Červen 2018

I FIFA jako KSČ

28. června 2018 v 13:19 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Tak jako souvislou afroasijskou pevninu si lidé rozčlenili na tři světadíly, protože v každém z nich probíhal vývoj poněkud odlišně, rozčlenili si podobně i lidi druhu Homo sapiens. Nejprve do třech velkých "ras" - skupin negroidů, europoidů, mongoloidů; později byla "v barbarské periférii" vyčleněna z europoidů skupina indoevropská, uvádí Imanuel Geiss v Dějinách světa v souvislostech. Geiss dodává, že rozdíly mezi lidmi se vztahují pouze na vnější znaky (barva kůže, jakost vlasů, formy nosů), ne na zásadní duchovní znaků (schopnost řeči, inteligence, učit se za nejrůznějších podmínek). I proto řada lidí hodnotí bližní individuálně, jako svébytné osobnosti, ne jako členy "skupiny"; některé režimy však dál členily a člení lidstvo na ještě více rasových skupin.


Dálo se tak například v Německu už před rokem 1933, kdy se dostal k moci Hitler. Mnohým, kteří by jinak asi zůstali "nulami", dala "rasová věda" možnost vyniknout na poli "vědy". Ve třicátých letech se podle rasového filosofa Grosse podařilo vyvolat "hodnotovou bouři" - útočit na emoce lidí a pomocí emocí lidi ovládat, vychovávat k "určitým hodnotám". Vztahy mezi prý "rasově odlišnými" pak upravily zákony a řešili lidé činní v trestním řízení. Trestala se i odchylka prostých lidí od vůle mocensky vlivných, podle knihy Iana Kershawa Hitlerův mýtus např. zhruba jeden z 1200 Němců byl v roce 1944 uvězněn Gestapem za politický či náboženský přestupek. Po skončení války (1945) se mylně zdálo, že časy fanatismu a netolerance k "rasově" i názorově "jiným" jsou pryč, a o o "rasách" že už se nikdy mluvit nebude.


V poválečném Československu brzy ožilo hodnocení lidí podle toho, do které skupiny patří; šlo především o skupiny podle "třídního původu". A jak před únorem 1948 klesala popularita komunistů, rostla i netolerance mocensky vlivných k "jiným názorům". Podle knihy Karla Pacnera Osudové okamžiky Československa, kapitoly Střetnutí bude velmi zlé,lidé činní v trestním řízení řešili jako trestnou i běžnou kritiku činnosti vlády, KSČ, Sovětského svazu, Svazu mládeže atd., z lednového (1948) rozkazu bolševického velitele tehdejší policie chodily proškolené skupinky mezi shromážděné lidi a číhaly, zda neuslyší "trestní výrok" a nebudou moci učinit udání. Po Sametu zdálo se, že doby fanatismu a netolerance jsou pryč a obdobné číhání na možnost někoho potrestat mizí na smetišti dějin. I mocensky vlivní si měli zvyknout, že demokracie, má-li být skutečně demokracií, v žádném případě není jednohlas a soulad a nerozborná jednomyslnost a podobné severokorejské libůstky.


Po Sametu se přesto i u nás znovu začalo mluvit o rasách. Dokonce se zase dovídáme, že některá rasa je nejmoudřejší a nejschopnější, že některý kus Země je jen pro někoho. Zase přibylo i "rasových skupin" - mnozí přijali i rozhodnutí mocensky vlivných, že většinoví našinci a Romové už nejsou společně Indoevropany. Lidé činní v trestním řízení případné neshody mezi nimi, nově mezi lidmi prý "rasově odlišnými", mohli řešit jako "činy s rasovým podtextem", na které zákony pamatovaly vyšší trestní sazbou. Mocensky vlivní si tak znovu dali nové téma, jak "zlepšit společnost" - i běžnou kritiku počínání institucí či jednotlivců mohou vydávat za projevy "rasismu v nás" a vychovávat lidi k boji proti němu.


