Březen 2018

Březnová poučení

27. března 2018 v 16:20 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro
11. března 1948 zklamala poslední pojistka, chránící u nás demokracii západního typu, v níž se národy smí hlasováním vměšovat i do vlastních záležitostí. Demokraticky zvolený parlament tehdy jednomyslně podpořil Gottwaldovu vládu 'obrozenou' za pomoci vhodně zpracovaných mas. 'Komunisté' se pak dál zaklínali svobodou a demokracií, ale ta slova měla jiný význam než dosud. Lid prý byl 'osvobozen' od vykořisťování buržoazií, ale terorem nejen proti těm, které 'komunisté' měli za nebezpečné. Prý nejvyšší formu demokracie zajišťovala v každých volbách "jednotná kandidátka", na níž prý všichni měli své zástupce.

I v čase oslavovaného Pražského jara, v březnu 1968, se potvrdilo, že není pravda, co je psáno v Ústavě - že veškerá moc patří pracujícímu lidu. Když 22. 3. 1968 prezident A. Novotný rezignoval na funkci; rezignaci přijali a nástupce vybrali 'lídři komunistů'. Přesto nastalo krátké politické uvolnění, kdy lid nemusel být jednotný. Byl tu jak pokus o návrat k západní demokracii, v níž se národy vměšují do vlastních záležitostí, tak snaha z lidu, prý zdroje moci, dál někoho vylučovat, zejména 'komunisty'. Oba tyto trendy oživilo i další uvolnění, odstartované lží o smrti studenta M. Šmída. Vítězí trend druhý, neb je 'návratem k západní demokracii'. Ta se však v mezičase změnila:
● Již 29 let má zas zelenou BOJ - proti 'komunistům', proti 'nenávisti v nás', i proti 'národům', které se stále chtějí vměšovat do vlastních záležitostí. O naší 'nesvéprávnosti' nám psal i někdejší poslanec ODA a pak 'konzervativec-antikomunista' Č. Hofhanzl. Letos zazněl z 'prozápadních kruhů' kolem Hofhanzla i názor shodující se s postoji 'komunistů' roku 1948, že těm, kteří z jejich pohledu volí nesprávně, by mělo být v zájmu demokracie suspendováno volební právo.
● Kunderův "Žert" už zas není minulostí - zda se bude za vtip zítra střílet či věšet, ptá se v březnu 2018 u nás exministryně Daniela Kovářová, podobně se ptají i ve Švédsku.
Nové nařízení bruselské věrchušky 'na ochranu osobních údajů' začne u nás platit 25.5.2018 i bez schválení naším parlamentem. "Znemožní například práci novinářů", stěžuje si v Metru 23.3.2018 T. Hauptvogel; proto se žádá, aby právo neplatilo pro všechny - konkrétně, aby toto nařízení neplatilo třeba pro byrokraty a novináře.
● Národy Evropy se mohou "osamostatnit" nedemokraticky, za pomoci bombardujících vojsk NATO - důkaz Kosovo. Odtrhnout se demokraticky hlasováním obyvatel v referendu není dovoleno - důkaz Krym či Katalánsko. To, co západní demokracii dlouho zdobilo, hlasování bez souhlasu věrchušky a následná výzva věrchušce "jednejte s námi o tom, co my chcem", bylo např. ve Španělsku prohlášeno za protiústavní vzpouru s trestem až 25 let.
● Zásluhou EU prý tu vládne dlouho mír - to zní absurdně teď pří výročí napadení Srbska.
● Protože se v Británii něco stalo Sergeji Skripalovi a jeho dceři, na žádost Británie i Česko za to trestá Rusko, i když Britové také oznámili, že vyšetřování potrvá celé měsíce.
● V syrském Afrínu bomby člena NATO - Turecka - zabíjejí civilisty a statisíce dalších civilistů opouští své domovy; turecký prezident prohlašuje za teroristy i Turky, kterým se tohle nelíbí. Představitelé EU se zjevně řídí úslovím, že jen malý zločin je zločinem, velký je "statistikou", a domluvili si s pachateli přátelskou schůzku ve Varně. Proti schůzce, projevu pokrytectví, protestuje např. prof. Keller.

To vše zásadně dělí zdejší společnost. TOPka a parta kolem ní kandidovaly ve volbách s programem proti 'bubákům', kterým se nelíbí staronové zaklínání svobodou a demokracií se zavrženíhodným významem těch slov.

