Duben 2018

Radost a děs během jednoho festivalu

Úterý v 14:43 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Zatímco Blízký východ zažíval další bitvy rozkouskované třetí světové války, proběhl v Ostravě sedmý ročník Templfestu, festivalu židovsko - křesťanské kultury a dialogu. V jeho rámci jsem se těšil na přednášku Mons. Prof. PHDr. Petra Piťhy, CSC., kterého jsem jako student možná zahlédl na fakultě, kde on pracoval na matematické lingvistice, ale později jsem už sledoval jen jeho vystoupení z elektronických médií.

Pan profesor Piťha byl požádán, aby v rámci ostravského festivalu promluvil na téma "hodnoty, na kterých stojíme". On podle svých slov přednesl pár tezí, na kterých si stojí, a já při nich měl radostný pocit, že slyším "duši spřízněnou". On si na rozdíl od dnešních umělců nemyslí, že jeho posláním je měnit lidem pohled na svět, ale jako kněz nabízí zásady žití i soužití. Proto podle pana profesora ani Mojžíšovy zákony nejsou příkazy, ale nabídkou, kterou není nutno přijmout; člověk má mít možnost svobodně se rozhodnout, ale musí přijmout i zodpovědnost. Známou pravdu, že touha po moci vede k snaze lidmi manipulovat, pan profesor jako dnes jeden z nemnoha vztáhl i na moc ekonomickou, která se snaží proměnit homo sapiens v poživačného homo economicus. Pan profesor se věnoval i "demokracii", ke které se už dlouho hlásí a chce ji bránit kdejaký politik - podle pana profesora demokracie není tam, kde se lidem postoje diktují, demokracii nelze dodržovat, ale je třeba ji neustále vytvářet. Mons. Petr Piťha též přiznal, že má některé 'hodnoty' nastaveny jinak, než Mons. František Václav Lobkowicz, biskup ostravsko - opavský, který se festivalu nezúčastnil, ale měl prý na něm své informátory. Mons. Piťha tak podle mne potvrdil, že i opakovaná snaha Evropu zglajchšaltovat, vnutit jí jednotné hodnoty, naráží na potíže. A já si stále připomínám, že mezi skutečné evropské hodnoty, na kterých bychom měli stát, patří i 'hodnotová' rozmanitost - i Fareed Zakaria v knize Budoucnost svobody potvrzuje, že v Evropě lidé s jejich myšlenkami, uměním a technologiemi v jednom místě nevítaní nebo nepovšimnutí, se často výborně uplatnili jinde, což pak prospívalo všem.

Nechal jsem se přesvědčit, abych v rámci ostravského festivalu vyslechl i jinou přednášku, tu, kterou na téma "Války na Blízkém východě" měl Tomáš Pojar, jistě příslušník dnešní tzv. 'elity', neb byl mj. i velvyslancem v Izraeli a dlouholetým ředitelem Člověka v tísni. Na tuto přednášku jsem šel s obavami, neb zmíněná 'neziskovka' nepatří mezi mé "duše spřízněné", vydáním publikace Nezvaní hosté podle mne potvrdila, že ona dnes nemá problém se zavrženíhodnou ideologií, že někdo může našince prohlásit v jejich vlasti za nezvané hosty, tedy s ideologií odporující zaručeným lidským právům a umožňující i holocaust. Mé obavy se během přednášky a diskuse částečně naplnily. Jako by Samet nic podstatného nezměnil, měl jsem občas pocit projevů fanatismu a netolerance k jiným názorům. Tak jako před Listopadem zde 'dialog' nespočíval v souboji myšlenek, ale v odsuzování či ponižování osob, které s nimi přišly. Tak jako před Listopadem i zde znělo, že státní moc prý nenese odpovědnost za své činy podle mne zločinné. Zodpovězen nebyl ani dotaz, co legitimuje cizí země, aby zasahovaly "údery" v Sýrii. Pocit děsu nad tím vším byl snad způsoben i probíhající rozkouskovanou třetí světovou válkou.

Politici důvěřiví nebo shrbení?