V čase, kdy si připomínáme popravu Milady Horákové za "nesprávné názory", vyšlo najevo, že v rámci toho boje zase chodí hlídky číhající, zda nebudou moci někoho udat. Podle listu 5+2 (z 15. 6. 2018) FIFA nehodlá tolerovat jakékoliv projevy rasismu při mistrovství světa ve fotbale 2018 v Rusku, a proto na stadionech číhají proškolené skupinky z jakési organizace FARE, zda se diváci pod vlivem emocí nedopustí "trestných projevů" rasismu. Systém už prý byl vyzkoušen v Latinské Americe a vedl k potrestání tamních fotbalových federací.


I proto se mi zdá, že NSDAP a KSČ při zavádění výše popsaných způsobů vlastně byly strany pokrokové. Jen ty způsoby zavedly dříve než v pravý čas, a tak byly dlouho považovány za zločinné. Jako pokrokové je teď mocensky vlivní šíři po světě.

Kancléřka se spletla

22. června 2018 v 9:14 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Kdo jinému jámu kopá, zlobívá se, když do ní spadne sám. A tak po porážce v I. sv. válce se mnozí Němci zlobili na "ostudný mír" z Versailles, a přijali za "osvoboditele" Hitlera, který podle dobové propagandy se pokusil roztrhatstránku po stránce tu smlouvu, která obsahovala ve svých 448 článcích nejhanebnější násilí vůbec kdy spáchané na národech a lidských bytostech; Němce údajné "ostudy" zbavil, obnovil jejich "sociální práva" a "národní právo". Od porážky v II. sv. válce dosud zlobí se zase mnozí Němci, že "oprávněné rozšiřování německého životního prostoru" za pomoci pátých kolon v jiných zemích skončilo odsunem mnoha Němců do zmenšeného životního prostoru. Zlobící se Němci už dříve získali novou pátou kolonu mezi našinci, v roce 1978 v bavorském Frankenu hrstka (jen asi stovka) tehdejších exulantů podepsala prohlášení brojící proti rozhodnutí vítězných spojenců o odsunu - že prý po roce 1945 byly v Československu postaveny mimo zákon nejdříve miliony občanů německé národnosti a princip odplaty zvítězil nad principem spravedlnosti a práva. Nyní se k zlobícím Němcům přidala i dřívější soudružka a dnešní kancléřka Angela Merkel. Ta návrat Němců z okupovaných území i odsun označila za "útěk a vyhnání", za akce morálně ani politicky neospravedlnitelné, za pouhý důsledek nacistické diktatury. České reakce na Merkelové slova, které neodpovídaly výše zmíněným tezím hrstky z Frankenu, hned odsoudil šéf sudetských Němců Bernd Posselt - dokazují prý, že někteří našinci "míří ke komunistické minulosti". Mne zlobící se Němci asi také nepochválí, soudím totiž, že soudružka nyní kancléřka se zásadně spletla - mj. odsun rozhodně nebyl jen následkem nacistické diktatury.


Česky a německy mluvící lidé v českých zemích spolu žili od dob Přemyslovců, v zásadě bez velkých problémů, dokud ti nahoře nechali lidi, kteří na sousedy nemají mocenské páky, aby se spolu demokraticky domluvili. Když Josef II., kterého těžko považovat za nacistu, prohlásil němčinu za řeč nadřazenou, povinnou řeč úřadů, vedlo to ke konfliktům. Během 19. století se začalo měnit chápání národa - přestávalo rozhodovat, "pod jakým králem" lidé žijí, důležitějším se stávalo, jakým jazykem mluví; a řešení problémů soužití jedněch s "těmi druhými" se ujali i politici. Shodou okolností právě v době, kdy Merkel svedla vinu za vyvolání nesnášenlivosti jen na nacistickou diktaturu, rozhlasové 1199. Toulky českou minulostí připomněly mj., že němečtí poslanci r. 1897 vyvolali obrovské nenávistné bouře a byly hlášeny děsné násilnosti na českých menšinách. Koncem 19. století se v prostředí Všeněmeckého svazu na vídeňské říšské radě objevila myšlenka 'vystěhovat' Čechy z hospodářsky významného prostoru českých zemí - bylo užito slova Vertreibung, zahnání, zapuzení. Začátkem 20. století se mezi politiky zejména v Německu mluvilo o nutnosti evropské války mezi germánstvem a slovanstvem. Nešíleli tehdy jen politici - německý historik Karl Lumprecht uvažoval o odsunu Čechů do Bosny; Jakub Arbes žádal vyhnat Němce z Čech. Nácek Heydrich později "jen" oprášil politiku známou přinejmenším z dob německého císařství. Tak dlouho tu řada mocensky vlivných hlásala, že s těmi druhými nelze žít, až to museli vzít na vědomí i vítězové 2. sv. války a reagovat. Ti, kteří se dlouho cítili být nadřazenými Čechům a chtěli české země od Čechů očistit, museli jít mezi sobě rovné. Ať se tedy zlobící se Němci nezlobí na ty, kteří rozhodli o odsunu, ale na dlouhodobý německý (a nejen německý) pocit nadřazenosti.