Oponenti naopak hlásí "Dáváme eurobolševikovi rok. Maximálně dva!" či "Ostatně soudím, že EU v polisabonské podobě musí být zničena." Podpořila je i církev katolická, která v Evropě po staletí oponuje moci státní a tím přispívá k rozvoji svobody. Podle nové zprávy Observatoria sociální nauky Církve je současný vývoj v EU nebezpečný, neboť v základech EU je stále "jakobínský ideál elity", historicky spojený s první evropskou "totalitní demokracií". Po brexitu totiž současní 'eulídři' potvrdili důležitost Manifestu italských 'komunistů' pro EU, hovořícího o "revolučním a socialistickém evropském projektu řízeném avantgardní politickou skupinou", zastupující "dosud nepřipravené národy".

Co s nimi?

22. března 2018 v 19:56 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro
Politická scéna je v rozepři důkladnější, než hádka Třech strážníků Wericha, Ježka a Voskovce. Strany, které vznikly způsobem tradičním, tedy k projevování a hájení zájmů určitých skupin obyvatel, jako SPD či ANO, dostávají nelichotivé nálepky a demonstrují proti nim menšiny prohlašované za impozantní. Stranám neúspěšným ve volbách jde teď asi hlavně o koryta, napovídají to taky menšiny prý impozantní demonstrující proti "nevratným kádrovým změnám". Že teď je 'zvyklostí' takhle jednat, naznačuje i česká Wikipedie - nepíše, že úkolem stran v demokracii by mělo být nabízet řešení problémů a vize pro budoucnost, a s nimi soutěžit ve volbách, ale wikipedie hned v úvodu charakterizuje partaj, jako politickou organizaci, která nominuje kandidáty do veřejných úřadů pod svým vlastním jménem.

V rozepři se používají metody mně odporné už před Listopadem - jako StB rušila setkání oponentů (při pohřbu) pomocí dozorujících vrtulníků, teď aktivisté ohlušují setkání s prezidentem (v Lipníku n/B.) nahranou Modlitbou pro Martu a tehdy ani teď to prý není ani přestupek. Kritický názor (i prezidenta) je zas vydáván za něco za hranou, jak pravil poslanec ústavně právního výboru, nebo za projev nemocného člověka, jak pravila členka několika sněmovních výborů a podvýboru; kritické názory obyčejných lidí to však kdysi ani nyní neumlčuje (současné příklady zde, zde a zde ).

Politická scéna prý bránící svobodu a demokracii dnes ve shodě s fašisty, odpůrci svobody jednotlivce a svobodného hlasování, předvádí především "princip boje", a já souhlasím s odkazem Ed. Beneše, že princip boje je zásadně principem rozvratným, negativním, jen na něm se organisovaná a normálně fungující společnost vybudovat nedá.

Pře dávných Třech strážníků pomohla zlodějům, kteří lehli na strážnici do postelí. Pře dnešní politické scény v USA už vyvolává obavy z druhé americké občanské války, v ČR sice ještě tak daleko nejsme, ale každopádně politická scéna kromě podněcování společnosti k rozporům také popírá ústavní princip, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

Co s takovými politikáři? Jak je pro začátek aspoň přinutit, aby místo vzájemného boje začali spravovat naši zem?

Protože námi zvolení se v rozumném čase po volbách nedohodli na vytvoření vlády schválené Sněmovnou, možná by pomohla naše 'pomoc poslancům při plnění jejich úkolů' v podobě blokády Sněmovny. Aby námi zvolení do dohody o vládě nemohli ze Sněmovny ven, tedy řešení připomínající volbu papeže, kdy jsou volící kardinálové také ve zlaté kleci, pokud se neshodnou. Dalším naším úkolem bude ve volbách nedat hlas stranám, jejichž vizí je "s kým na správě země spolupracovat nebudeme".

Nejen studentstvu

19. března 2018 v 19:59 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro
Přes sto let platí 'ústavní zvyklost', že neplatí v Ústavě zaručené báječné principy. Politický vězeň a spisovatel Jan Beneš tuto 'ústavní zvyklost' nazval ústavní Velkou lží.