11. dubna 2018 v 21:58 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

"Když já jsem takovej důvěřivej slovanskej dobrák…", říká v semaforské hře Člověk z půdy spisovatel Sommer poté, co se nechal oklamat Malým lordem. Něco podobného mohl říkat i prezident E. Beneš, když ho po západních spojencích oklamal i bolševik J. V. Džugašvilli - Stalin. Něco podobného mohou říkat naši studenti, věří-li, že Gruzínec Stalin je prý Rusák, neb tak se dnes říká bolševikům, jak si všiml i Miroslav Macek v Glosách z 10.4.2018. Mohou si tak říci i lidé věřící 'odborníky' popletené historii, že spolupráce se Stalinem prý byla důsledkem Benešova chybného rozhodnutí, a ne dlouhodobé politiky USA. Že nejprve J. F. Dulles Beneše varoval, aby nespoléhal na nějakou výraznou americkou účast v poválečné organizaci Evropy; a pak i US prezident F. D. Roosevelt s členy vlády naléhali na Beneše, aby vyšel vstříc Sovětům a spolupracoval s nimi, uvádí např. Barbara Masin v knize Odkaz, ISBN 80-204-1248-4, str. 62. Horší než všichni takoví důvěřiví slovanští dobráci jsou však západní 'důvěřiví' politici.


Ti starší, kteří zklamali Beneše, neprověřovali nacistické výmysly o českém teroru a plnili Hitlerovy požadavky, s nacisty a fašisty uzavřeli Mnichovskou dohodu, kterou pak Neville Chamberlain vydával za "symbol touhy obou našich národů už se nikdy neocitnout ve válce". Když pak nacisté nesplnili své závazky z Mnichovské dohody, obsadili Polsko a drtili západní Evropu, chtěl ministr a málem britský premiér lord Halifax přesto dál jednat s Hitlerem; "zachovat si dědická sídla na venkově a britskou autonomii, i kdyby se za to mělo zaplatit třeba celou střední Evropou", jak uvádí Anthony McCarten v Nejtemnější hodině (ISBN 978-80-242-6056-3).


I ti z posledních let a dnů, kteří 'věřili v klamné argumenty' pro rozbití Iráku (s bonusem asi milionu mrtvých), a teď solidárně mlčí ke stovkám lidí zabitých vojsky člena NATO (Turecko) v Sýrii. Teď chtějí 'pomstít' desítky snad mrtvých nepotvrzeného chemického útoku v Sýrii, a trestat Bašára al-Asada, který za tím útokem vůbec být nemusí, jak potvrzuje 11.4.2014 na ČRo2 Andor Šándor.


Když se teď od nás chce, abychom mlčky vyčkali, čemu v té kauze 'uvěří' prý nejmocnější muž světa (US prezident) a jaké závěry ze svých dojmů vyvodí, kladu si otázku, zda podobné 'přehmaty' jsou důsledkem trapné 'důvěřivosti' politiků, nebo projevem neméně trapného nahrbení zdánlivě mocných politiků před skutečně mocnými, které Jan Keller nazývá 'neviditelnými elitami'.


Že magnáti s korporacemi už ovládli svět a anglický král, německý císař i papež je přijímají jako monarchy, psal začátkem XX. století filosof Bertrand Russell; US prezident Theodor Roosevelt však k jejich moci zpochybňující demokracii mlčel a za zločin proti veškerému lidstvu raději vydával anarchismus. Před ekonomickou mocí, vojensko-průmyslovým komplexem, varoval z US prezidentů snad jen Dwight Eisenhower.


Spravují-li svět pro nás, lidi, politici shrbení před ekonomickou či jinou mocí, pak demokracie založená na volbách znamená v podstatě totéž co před listopadem 89. Tehdy voliči vybírali z více tváří, než kolik bylo obsazovaných křesel, aby ti voliči vybraní pak poslouchali Stranu.


Vybíráme i dnes ty, kteří poslouchající jiné? A co je cílem 'neviditelných elit', popisuje László Bogár svět správně?

