Květen 2018

Zábava jak v lágrech

31. května 2018 v 14:56 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Odbojář II. a III. odboje, dlouholetý politický vězeň a autor knihy I pod oblohou je peklo Milo Komínek před smrtí († 25. 5. 2010) slýchal z různých stran, že prý je evidovaný extremista; šířil to člověk, kterému Komínek pomohl v nouzi, člověk neschopný vysvětlit (zdůvodnit), proč by Milo Komínek jakýmsi extremistou měl být. Shodli jsme se tehdy s Milo Komínkem, že v karikatuře právního státu jsou lidé prostřednictvím takových nálepek přesunováni mezi "zatracované lidi", ač právo takový postup nepřipouští; prostě že stále je zásadní rozdíl mezi teorií a praxí. Komínek při té příležitosti i vzpomínal, jak se takovým nezdůvodněným a ponižujícím nálepkováním v bolševických lágrech na účet vězňů bavívali bachaři.


Předlistopadoví disidenti proti takové 'zábavě' mocensky vlivných osob kdysi protestovali. Když však jako polistopadoví mocensky vlivní takovou 'zábavu' nestopli, jistě předpokládali, že kopou jámu, do které budou padat jen jiní. Že nedopadnou jako spolupracovníci Gottwalda, ze kterých Gottwald udělal zločince. V tom se spolupracovníci Havla zmýlili, ukázalo to i dění kolem brněnského divadelního festivalu o svobodě a představení Naše násilí a vaše násilí.


Pokud jde o mne a o herce, stále vítám, nabídnou-li herci jiný než standardní pohled na svět; vždyť zejména hry na antická témata mi v mládí potvrzovaly, že lze žít jinak a svobodněji než nám vnucují bolševici. Už tehdy ale také platilo mj., že říci pravdu dřív než včas může znamenat, že stát (strana) divadlu zlomí vaz, a že nesouhlas i zásadní mohou hercům dát najevo i diváci. Zásadně však nesouhlasím s posláním, které hercům vnutily strany typu NSDAP či strany bolševické, že posláním herců není jiný pohled jen nabízet - herci měli přímo měnit lidem pohled na svět a vychovávat tak 'správné soukmenovce' či 'sovětské lidi'. Teze "posláním herců je měnit lidem pohled na svět" mezi 'herci' přežila pád nácků i bolševiků, zopakoval ji například herec Martin Finger v rozhovoru pro letošní únorové číslo magazínu ČD pro vás.


Brněnské festivalové představení Naše násilí a vaše násil předcházela divná pověst. Zatímco sportovním fanouškům se hrozí trestem za zneuctění vlajky, napíšou-li na ní, odkud jsou, 'herci' mohou beztrestně cpát takovou vlajku do vaginy. Zatímco lidé mají bojovat za 'evropské hodnoty', 'herci' zesměšňují křesťanství, které tisíc let spojovalo Evropu a mnohým vzdorem proti mocným světským vládcům významně přispělo k evropské svobodě. Nepřekvapilo mi proto, že představení vyvolalo odpor části diváků. Bohužel mi nepřekvapil ani fakt, že faktickou součástí festivalu o svobodě a její křehkosti se stala i zábava mocensky vlivných připomínající zábavu bachařů v někdejších lágrech.


Jak připomněl Dr. Zbořil, i aktér Listopadu a dnes pomocný biskup Václav Malý, který obvykle mívá pro podobné 'experimenty' pochopení, byl tentokrát "nemile překvapen, s jakou necitlivostí organizátoři obhajují uvedení hry v Brně, aniž berou v potaz, že svoboda slova je pokřivena, pokud prezentuje sice dramaticky nadsazenou, ale nechutnou a urážlivou scénu o Ježíši…" Veřejně dostupná videa potvrdila odpor části diváků, kteří mj. po chvíli sami přešli na jeviště a obrátili se zády k 'hercům', asi jako v závěru Starců na chmelu studenti k udávajícímu svazákovi. Pak začala ta nejzajímavější část festivalu o svobodě a její křehkosti, s mocensky vlivnými v hlavní roli.


Někteří v ČTK a v médiích "jen" začali bez zdůvodnění dávat lidem nálepky 'pravicoví extremisté'; zaujal i literární kritik a šéfredaktor nakladatelství HOST Miroslav Balaštík, který postávání na jevišti zády k jeho favoritům prohlásil za jasné násilí, proti němuž musí zasáhnout policie, a kdekoho označil za podporovatele jím vymyšleného násilí. Ředitel brněnského divadla nazvalplatící diváky 'lůzou' a ty, kteří si nechtěli nechat "měnit pohled", 'brněnskými nácky'. A proto já soudím, že i biskup Václav Malý kritikou spadl mezi ty, z kterých jsou i vinou Sametové party dnes děláni 'zločinci'.