* * *
Pod titulkem "Pojď, vole, uleješ se…" četl jsem na literárkách, že studující děti se mohou omluvit z hodiny, na kterou byla plánována písemka, zúčastní-li se 'výstražné stávky'; vyjdou-li ven a 'jménem studentstva' budou žádat "stejný metr pro všechny". Nejprve jsem se zaradoval, že v době, kdy tisíce lidí v ulicích v duchu odkazu Února 1948 a zvláště bolševika-stalinisty Václava Kopeckého'jménem lidu' horlí za 'možnosti zásadně nerovné', mladí mohou jednat rozumněji. Má radost mizela, jak jsem dočítal podtitul, že 'studentstvo' bude stávkovat "na obranu ústavních a společenských zvyklostí a hodnot". Vyvstala otázka, proč na obranu 'ústavních zvyklostí', a ne na obranu ústavních principů, když přes sto let platí 'ústavní zvyklost', že neplatí v Ústavě zaručené báječné principy.

Že slova ústavy přestala platit za Habsburků, připomněla na ČRo i 1184. schůzka Toulek českou minulostí. Rakousko-Uhersko se pyšnilo ústavou s velmi moderními demokratickými principy, ale roku 1914 'ústavní zvyklost' dovolila mocensky vlivným osobám postupně zbavit moci parlamenty a potlačit většinu zaručených občanských práv včetně svobody projevu, shromažďování či spolčování. Říše se jak mávnutím proutku proměnila ve vojensko-byrokratickou polodiktaturu.

Podobný příběh sehráli bolševici v Sovětském svazu. Stalinská ústava zaručila rovnost mezi občany a všem mnoho občanských svobod, a bolševici i pomýlení mohli stále opakovat, že jde o "nejdemokratičtější ústavu na světě". Rovnost ani svobody však neplatily ani den. Začal Velký teror, rozpoutala ho relativně nevelká skupina, která si dala 'vést' kohokoli a rozhodovat o čemkoli; samozvaná 'elita'. Politický vězeň a spisovatel Jan Beneš tuto 'ústavní zvyklost' nazval ústavní Velkou lží.

V naší ústavě byl a je zakotven princip platný už v antické demokracii, že moc mocných je třeba omezit i časově; proto nikdo nemůže být zvolen prezidentem více než dvakrát za sebou. Ten, o kterém psal John Keane v knize "Václav Havel: Politická tragédie v šesti dějstvích", ten princip ještě 'zpevnil' osobním veřejně vyhlášeným závazkem, že funkci prezidenta přijme jen na jedno období. Když prezident tragéd poznal, jak chutná moc, jako kdysi císař a Stalin ignoroval osobní závazek i ústavní princip; osvědčil schopnost 'doublethinku' - mluvit o životě v pravdě a prodloužit život ústavní Velké lži. I občané jsou dnes dál (ne)rovni, zásadně se změnila jen rétorika 'elity': Ta už 'nadřazenost' nezdůvodňuje tím, že je zocelenější boji s buržoazií, ale prý je 'moudřejší'; také oponenty neosočuje jako spojence 'strýčka Sama', ale jako 'ruské šváby' či 'burany'. Pro to vše hledím s podezřením na boj za ústavní zvyklosti', není-li specifikováno, co se jimi míní; a ozývá-li se jako v Únoru 1948 za 'lid' jen demonstrující menšina a je odmítán ústavní princip dát hlas všem.

Ve shodě s prof. Milanem Zeleným hledím s podobným podezřením i na boj za 'hodnoty'. Prof. Zelený říká nejen studentstvu, že je divný svět "mluvit společně o něčem, na co máme každý svůj osobní a zcela specifický názor".

Za přijetí 'hodnot', které sami stanovili, lidmi všemi, se tvrdě brali jak páni v 'době temna', tak bolševici za 'totáče'. Svorně v tom směru chápali život jako permanentní válku, v níž se řídili dogmatem "bez našeho vítězství není přežití"; a mínili tím přežití lidstva. Já v tom směru věřím v zásadu "bez soužití není přežití"; a také míním přežití lidstva. Svou zásadu však nechápu jako dogma, pro přežití je někdy třeba se vzepřít.