Ten pocit nadřazenosti já cítím i v současném peskování páchaném paní Merkel a panem Posseltem. Ti místo snahy o obecné dobro posilují vyhrocenou formu nacionalismu - šovinismus, podle T.G.Masaryka 'nepřítele národů a lidstva'. Nepřekvapilo mi však, že z německého kancléřství zazněla ve 20. i 21. století podobná slova o údajném bezpráví vůči poraženým Němcům. Německo paní Merkel "mění Evropu" podobně aktivisticky jako Německo Hitlerovo, v duchu Rousseauovy teze "nehledejme chyby v sobě, nýbrž ve společnosti." Přehlíží své chyby, ale proměnilo evropskou společnost: Ta většinově nevidí chybu v "tradičním" útoku Merkel a Posselta proti rozhodnutí vítězů války pokusit se odstranit důsledky zrůdného pocitu nadřazenosti jedné skupiny nad skupinou jinou; ale souhlasí, že rakouský soud právě v těchto dnech odsoudil 51letého Chorvata jen za to, že pod vlivem alkoholu natáhl pozdviženou pravici.

Můj boj (Mein Kampf) a dnešek

12. června 2018 v 17:53 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Můj boj (Mein Kampf) není jen titul Hitlerovy knihy, stejný název má i hraGeorge Taboriho v Ostravě. Podle Národního divadla moravskoslezského hra je o přátelství žida Šlomo Herzla a mladého Hitlera, ve mně však vyvolala dojem jiný.


Hrdina Taboriho hry Šlomo Herzl teprve chce napsat knihu, ale už pro ni hledá titul; myslí si, že čtenáře by přilákal název Můj boj, ale autor sám vůbec nežije život bojovný. Herzl dlouho ochotně ctí spolubydlícího Lobkowitze, který se prohlašuje za Boha, lásku k bližnímu projevuje i k novému spolubydlícímu panu Hitlerovi z Brannau na Innu. Herzl Hitlera nejprve učí slušnému chování; to se Hitlerovi později hodí, když chce, aby ho jako kancléře akceptovali Hindenburg a konzervativní 'špičky' Německa. Herzl mj. také upraví Hitlerův vzhled na ten dnes notoricky známý; ochrání Hitlera, když si pro něj přijde paní Smrt; a doporučí Hitlerovi, aby se dal na politiku. Hitler se pak Herzlovi za dobrotu odmění tím, že na něj začne útočit a obírá ho, pozdě Herzl pochopí, že ne každý je hoden lásky k bližnímu.


V Taboriho hře není, proč se Hitler takhle 'odvděčí', možné vysvětlení nabízí znalost historie. Hitler se tehdy protloukal v císařpanské Vídni, kde nevládl jen Franz Josef I. Lidé zde volili starostou Karla Luegera, který "pravidelně přirovnával Židy k sarančatům, žádal, aby byli rozdrceni v půdě jako hnojivo nebo naloženi na loď a utopeni v moři." Hitler tehdy možná podlehl indoktrinaci starostenské, jako později v Mnichově německé proválečné, a jako později jiní podléhali indoktrinaci nacistické.