Takové dění jsme kdysi s Milo Komínkem komentovávali slovy "opak je pravdou", resp. "oni si nepřipouští, že jsou jen terorizujícími nulami". Dnes taková festivalová zábava doplňuje články, jak si ti mocensky vlivní právě třeba v Brně dnes opravdu žijí.


Tak si tu žijem i my, sice s větším materiálním komfortem než za časů lágrů, ale v atmosféře oněch časů.

I disidenti nyní jdou ve stopách StB

24. května 2018 v 22:23 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Některé události posledních dnů mi umožnily upřesnit si význam známé fráze, že nikdy jsme nežili tak šťastně jako dnes. Významně mi k tomu pomohlo zejména dění v Izraeli při oslavách sedmdesátin tohoto státu.


To izraelské dění bylo i 23.5.2018 v pořadu veřejnoprávního rozhlasu Jak to vidí hodnoceno zásadně rozdílně. Pozvaný analytik mluvil o masakru, moderátorka mu oponovala názorem člověka od Sametu kolujícího ve vysokých funkcích, že Izrael nechybil, agresory byli ti, kteří protestují proti Izraelem zařízené nakbě a následnému životu mezi ploty a v beznaději. Protože dobré rady, že v současnosti lze Izrael "beztrestně" jen chválit, a nejlépe rovnou nekriticky, se dlouhodobě nedrží jistý český novinář, připomenu, jaké štěstí za to toho novináře potkalo.


Už za komentář k politice a šedesátému výročí zrodu Izraele si ten novinář vysloužil nejen nálepku antisemity, ale od člověka také po Sametu kolujícího ve vysokých funkcích i obvinění, že prý nenávidí Izrael, a to fest. Pochopil jsem, že obviňující, který byl i poradcem premiéra pro lidská práva, se dnes chová jako kdysi Gottwald, který kritiku své politiky též vydával za projev nenávisti, tehdy nenávisti k dělnické třídě. Obviněný novinář se tím ale ocitl v dobré společnosti, z nenávisti - tentokrát k naší civilizaci - byl obviněn mj. i zemřelý režisér Miloš Forman.


Za komentář k politice a sedmdesátinám Izraele si novinář zase vysloužil nálepku antisemity. Jeden člověk, uctivě zvaný bývalý disident, však šel ve výpadu proti novináři dál, a to ve stopách StB. Ta lidi jen nepředávala soudu, aby je odsoudil, ale někdy sama útočila na jejich lidskou důstojnost, případně je i napadala; i náš disident nazval novináře "blahosklonným blbem", "spratkem z doby normalizace", a řekl, že mu milerád dá přes hubu.


K upřesnění, jak šťastně si tu my žijem, mi pomohla i svatba britského prince a reakce lídra jedné naší parlamentní strany. Ten lídr se už dlouho chválí na billboardech jako "slušný lídr", což dnes znamená, že mlčením už dlouho vyjadřuje tichý souhlas s tezemi funkcionáře a zastupitele své strany, že někdo by měl být milosrdně uspáván, jiný veřejně bičován na ulici, že lidé nevolící podle jeho gusta by měli být okamžitě přemístěni na jiný kontinent a tu malá válka by se prohnat mohla. Po britské svatbě ten "slušný lídr" naopak nemlčel k tomu, že řadový člen jeho strany princově nastávající dal nálepku Cikánka. Tu nálepku já mohu chápat jako lichotku, neb jsem znal pár vskutku hezkých děv, které samy říkaly politicky nekorektně, že jsou Cikánky. "Slušný lídr" si totéž "vyložil" jako rasistický útok a zahřímal: "Rasistické urážky pana Fraňka na sociálních sítích jsou nepřijatelné. Jeho názory nejsou v souladu s našimi hodnotami. Pokud se za své nechutné výroky neomluví, nemůže být nadále členem…" A tak už vím, že ani ve straně "slušného lídra" se od dob Gottwalda nic moc nezměnilo, do problémů zas člověka dostane i pouhá (nedoložená) domněnka mocensky vlivné osoby". Proti takoví praxi kdysi protestovali disidenti…


Že dnes někteří z disidentů, dříve oblíbení, kráčí ve stopách nejen StB, potvrdil i rozhovor s jedním z nich na veřejnoprávním rozhlase. Ten bývalý disident dnes plní stejné úkoly jako dříve estébáci, diplomaté, hospodářští experti a další, kteří služebně vyjížděli do zahraničí. Maká na tom, aby "naše hodnoty" přijal i jimi dosud nepostižený svět. Navíc podobně jako ve všech totalitách XX. století zvláštní pozornost věnuje dětem, aby zakrátko holdovaly jen pro naše dnešní společenství, i když ho jejich rodiče budou kritizovat.