Odkaz Václava Kopeckého

16. března 2018 v 17:36 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro
Proměna západního člověka pokračuje. V opak svého původního významu se zde změnily Vánoce a mění se i Velikonoce, mnozí kupují, na co nemají; jí, co neprospívá životu; a přijímají informace neprospívající soužití.
A právě rezort 'informací' ministra Václava Kopeckého dezinformující od války do r.1953, mí rodiče považovali za snad hlavního viníka Února 1948. Rodičům za pravdu dali i bolševici tím, že nejprve Kopeckého ocenili a ještě za jeho života po něm pojmenovali rušné pražské náměstí, ale později ho poct sami zbavili.
Už v únoru 1946 - podle historika Jiřího Pernese - novináři včetně renomovaného Ferdinanda Peroutky odsoudili studenty protestující proti v Brně manipulaci s fakty deníkem Rovnost. Podle Pernese pak aspoň F. Peroutka zanedlouho pochopil, že Rovnost lhala a studenti byli v právu, a opravil se v úvodníku "Spadl list ze stromu - a bylo zemětřesení".
Podle Karla Pacnera v únoru 1948 komunistické listy na prvních stránkách referovaly o zbraních údajně nalezených v sekretariátech národních socialistů, a protože šíření nekomunistického tisku bylo blokováno, lid měl k dispozici jen 'logické zdůvodnění', proč to 'reakce' myslí s lidem zle a proč se dělníci v Milicích ozbrojují k obraně továren. Po únoru 1948 pak (de)zinformační rezort jednohlasně 'logicky zdůvodňoval' lidem, proč mají žádat kruté tresty pro 'nepřátele lidu s jinými názory', např. JUDr. Miladu Horákovou. K Únoru 1948 přispěl V. Kopecký i osobně tím, že navrhoval řešit obavy Strany ze ztráty vlivu po příštích volbách a také vládní krizi ukončením všech jednání zastupitelů a 'zmobilizováním mas'.
Odkaz Václava Kopeckého - řečeno postaru -zjevně naplňuje současná mediální masáž Čechů a Slováků. Politici prý demokratičtí u nás odmítají parlamentní spolupráci s oponenty, zato jsou mobilizovány masy. Ty za zvuku hesel o 'boji za rovné příležitosti' horlí za 'možnosti zásadně nerovné'. Pro tzv. média a zejména mediální veřejnoprávní molochy hlasitě požadují právo zcela svobodného vyjadřování, přičemž kritická hodnocení běžná pro ostatní pracující jsou prý potlačováním svobody slova. Titíž horlivci mlčí k potlačování svobody slova jiných lidí rychlým mazáním mnoha názorů na internetu proto, že někdo mocensky vlivný by mohl názor považovat za závadný a provozovatele netu by čekala mastná pokuta. Horlení jako kdysi povzbuzují 'logická zdůvodnění'.
Jedno takové, podle mne vážně narušující soužití, sepsal pro Neviditelného psa 15.3.2018 jeho šéfredaktor Ondřej Neff. Neff ve stylu zloděj křičí chyťte zloděje podle mne lže a balamutí lidi tvrzením, že to prý prezident "Zeman je delegován balamucením lidí a lžemi". O. Neff zde zjevně lhal nejen tím, že připisoval jen Zemanovi vady, které já jako volič jsem našel na straně opačné; ale nově i tvrzením, že prezident svůj triumf "ve středu večer oslavoval v utajení". Já totiž už dřív četl, kde, kdy a také s kým bude prezident ve středu slavit. Ač i na Neviditelném psu jsou články kritické k ČT, mj. zde, prezidentu Zemanovi Neff měří zcela jiným metrem. Neff ho obvinil, že kritikou prý "jen na plná mluvidla vyjádřil to, co jiní ve skrytu zamýšlejí: totiž zakroutit veřejnoprávním médiím krkem."
O. Neff se nespokojil s tím, že bohatou fantazii spisovatele sci-fi využívá i v publicistice. On potvrdil, že nerozumí pluralitní společnosti, neb napsal: "Tisíce lidí na ulicích, protesty, petice, projevy. Přeje si někdo důraznější důkaz, že Miloš Zeman je člověk svou osobností nezpůsobilý vykonávat funkci…" V pluralitní společnosti je normální, že tisícům nevoní, co si zvolí miliony. Zastupitelé pak mají společně hledat způsob, jak uspokojit většinu společnosti, a ústava předepisuje, jak řešit skutečné excesy. Tvrzením, že jen jiné hodnocení relativně nevelkou mobilizovanou skupinou je důkazem nezpůsobilosti hodnoceného, Neff a podobní dnes formují společnost podobně jako dříve Lenin, Mussolini, Hitler.

