Nejen studentstvu

19. března 2018 v 19:59 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro
Přes sto let platí 'ústavní zvyklost', že neplatí v Ústavě zaručené báječné principy. Politický vězeň a spisovatel Jan Beneš tuto 'ústavní zvyklost' nazval ústavní Velkou lží.

* * *
Pod titulkem "Pojď, vole, uleješ se…" četl jsem na literárkách, že studující děti se mohou omluvit z hodiny, na kterou byla plánována písemka, zúčastní-li se 'výstražné stávky'; vyjdou-li ven a 'jménem studentstva' budou žádat "stejný metr pro všechny". Nejprve jsem se zaradoval, že v době, kdy tisíce lidí v ulicích v duchu odkazu Února 1948 a zvláště bolševika-stalinisty Václava Kopeckého'jménem lidu' horlí za 'možnosti zásadně nerovné', mladí mohou jednat rozumněji. Má radost mizela, jak jsem dočítal podtitul, že 'studentstvo' bude stávkovat "na obranu ústavních a společenských zvyklostí a hodnot". Vyvstala otázka, proč na obranu 'ústavních zvyklostí', a ne na obranu ústavních principů, když přes sto let platí 'ústavní zvyklost', že neplatí v Ústavě zaručené báječné principy.

Že slova ústavy přestala platit za Habsburků, připomněla na ČRo i 1184. schůzka Toulek českou minulostí. Rakousko-Uhersko se pyšnilo ústavou s velmi moderními demokratickými principy, ale roku 1914 'ústavní zvyklost' dovolila mocensky vlivným osobám postupně zbavit moci parlamenty a potlačit většinu zaručených občanských práv včetně svobody projevu, shromažďování či spolčování. Říše se jak mávnutím proutku proměnila ve vojensko-byrokratickou polodiktaturu.

Podobný příběh sehráli bolševici v Sovětském svazu. Stalinská ústava zaručila rovnost mezi občany a všem mnoho občanských svobod, a bolševici i pomýlení mohli stále opakovat, že jde o "nejdemokratičtější ústavu na světě". Rovnost ani svobody však neplatily ani den. Začal Velký teror, rozpoutala ho relativně nevelká skupina, která si dala 'vést' kohokoli a rozhodovat o čemkoli; samozvaná 'elita'. Politický vězeň a spisovatel Jan Beneš tuto 'ústavní zvyklost' nazval ústavní Velkou lží.

V naší ústavě byl a je zakotven princip platný už v antické demokracii, že moc mocných je třeba omezit i časově; proto nikdo nemůže být zvolen prezidentem více než dvakrát za sebou. Ten, o kterém psal John Keane v knize "Václav Havel: Politická tragédie v šesti dějstvích", ten princip ještě 'zpevnil' osobním veřejně vyhlášeným závazkem, že funkci prezidenta přijme jen na jedno období. Když prezident tragéd poznal, jak chutná moc, jako kdysi císař a Stalin ignoroval osobní závazek i ústavní princip; osvědčil schopnost 'doublethinku' - mluvit o životě v pravdě a prodloužit život ústavní Velké lži. I občané jsou dnes dál (ne)rovni, zásadně se změnila jen rétorika 'elity': Ta už 'nadřazenost' nezdůvodňuje tím, že je zocelenější boji s buržoazií, ale prý je 'moudřejší'; také oponenty neosočuje jako spojence 'strýčka Sama', ale jako 'ruské šváby' či 'burany'. Pro to vše hledím s podezřením na boj za ústavní zvyklosti', není-li specifikováno, co se jimi míní; a ozývá-li se jako v Únoru 1948 za 'lid' jen demonstrující menšina a je odmítán ústavní princip dát hlas všem.

Ve shodě s prof. Milanem Zeleným hledím s podobným podezřením i na boj za 'hodnoty'. Prof. Zelený říká nejen studentstvu, že je divný svět "mluvit společně o něčem, na co máme každý svůj osobní a zcela specifický názor".

Za přijetí 'hodnot', které sami stanovili, lidmi všemi, se tvrdě brali jak páni v 'době temna', tak bolševici za 'totáče'. Svorně v tom směru chápali život jako permanentní válku, v níž se řídili dogmatem "bez našeho vítězství není přežití"; a mínili tím přežití lidstva. Já v tom směru věřím v zásadu "bez soužití není přežití"; a také míním přežití lidstva. Svou zásadu však nechápu jako dogma, pro přežití je někdy třeba se vzepřít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama