evropa ještě po 500 let po zániku své 'řecko-římské klasiky' jen polocivilizovanou periferií, uvádí profesor Immanuel Geiss v souhrnných 'Dějinách světa v souvislostech'.
Naproti tomu 'náš renomovaný historik' Dušan Třeštík tvrdil 29. 4. 2004 v Hospodářských novinách: "Rozhlédneme-li se po světě, vidíme přece, že v moři primitivní zaostalosti jsme my, Evropané, výkvětem a předvojem. Celé lidské dějiny směřovaly k naší dokonalosti, musíme si to jen uvědomit a být této vyvolenosti hodni." Třeštíkovo tvrzení nepřekvapuje, i ta 'tradiční' historická centra, jako Říše středu (Čína) či ve své době Řím, měla 'renomované odborníky' považující svou říši za střed světa a vše mimo ni za barbarské. Na taková slova se hodí reagovat poznámkou G. K. Chestertona, že i jeden anglický básník se zbláznil z ohavné a nepochopitelné víry v předurčení.
Přesto soudím, že je dost důvodů považovat Evropu za svébytný světa díl. Vývoj zde se totiž lišil od zbytku Starého světa; vedl k industrializaci, základu moderního světa. Fareed Zakaria v 'knize 'Budoucnost svobody' uvádí mezi hlavními důvody odlišného vývoje Evropy zeměpis a účinný odpor skupin obyvatelstva proti snahám 'panovníků' příliš upevnit svou moc a z lidí vychovat 'národ otroků', jak se to 'panovníkům' dařilo ve zbytku světa.
Zatímco Asií plné rozlehlých planin - ruských stepí či čínských plání - snadno táhly armády impérií, v Evropě strmé svahy a chráněné zátoky na mořském pobřeží podpořily historii malých nezávislých států, které se těžko dobývaly, snadno rozvíjely, a kontaktům mezi nimi sloužily i řeky a moře. Kolem let 1492/98, kdy Evropa přestávala být jen periferií, v Evropě existovalo víc než pět set států, přičemž mnohé nebyly větší než jedno město. To vedlo k přirozené rozmanitosti - lidé, kteří byli v jednom místě nevítaní či přehlížení např. pro své myšlenky, se často výborně uplatnili jinde. Jinde se uplatnil např. Jan A. Komenský, který v odlišnosti viděl svobodu. Existence mnoha států vedla i k přirozené soutěživosti mezi nimi a zvyšovala vyspělost všech, neboť úspěšné postupy byly napodobovány, ale slepé uličky obcházeny.
Účinný odpor snahám 'panovníků' o hegemonii kladla např. katolická církev, z ní se nestala služka státní moci, jak se to přihodilo byzantské a později i ruské pravoslavné církvi. I 'aristokracie' už ve středověké Evropě vyžadovala od 'panovníků' určitá zaručená práva, proto si ustavovala reprezentativní instituce - parlamenty, generální stavy, shromáždění šlechty, jejichž požadavky byly stále slyšet. I snaha anglického krále Jindřicha II. sjednotit zem a vytvořit všeobecné právo (Common Law) vedla k povstání a po čtyřiceti letech bojů Jindřichův syn Jan roku 1215 podepsalpříměří a vznikla Magna Charta čili Velká listina svobod. Ta vymezila pravomoci 'panovníka', zaručovala 'šlechtická' práva, svobodu církve a městskou autonomii, stavěla se (mírně) i proti utlačování poddaných. Později byla rozšiřována, až se proměnila v jakousi obecnou ústavu chránící práva jednotlivce.
Snahy o nadvládu Evropanů ukončily dvě světové války, přesto je Evropa dál svébytným světa dílem plným přirozené rozmanitosti. Netroufám si ale prognózovat další vývoj, neboť zeměpis už nebrání schopnosti rychle přesouvat zbraně, a spousta 'renomovaných' poskoků moci vydává za pokrok pokusy o faktický návrat před rok 1215.

Po II. světové válce přišli západoevropští fašisté (M. Bardèche, O. Mosley) s heslem Evropa jeden národ, a 'komunisté' (A. Spinelli) oprášili nápad dát celé Evropě jedno vedení. Je-li teď Evropan 'proevropský', má být historicky proasijský - pro velkou říši - a proprotektorátní - jako v protektorátech volené parlamenty mají bez odmluvy schvalovat nařízení nevolené party - a má se vzdát přirozené rozmanitosti a být pro rozmanitost jinou.

Řeší následky, mlčí k příčině

9. února 2018 v 15:02 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro
"Historii 'minulosti, jak se skutečně udála', nelze napsat; je možné vytvářet jen historické interpretace, z nichž žádná není konečná. Každá generace má pak právo koncipovat svou vlastní… tím se nezakládá stejná hodnota všech interpretací."
Karl Popper

Bývalo pravidlem snad už od středověku, že diskutující si předem spolu ujasňovali pojmy, protože i stejně znějící slova mívají různé významy. Nedodržení toho pravidla dnes opakovaně vede k nedorozuměním i při diskusích o táborech, jako byl ten v Letech na Písecku; pak jedni rozhořčeně podávají trestní oznámení na podezření z ideozločinu, a policie oznámení odkládá, když jedni používají běžnou češtinu, v níž koncentrák je prostě tábor, v němž režim koncentruje (soustřeďuje) jemu nevyhovující lidi, a druzí jazyk přísně vědecký, ve kterém "koncentrační" v éře nacismu je jen tábor spravovaný esesáky.


Obávám se, že současné "špičky" Bělobrádkových lidovců tohle pravidlo znají, ale "zapomněli" ho a projevují " rozhořčení". Jednají jako Gottwaldovi kluci v čase Února 1948 a Jakešovci před Sametem, kteří také zkoušeli znepokojovat lid štvanicemi proti opozici omíláním, že opozice to myslí s lidmi velmi špatně. Že štvaní proti opozici po poválečných "komunistech" převzali i posametoví "antikomunisté", poznal i odbojář a politický vězeň "komunistů" Milo Komínek.
Pokud jde o Lety, tamní tábor asi nevybočoval z řady nacistických pokusů nechat "neárijce" dřít až udřít k smrti. Proto víc než pojmenování tábora by mi zajímalo, kdo profitoval z práce lidí zde koncentrovaných, a zda zrůdný profit z Let nebyl po Sametu ještě předmětem restitucí, "nápravy křivd". Kdyby se na toto téma nemlčelo, mohlo by to být účinnou prevencí do budoucna - snad by nebyl zájem zakládat takové tábory, kdyby si nikdo raději netroufl používat práce "koncentrovaných" lidí.



A hlavně: Lety a jiné tábory koncentrující lidi byly také důsledkem politiky založené na víře, že "zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany co chce." Ta víra neskončila porážkou nacistů a rozpadem bolševické říše zla. Ta slova jsem znova četl v PRÁVU 7. dubna 2004, šlo o výrok 'renomovaného' ministra spravedlnosti K Čermáka, později podpořený 'státní zástupkyní' Z. Galkovou slovy, že tato 'politika' není trestná. Nejtragičtější na celé kauze Lety zdá se, že špičky Bělobrádkovců řeší následky krutosti množením památníků, pohybem stamilionů korun a výzvami k potrestání "ideozločinu", mlčí však i k přežívající příčině.