O Demokracii nezaložené na zcela svobodné diskusi

14. března 2018 v 19:26 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro
Ani Urválek, Vaš a Polednová nebyli stoprocentně zlí, dovolovali lidem vyslovovat i některé kritické názory, dobový rozhlas např. potvrzoval, že lze kritizovat "nedostatek drobných".
* * *
Staronový prezident Miloš Zeman, snad proto že od 'činitele Charty 77 a filosofa' v rámci nezdůvodněného napadání mnoha lidí dostal nálepku "stařecky konfrontační", při druhé inauguraci nepronesl projev 'nerozdělující' čili sterilní tak, že by v něm bylo těžké hledat chybky. Prezident promluvil podle mne správně, když nevynechal témata zpochybňující, že tu byl nějaký Listopad 1989.
Podobně jako současný prezident se ani já v případě 'veřejnoprávních médií' neřídím heslem "ruce pryč od novinářů". Nehodnotím sice 'veřejnoprávní televizi', neb tu znám jen z nereprezentativních vzorků sledovaných o vánocích v hotelovém pokoji, ale 'veřejnoprávní rozhlas' jsem zjevně už dokonce ovlivnil(!!!). Stanice ČRo2 nedávno opravila své 'úplné a objektivní zpravodajství' po mém upozornění, že žádné volby by u nás nebyly platné, kdyby platilo, co 'veřejnoprávní' vypráví ve 'zpravodajství'. Současnému 'veřejnoprávnímu zpravodajství' ČRo2 se směji průběžně, např. když opakovaně blábolí, že současná vláda a ministři jsou v demisi, ač demisi nepodali. Za nebezpečné a Samet zpochybňující považuji, že jakýsi papaláš 'veřejnoprávní stanice mluveného slova' si dával stejné úkoly, jaké rozhlasu dávala Strana - že lidé nepotřebují prosté zpravodajství, aby se na základě informací utvářeli vlastní názor, ale má jim být podáván ucelený (správný) názor. Už před léty jsem žádal ČRo, že takové 'kvality' nemusím financovat, ať za mne zákonnou povinnost platit právě jim plní jiní, např. ti, kteří z 'kvality' mají prospěch; odpověď čekám marně.

Podobně jako současnému prezidentovi i mně vadí dosud vždy mylné, ale manipulující 'politicko-demografické prognózy', podle nichž měli nejprve vymřít všichni oponenti KSČ, později ti považující se po Sametu dál za "komunisty". Teď 'prognózoval' Jiří Pehe, že tak končí ti volící Miloše Zemana.
Zeman v projevu vyjádřil od politika očekávatelné vize, kam také napřít síly, a tím pomohl odhalit ty, kteří ještě teď zastávají názor podle mne totalitní, že nemají znít jiné názory než jim milé. Vladislavský sál opustila skupina těch, kteří slíbili 'neuhnout při obraně demokracie'. Odešel i v Praze zvolený poslanec a člen ústavně-právního výboru Dominik, který mne dosud upoutával především neobvyklým účesem. Podle listu Metro 9.3.2018, odvolávajícího se na ČTK a iDNES.cz, měl Dominik 'vysvětlit' že, "Útok na nás jako stranu se dá přežít ale útok na nezávislá média je za hranou."

Prezidentův údajný útok na Dominikovu Stranu hledám marně, ale vím jistě, že Dominikovo přesvědčení, že kritický názor je za hranou, zněl už za mého mládí. Ve vykonstruovaných politických procesech si ho nechali potvrzovat soudy takoví příslušníci dobové 'elity' jako byli Josef Urválek, Karel Vaš či Ludmila Polednová-Brožová. Z okolností proto soudím, že Dominik a jemu podobní nebrání demokracii, ale 'Demokracii' nezaloženou na zcela svobodné diskusi.

Ani Urválek, Vaš a Polednová však nebyli stoprocentně zlí, dovolovali lidem vyslovovat i některé kritické názory, dobový rozhlas např. potvrzoval, že lze kritizovat "nedostatek drobných". Budou Dominik a jemu podobní taky tak trochu hodní?