Věru pěkně si tu žijem, sice s větším materiálním komfortem, ale jinak často postaru.

Lidé a lídři kdysi a dnes

16. května 2018 v 21:30 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Bolševiky zavedený režim, podle našich zákonodárců prý založený na komunistické ideologii, někteří historici nazvali kolonialismem dovezeným zpět do Evropy; Karel Čapek ho nazval pokusem rozbít lidský svět na kusy; TGM ho zhodnotil jako pokus nadělat z občanů nevolníky. Tak jako jindy za časů nevolnictví měli i bolševičtí lídři 'zdůvodněno', že jimi předepsaný způsob života je a vždy bude na celém světě nejsprávnější a proto jsou občané povinni respektovat jejich vůli. Pro mne neexistuje život v nesouhlase s lídry strany, uznával jeden bolševik přesto popravený v osmičkovém roce 1938.

V osmičkovém roce 2018 už prý je vše lepší, nikdy se prý nežilo tak šťastně jako teď. Přesto 16. 5. 2018 list Metro z Babišovy mediální stáje tiskne tučným písmem, že lidé v zemi kancléřky Merkel se bouří proti tomu, že němečtí fotbaloví reprezentanti Mesut Ӧzil a İlkay Gündogan se v Londýně přátelsky sešli s R. T. Erdoganem, prezidentem země ještě spojenecké v NATO, který však už dostal od mocensky vlivných osob nálepku člověka závadného. Tučným písmem Metro zdůrazňuje, že lidé (už zas) žádají potrestat fotbalisty za nerespektování nevyřčené vůle lídrů - např. nedovolit jim účast na nadcházejícím mistrovství světa.

O den dříve, 15. 5. 2018, podotkl na netu historik Jan Hamerský, že v dnešním báječném Česku 'setkání s nesprávnými lidmi v nesprávný čas doprovázené nesprávným názorem' chápe tzv. liberální pravice dokonce jako 'zradu'. 'Zrádci ochotnými žít v nesouhlase s lídry' oné pravice mají být Piráti, mj. za výroky ze stranického fóra, např. že prezentovat 2WW tak, že v ČR nastoupila po květnu 45 druhá totalita, je falšování dějin, nebo že český antikomunismus to rád popírá, ale komunisty si Češi zvolili dobrovolně (1946) a následně jim k moci pomohla neschopnost jiných demokratických stran.

Jen pár týdnů před podotknutím Hamerského se na téma respektování vůle lídrů lidmi vyjádřil na netu i pan Vilém Barák. Ten si kdysi získal mou úctu odmítáním teze, že občané jsou povinni respektovat všechnu vůli státu; a letos tu úctu ztratil zásadní změnou toho postoje vyjádřenou mj. v blogu "Referendum má rozbít demokracii". Barák se zde vyjadřuje k otázce řešené u nás i před padesáti lety, o Pražském jaru 1968, zda vláda lidu bude dál omezena na 'volbu zastupitelů', nebo do záležitostí týkajících se všech se občas budou moci vměšovat všichni lidé např. referendem. Ve shodě s někdejšími promoskevskými bolševiky nyní i V. Barák propaguje tezi, že přímé vměšování občanů má posloužit k odstranění té 'správné' demokracie a svobody. Švýcarský příklad Barák odmítá, podle něj nejsme tak kvalitní lidé jako Švýcaři a ke Švýcarům prý máme "stejně daleko jako Sudánci k Čechům".

V. Barák podle mne klame, když 'řeší', zda je lepší zastupitelská demokracie nebo přímé lidové hlasování. Referendum švýcarské i to předvídané naší ústavou přece není nahrazením zastupitelské demokracie, ale je její možnou součástí, pokud zastupitelé či "pouzí" voliči (v dostatečném počtu) si mohou vyžádat v nějaké otázce vyjádření souhlasu či nesouhlasu formou lidového hlasování. Podle mne ani není pravda, co v Barákově blogu cítím, že prý demokracie jako domluva všech zainteresovaných "zemřela s antikou". Ona nezemřela, fungovala dál všude tam, kde lidé neměli mocenské nástroje k tomu, aby donutili sousedy k něčemu, co bylo nezbytné pro obec, a tak se se sousedy museli demokraticky domluvit; podle historika V. Vondrušky "tak to bylo po celá staletí až do doby, kdy do svých nenasytných pařátů převzala chod obcí vládní byrokracie". Na rovnosti všech zainteresovaných "před Bohem" byly zase založeny původní křesťanské obce; podle Vondrušky se až ve vrcholném středověku objevila teorie o trojím lidu, podle níž kněží měli zastupovat lidi ve styku s Bohem, "dělný lid" měl za všechny pracovat, a šlechta měla všechny "chránit".