Zlí lidé zase mají šanci

4. dubna 2018 v 21:41 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro
Byl jsem odsouzen za to, že po únoru 1948 jsem prý utvořil "ozbrojenou bandu, která se měla pokusit násilím rozvrátit lidově demokratickou formu státu", napsal bojovník II. a III. odboje Milo Komínek ve své knize I pod oblohou je peklo, která "péčí pozůstalé rodiny" zmizela z internetu. Komínek však byl přesvědčen, že lidé jako on se jen sdružovali do skupin, aby "bránili svá nejzákladnější lidská práva, která mu byla dána platnou Ústavou republiky a Chartou OSN"; a že na místě obžalovaných za protizákonné jednání měla stát Komunistická strana a její představitelé, což Komínek zdůvodnil mj.: Který zákon povoloval tvoření Akčních výborů a který jim dával právo rozhodovat o osudu každého občana?
Že Akční výbory Národní fronty, vznikající od 21. února 1948, byly tím konkrétním nástrojem, jímž KSČ rázně přejímala moc do svých rukou, potvrzuje i historik Jiří Pernes. Nebyly složeny jen z lidí zlých, ale dokázaly napáchat mnoho zla, neb jednaly podobně jako soudy v éře jakobínské totalitní demokracie - prošetřovaly všechny možné 'přestupky proti šťastným zítřkům' a rozhodovaly o osudu kdekoho. Podezřelí byli fakticky zbaveni práva na obhajobu, soudící jim nemuseli prokazovat vinu, stačilo nabýt dojmu, že podezřelý je vinen. Rozdíl byl v tom, že jakobínští jednali v souladu s platným zákonem a za cokoli odsuzovali i k smrti, gottwaldovští jednali v naprostém rozporu s platnými zákony a přesto kdekdo jejich dojmy raději uznal jako právoplatný rozsudek.
Akční výbory zmizely z politického života v první polovině padesátých let, ale mocensky vlivní lidé svými 'kádrovými posudky' dál rozhodovali o osudech občanů. Na mne psané posudky, které jsem získal po sametu, mi potvrdily, že v osmdesátých letech mne 'neposuzovali' lidé zlí.
Protože naši posametovou demokracii formovali i dřívější budovatelé totality, nepřekvapuje, že i Milo Komínek po návratu z exilu poznal, že princip dojmů - 'posudků' funguje dál. Po návratu z exilu slýchal z různých stran, že z BIS vyhozený důstojník ho veřejně označuje za evidovaného 'extremistu'. Protože Komínkovi nebylo sděleno žádné obvinění, neměl šanci se obhajovat. Zato zlí lidé zase mají šanci ubližovat.
Dokládá to i příklad studentského vůdce Davida Pavlorka, který nejprve šířil svůj dojem, že kniha, kterou nečetl, je xenofobní, napsaná xenofobem a vydaná xenofobním spolkem. Pak vyjádřil uspokojení, že některé orgány včetně rektora se podřídily jeho dojmu jako rozsudku a začaly (nezákonně) jednat.
K jistým proměnám takového systému během staletí došlo. Na rozdíl od časů Robespierra dnes nikdo nevybíjí šlechtu, na rozdíl od časů Gottwalda pracující, kteří nikomu neublížili, mohou být vydáváni za burany. Dnes můžeme mít potíže, když si zazpíváme, co jsme za Gottwalda zpívali beze strachu - že černý muž pod bičem otrokáře žil… sebral z Virginie černých přátel šik, prapor svobody pak zdvih'.
Mluvit o lidech černých je prý dnes jasně hanlivé, ze souvislostí má přece být jasné, že prapor svobody zdvihli Afroameričané. Proto obvinění z rasismu neminulo ani trenéra fotbalového Zlína V. Petrželu, poté co o hráči svého klubu promluvil jako o černochovi.
Proto já vzpomínám na "staré časy", kdy to nebylo tak jasné a zlí lidé to neměli lehké. Stejná slova mohla být chápána jako přátelská i jako hanlivá, záleželo na souvislostech či tónu, jak byla vyslovena. Proto ani mně nevadilo, když se o mně kamarádsky na Slovensku mluvilo jako o Čehúnovi a mezi Romy (říkajícími si nekorektně Cikáni) jako o gadžovi. Navíc platilo, co říkal mj. Christopher Hitchens, že cokoli lze tvrdit bez důkazů, to také lze bez důkazů zavrhnout; takže dojmy studentského vůdce Pavlorka by slušní lidé nebrali za bernou minci.
Proto v duchu Komínkově neodsuzuju trenéra Petrželu, neb není důkazu, že by své slovo mínil zle. Na lavici obžalovaných patří vůdce Pavlorek a ti, kteří Pavlorkovy dojmy uznali za rozsudek. Uznejme, že co bylo zlem v čase Února 48, je zlem i teď.