Je něco horšího, než fyzické násilí

9. března 2018 v 11:15 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro
Že Policie občas sáhne k násilí, je fakt. Opakovaně slýcháme zejména o zásazích proti demonstrantům v osmdesátých letech. Já však nezapomínám ani na polistopadové zásahy se zraněnými. Mluvil jsem s mládeží postiženou zásahem proti ní při technopárty pod Přimdou, byl jsem při "vynášení starých politických vězňů" od přerovského soudu. Pokud vím, pouze po jednom z těch zásahů následovala omluva.

Pár zasahujících policistů se v listopadu 1989 v Praze zachovalo profesionálně, v souladu s předpisy sice nejprve splnili rozkaz, ale pak se ozvali. Byl jsem jedním ze statisíců, který na Letné jejich omluvná vysvětlení slyšel. Omluvy, pokud vím, byly tehdy lidmi přijaty. Až dnes 'lepší lidé' dělají svět černobílý a mluví jen o tehdejší stoprocentní zrůdnosti.

Pohotovostním útvarem 'Veřejné bezpečnosti', jehož příslušníci zasahovali, podle mailu, který mi přišel, prošel i Oldřich Martinů, a tato "skvrna" nevadila tomu, aby ho 'lepší lidé' jmenovali policejním prezidentem a generálem. Ta "skvrna" však vadí u dalšího tehdejšího příslušníka Zdeňka Ondráčka.
Pan Ondráček po Listopadu taky makal u policie a na vnitru, a to tak dobře, že má prověrku na přísně tajné, řadu akademických titulů před a za jménem. Podle zákona psaného i zvykového 28 let zásahu by se na pana Ondráčka proto mělo hledět jako na člověka s čistým trestním rejstříkem. Pan Ondráček byl loni zvolen i poslancem. Zásadní rozdíl mezi pány Martinů a Ondráčkem je v tom, že první dostal mandát od 'lepších lidí' a druhý 'jen od lidu'.

Když se novináři prohlásili za 'übermensche', začal novinář Ondřej Neff nadávat jen Ondráčkovi, že je Mlátička, (např. zde či zde), případně že je Obušek bušící do poslanců. A já si vzpomínal na to, co mi vykládali výše zmínění staří političtí vězni - že takhle se chovali grázlové, 'vychovatelé' v poúnorových lágrech.

Podle řady politických vězňů i takoví grázlové si vybírali okamžik ze života vyhlédnuté oběti, zhodnotili ho po svém co nejvíce ponižujícím způsobem, a ponižující 'nálepkou' pak na oběť útočili, útočili, útočili… Vyhlédnuté oběti tyhle útoky bez fyzického násilí přitom bolely daleko víc než útoky fyzické. Ty fyzické zpravidla přebolely rychleji.

Slova naší Ústavy o odhodlání chránit a rozvíjet duch nedotknutelné hodnoty lidské důstojnosti, se tak vinou O. Neffa a jemu podobných mění ve VELKOU LEŽ. Řada lidí však na tu LEŽ skočila a 'pobouřeně' žádala Ondráčkův odchod z volené funkce.

Podle politického vězně a spisovatele Jana Beneše princip takové ústavní VELKÉ LŽI je princip leninský, Stalinem uvedený do perfektní funkce. Dobrými žáky těch dvou zdají se O. Neff a podobní útočníci na důstojnost lidí. Jen nevím, proč se takovým 'lepším lidem' někdy říká 'Pražská kavárna'.


Podle mne, když už se se v kavárně ponižuje, ponižuje se aspoň s noblesou. Dnešní 'lepší lidé' se často zaštiťují panem V. Havlem, proto jsou pro mne 'havlistickou šlechtou'. Mají totiž nejen nezdůvodněný pocit nadřazenosti, ale i způsoby 'sparťanské šlechty', neboli rowdies vydávajících se za podporovatele (fotbalu a jedině Sparty), ale usilujících o ovládnutí prostoru.

Odfláknutá obnova právního státu

7. března 2018 v 14:07 | František Rozhoň |  Evropa očima „burana“
S 'dobami temna', kdy 'elity' nutí poddaným, 'lidu', Evropanům či celému světu vizi, že ke šťastným zítřkům vede jen 'elitami' předepsaná cesta, jsou potíže i když už je doba 'normálnější'. Spory se vedly i o akci známou jako denacifikace Německa, nedávno je rekapituloval Martin Weiss.