Tezi pana Baráka, že se máme mít na pozoru před zneužitelnými referendy, doplňuji, že je třeba se mít na pozoru i před demokracií jen zastupitelskou. Vždyť zastupitelé schválili Gottwaldovi novou vládu a novou ústavu, Brežněvovi 'dočasnou' okupaci, ale referendum mohlo v obou případech vývoj zvrátit, neb vývoj v letech 1968 i 1989 potvrdil, že "prostí voliči" Gottwaldovu ani Brežněvovu vůli nepřijali za svou.

Od té doby válka je mír

10. května 2018 v 19:58 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

8. května 2018 rozhlasový pořad Dobré ráno s Dvojkou a Václavem Větvičkou přerušilo 'úplné a objektivní veřejnoprávní zpravodajství'. 'Pravdomluvec' ohlásil mimo jiné, že 8. května 1945 v Evropě skončila válka.


Mluvil v duchu zákona, který vyhlásil Den vítězství, a stanovuje ho tu na 9. května, jindy na 8. května, podle toho kterým směrem se schvalovači zákona právě hrbí. 8. i 9.května 1945 vstoupila v platnost kapitulace Německa podle některé z kapitulačních listin.


Válčení však dnem vítězství neskončilo. Kapitulace znamenala, že spojenci měli ukončit ničení Německa a boj proti Němcům. Neznamenala však konec ničení a bojů páchaných Němci. Na našem území se tak 'v míru' tvrdě válčilo např. na Příbramsku s wehrmachtem, leckde a déle pak s aktivisty werwolfu, 'neziskovky' neuznávající porážku 'árijských nadlidí' 'slovanskými podlidmi' a slibující "českými lebkami vydláždit Václavák".


Na 'árijce' trestající např. schvalování atentátu na Heydricha, už před únorem 1948 navázali mocní našinci trestající neschvalování politiky Sovětského svazu a KSČ. Na werwolfy v čase února 1948 navázaly Akční výbory Národní fronty, které bez soudních rozhodnutí 'likvidovaly reakci'. Že za pouhý názor se po únoru 1948 trestalo i smrtí, dokládá osud Dr. Milady Horákové. Později přitáhla vojska spojenců, jako kdysi wehrmacht, a jala se také našince 'dozorovat'. Ti, kteří tehdy ovládali zemi, si říkali 'předvoj'; po 17. 11. 1989 formálně kapitulovali, mnozí z nich si však dál jako 'elity' užívali či dokonce užívají toho, jak chutná moc.


Dnes slyšíme především od mladých, co mají naučeno: že "zásluhou EU" žijeme již desítky let v míru, a že nikdy se nežilo lépe než teď. Ve skutečnosti však člověk s jiným názorem už zase "není jen člověk s jiným názorem, ale nepřítel". Jednotky naše i spojenců" na podporu šťastné budoucnosti 'všech' páchají v různých koutech světa "drtivé údery". I v zemi dnes 'nejpokrokovější', v Berkley v USA, už (loni) demonstrativně pálili transparent "svoboda slova" - ta je svoboda je zas nepřítelem, neb umožňuje vyslovovat postoje podle někoho závadné.


U nás dnes už 'proevropští' a 'proameričtí' aktivisté zvládají 'chvíle nenávisti'. A krutý teror stalinského stylu páchaný 'předvojem', proti kterému na podnět z tehdejšího Západu pozvedli zbraně např. bratři Mašínové, měli lidé bez odporu akceptovat - podle 'filosofa' a prezidentského kandidáta Jana Sokola bratři Mašínové vyhodnotili mylně, válka nebyla a proto měli všichni dodržovat zákony zločinného režimu, prý "ne kvůli státní moci, ale kvůli soužití mezi lidmi".


Něco takového mi proběhlo hlavou po slovech 'pravdomluvce' z ČRo, že 8. května 1945 v Evropě skončila válka. Já jsem naopak usoudil s Orwellem, že od té doby válka je mír.

KAN a hrozba občanské války

4. května 2018 v 19:39 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Před půlstoletím, na jaře 1968, bolševik povolil ovládané společnosti uzdu, a rodil se i Klub angažovaných nestraníků - KAN. Pohledy na to, o co angažovaným nestraníkům šlo a jde, se po desítkách let značně liší.


Místopředseda původního přípravného výboru KAN a kooptovaný člen České národní rady sociolog Rudolf Battěk před deseti lety, pro MFD 4.4.2008, připomněl, že organizující se nestraníky spojoval odpor proti totalitnímu chování. Požadovali svobodný vznik nezávislých politických stran, ale názorově jednotní nebyli - Battěk předpokládal, že podle svých preferenci se časem rozejdou do nově vzniklých stran. To mně, tehdy studentovi, bylo velmi sympatické, jejich úspěch by znamenal konec dvacetiletky vnucované jednoty, v níž strany Národní fronty', uznávající vedoucí úlohu bolševické věrchušky, nás hnaly po jedině správné cestě. V rozhovoru se Battěk i zmýlil, to když mínil, že KAN se po Sametu obnovil a (po založení rozličných stran) zase zanikl, neb neměl nový politický program - KAN existuje dál. Spletli se i politici posametových "systémových" stran, kteří nešli cestou vzpomenutou Battěkem, a dosáhli toho, co se nepovedlo Gottwaldovi ani Husákovi - vnutili nemalé části společnosti, že "člověk s jiným názorem není jen člověk s jiným názorem, ale nepřítel". Proto i exministryně spravedlnosti Daniela Kovářová nyní cítí, že "je jen otázkou času", než občanská válka vypukne i u nás.


Jiný pohled na KAN předložila publikace Komunismus ve dvacátém století očima jeho obětí, vydaná v roce 2009 Konfederací politických vězňů: KAN se prý rodil jako "JEDINÁ platforma protikomunistické opozice",a po Sametu "požaduje především debolševizaci politického a veřejného života u nás". Na tu 'debolševizaci'vzpomněl někdejší člen KAN spisovatel Vlastimil Podracký: "…jediná politická strana KAN chtěla vyrovnání s komunistickým režimem, měla ve volbách zanedbatelný úspěch, z čehož vyplývá, že lidé nějaké, byť symbolické, vyrovnání nechtěli." Já však hlas obnovenému KAN nedal, ač jsem nápravu chtěl, a ne jen symbolickou. Nechtěl jsem však pokračování předsametové praxe, kdy politici se vměšují i do práce vyšetřovatelů, soudců a historiků. Výhradně orgánům činným v trestním řízení jsem chtěl předat oceňování zločinů, kterých tu bylo spácháno dost. Historickým diskusím pak posuzování, zda ony zločiny byly důsledkem 'ideologie' nebo spíše faktu, že kus světa surově okupovala nějaká parta, jak připomněl v senátním slyšení Petr Vančura. KAN podporoval uspořádání "mezinárodního tribunálu nad komunismem", ale já mínil, že úkolem politiků není bouřit proti tomu, co bylo. Pro vyrovnání s minulostí jsem dle své preference dal hlas pro určité další směřování naší společnosti.


Různě lze hodnotit i dnešek. Podle politoložky Vladimíry Dvořákové prezident postupuje standardně, podle komentátora Ivana Hoffmananaše demokracie posílila, neb neexistuje mašinerie "vládní parlamentní většiny" a tím vzrostla váha zvolených stran. Ústřední rada KAN naproti tomu, snad na podporu demonstrací proti vítězům prezidentských a parlamentních voleb, přijala nezdůvodněnou poplašnou zprávu, že "sleduje s odporem neozbrojený politický státní převrat vedený skupinou organizovanou agentem komunistické Státní bezpečnosti A. Babišem - Burešem a podporovaný klikou okolo bývalého komunisty Ing. Miloše Zemana, t.č. zastávajícího úřad prezidenta republiky." Podobnou poplašnou zprávou hecovalo lid k demonstracím "proti reakci" vedení KSČ v únoru 1948. Funkcionář KAN Vladimír Hučínna svých stránkách "své nepřátele" představuje jako cíle k likvidaci, podobně jako to dělala KSČ v čase nejtvrdší bolševické hrůzovlády. I kandidáti KAN do euparlamentu, které jsem osobně poznal, ve mě vyvolali staronovou obavu, že společně mj. s Al Kajdou, bolševiky a nácky věří, že lidstvo lze spasit a ke spáse vede jen jimi vybraná cesta, kterou je třeba lidi hnát. A tahle víra zatím vždy vedla k násilí, k nějaké formě občanské války.