Protože po zločinu má co nejrychleji následovat trest, okupační mocnosti rychle zorganizovaly s mnoha nácky procesy, Norimberský i paralelní v jednotlivých okupačních zónách. Ozval se však německý důchodce Konrad Adenauer, že kořeny zla jsou už v éře přednacistické: "Německý lid ve všech svých vrstvách desítky let trpěl falešnou koncepcí státu, moci a postavením jednotlivce. Učinili ze státu idol a pozvedli ho na oltář. Tomuto idolu obětovali jednotlivce a jeho hodnotu. Víra ve všemocnost státu, v primát státu a v koncentraci moci ve státě přede všemi ostatními trvalými, věčnými dobry lidství nabyla dominance v Německu ve dvou fázích. Nejprve se rozšířila z Pruska… Pak dobyla celé Německo po vítězné válce v letech 1870-71." Nedlouho po válce si Adenauer postěžoval, že Němci jsou už zas děleni na lepší a horší, tentokrát na poskvrněné a neposkvrněné politicky.

Když se Adenauer stal kancléřem, prosadil, aby rozdělení bylo překonáno. V Německu začalo platit deklarované lidské právo, že vinen je člověk až po řádném odsouzení; roku 1951 byl schválen článek 131 základního zákona, podle nějž byli přijati na svá původní místa všichni ti, kteří byli vyhozeni ve spojeneckých čistkách a nebyli odsouzeni. Protože Německo přestalo být státem povinně jednonázorovým, uchytily se i názory jiné. Někteří odsouzení nácci se považovali za oběti, rozuměj 'oběti překonávání nacismu'. Jiní Němci naopak soudili, že denacifikace je nedokončená, a začali hledat, koho ještě 'napravovat'.

M. Weiss při rekapitulaci zmínil i dění u nás po konci 'bolševické doby temna'. Standardní akce, že po zločinu má rychle přijít trest, prý nevoněla mocným Západu - západní instituce a novináře znepokojovalo především údajné nebezpečí antikomunistických 'honů na čarodějnice'. 'Adenauerovské sklony' podle Weisse u nás měl Václav Klaus. Snad proto, že (staro)noví mocní nechali lidu zpívat tvá vláda, lide, se k tobě navrátila, se Klaus přizpůsobil radikálně antikomunisticky naladěným aktivistům, kteří ho vynesli k moci. Všichni (staro)noví mocní pak svorně uhnuli přáním mocných Západu, a obnovu právního státu odflákli.

Minulý režim správně označili za zločinný a zavrženíhodný, ale ne proto, že hlásal všemocnost státu. Uzákonili, že režim byl založen na komunistické ideologii, na čemž byl pravdy jen zlomek - werichovské"když ten dá to a ta zas tohle, tak všichni dohromady budeme mít dost", které stálo u základů naší civilizace, vskutku zneužila KSČ při masovém přesunu majetku jiných pod správu svou. Lustračním zákonem znovu legalizovali 'dočasné' trestání lidí neodsouzených, přičemž 'dočasnost' se zase protáhla. Po krátkém uvolnění už jsou našinci zas děleni na lepší a horší. Namátkou aspoň jeden příklad (staro)nových praktik, které mi vadí.


Já jsem se už jako nemluvně stal pro 'lepšího člověka' - bolševika - človíčkem nejnižší kategorie, neb jsem neměl důvod dělnický ani malorolnický, ale jen 'ostatní'. Letos o lidech jako já pohovořil 'lepší člověk' - euposlanec Jaromír Štětina s cejchem prokázaného agenta StB a udavače - jako o národu s poškozenýmgenofondem. Takovým myšlením, že někteří jsou holt 'prokazatelně' nekvalitní, ale jistí 'lepší lidé' zdůvodňovali např. holokaust. Jednoho pána s takovým myšlením zlikvidovali Kubiš s Gabčíkem, boj proti dalším musí pokračovat.

V akci lidé (ne)ozbrojení

5. března 2018 v 11:16 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro
Je konec zimy 2018 a v Česku a na Slovensku se aktivizovali novináři. Slovenští novináři řeční na shromážděních, dosáhli toho tím, že předběhli policii - zatímco policie začala šetřit smrt Jána Kuciaka a jeho dívky, novináři hned dali na titulní stránky, že kvůli své práci byl zavražděn novinář a celý svět je tím pobouřen. Čeští novináři se nenechávají zahanbit. Tentýž výsledek novinářského 'soudu' otisklo např. 27.2.2018 Metro, deník zdarma z Babišovy stáje; čeští novináři navíc měli společně sepsat prohlášení, že útoky na novináře a jejich slovní napadání kvůli jejich práci jsou útoky proti svobodě slova.Přinejmenším kolegyně Tereza Spencerová však vybočila z řady a řekla,že ta větaje svým způsobem šílená - novináři jako übermenschen, koho by to kdy napadlo?

Novináři 'makají' i jinak. V čase festivalu proti totalitě (Mene tekel) např. ti z Neviditelného psa informovali o totalitě zjevně mylně. Nejprve šéfredaktor O. Neff v souvislosti s výročím února 1948 zdůraznil roli ozbrojených Lidových milicí, pak se o jeho (ne správnou) diagnózu opřel text Zdeňka Holáska- nám prý diktatura opravdu nehrozí, neb po ulici nechodí roty ozbrojených pěstí dělnické třídy s páskami LM, ani ozbrojení příslušníci Babišových gard či jiná sebranka a ani se to nechystá… Navíc Luděk Frýbort z Hannoveru odpapouškoval, co znám z Českého rozhlasu, že 40 let bolševického temna prý umožnili voliči v roce 1946.

I když mohu být viněn z 'útoku na svobodu slova', říkám, že já to vše vidím jinak. Z nástupu diktatury neviním miliony voličů, ale "elity". Řada starších pamětníků mi totiž potvrdila slova politického vězně a spisovatele Jana Beneše, že díky Mariím Majerovým, G. B. Shawům a dalším měly miliony poctivých, ale lžemi intelektuálů krmených lidí v kapitalistických zemích vskutku zato, že se v stalinském Rusku realizovaly jejich sny. Voliči se navíc mohli rozhodovat podle počínání Strany, a nejen doc. Marie Řehořková potvrdila, že politika Strany se změnila, jakmile se Strana ujala ve společnosti moci a začala jednat z pozice této moci. Pak už ale Strana voliče volit směr vývoje nenechala.
Následujících 40 let bolševického temna jsem prožil i já, ale milice jsem mašírovat neviděl ani jednou. Milice s tradičními zbraněmi byly hrozbou skrytou, Straně k moci výrazně pomohli lidé ozbrojení jinak, z různých důvodů ochotní dělat za Stranu 'špinavou práci'.

Že Strana takové lidi získat umí, ukázalo se již 6. února 1946 v Brně, kde si studenti dovolili protestovat proti tomu, jak stranický tisk a armáda jednají s odbojářem majorem Šoffrem. Strana bezodkladně dokázala dostat do ulic zdánlivě neozbrojené, ale 'pobouřené' dělníky křičící nejen "Hanba studentům". Protože 'pobouření' také volali "Ať žije demokratické Španělsko", asi nevěděli, za co demonstrují, ale byli Straně k službám.
21. února 1948 Gottwald poslal vhodně 'pobouřený lid' do Akčních výborů Národní fronty. Ti aktivisté byli bez klasických zbraní, ale byli vyzbrojeni přesvědčením, že jsou lidmi vyšší kvality než 'reakce'; kterou proto mohou zbavovat pozic a moci a nedat jí možnost odvolání. Od starších pamětníků vím, že obětí aktivistů se stal i malorolník jen proto, že měl nejhezčí plot v obci. Takto vyzbrojení aktivisté byli pár let mocnými pány, o panství však přišli, nevyužili-li možnosti, že jen dělníci a malorolníci, i jen s obecnou školou, se mohou hlásiti, chtějí-li působiti jako soudcové, profesoři, důstojníci z povolání či členové SNB. Strana je totiž přestala potřebovat nejpozději v první polovině padesátých let.


Je konec zimy 2018, mocná KSČ a Lidové milice už neexistují, ale praxe výše popsaná zjevně žije dál. Je známo nejen mně, že i dnes lze získat 'lidi' k práci podle scénáře psaného jinými - stačí si přečíst knihu německého novináře Udo Ulfkotteho "Koupení novináři", v níž popsal vlastní zkušenosti. Pokud jdete proti dominantnímu pojetí a neřídíte se scénářem, nevyhnutelně se dostanete do konfliktu s těmi, kdo mají moc. A ti vás z této profese odstraní. A teď se ještě dovídáme, že mnozí 'pobouření'novináři jsou ozbrojeni i přesvědčením, že jsou lidmi vyšší kvality.