Cestou z divadla jsem si uvědomil, že Taboriho příběh z doby před více než sto lety, s jinými postavami znám i z doby posametové. Milo Komínek, odbojář protinacistického i protibolševického postoje, dlouholetý politický vězeň a před Sametem exulant, který by se 20. 6. 2018 dožil 92 let, po návratu z exilu takého nemálo pomohl člověku tehdy ve značných nesnázích - veřejně zostouzenému a vazebně vězněnému, ale nikdy neodsouzenému, neb k jeho odsouzení soud nenašel důvody. Později se Komínkova tvář stahovala bolestí, když poznal, jako odměnu dostal - jak se ten, kterému pomohl, chová nejen k němu. M. Komínek pak poznal i posametovou indoktrinaci, podobně jako Lueger ve Vídni a Hitler v Německu i zdejší posametoví mocensky vlivní lidé začali ostatním tady podsouvat, že někteří našinci jsou ve své vlasti "nezvaní hosté". Stejnojmenná publikace 'hodnotila' i Vlasteneckou republikánskou stranu vedenou ing. J. Sprušilem, a M. Komínek si byl jist, že to 'hodnocení' je pravdivé asi stejně jako Luegerovo a Hitlerovo 'hodnocení' židů.


A co má s Mein Kampfem společného dnešek? To se ukázalo o den dříve, než já Mein Kampf shlédl. Na různých místech naší vlasti se konaly tisícové demonstrace jak vystřižené ze života autora knihy Mein Kampf, na nichž lidé zase požadovali JEDNOU PROVŽDY zatočit s některými skupinami lidí. Například v Praze staré kádry (Miroslava Němcová, Jiří Pospíšil, Jiří Dienstbier), které se dříve podílely na vyhlášení zaručeného ústavního práva, že všichni mají stejná práva bez ohledu na původ a přesvědčení včetně přesvědčení politického, vystupovaly na akci, kde jako tzv. 'slušnost' bylo žádáno, aby vítěz českých voleb nečeského původu táhl na Slovensko; aby tady mohli vládnout jiní.


A tak si tu žijem, sice s větším materiálním komfortem než dřív, ale postaru. I 'státní zástupkyně' se spojenci se snaží lidu podsunout, že nenávistnou ideologii hlásají prostí lidé, přehlíží však, že výzvy zúčtovat jednou provždy s některými skupinami lidí podsouvají lidem ti mocensky vlivní.

Preventivní vraždy a jiné demokratické postupy

6. června 2018 v 17:01 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Zápotocký ujistil lid, řečeno dnešní terminologií, že informace o chystané měnové reformě jsou fake news šířené třídním nepřítelem. Den poté, 30. 5. 1953, oznámil premiér, že měnová reforma začíná, takže fake news nešířil nepřítel, ale sám náš prezident. Měnová reforma si vysloužila označení velká peněžní loupež, kdo měl našetřeno na kolo, mohl si nyní koupit stěží koloběžku; ale byla i ukázkou, jak se lidem měřilo různě - zásadně odlišná pravidla platila např. pro komunisty a podnikatelské subjekty režimu milé, jiná pro nestraníky a subjekty soukromě hospodařící. Fake news a různé metry nezmizely dodnes. Jako fake news se ukázala zpráva třídních přátel z Ukrajiny, země kde také vládne oligarcha, že byl zastřelen ruský opoziční novinář Arkadij Babčenko. Za to, aby se různým lidem zas měřilo různě, 5. 6. 2018 demonstrovaly v Česku tisíce lidí, kterým prý záleží na demokracii a proto odmítají uznat výsledky demokratických voleb, pokud jim nejsou milé.


Ač jsme součástí Západu, kde mohli (třeba v Itálii a Francii) být "lídry" lidé i opakovaně trestně stíhaní, naši demonstranti považují za nepřípustné, aby totéž platilo u nás pro vítěze voleb Babiše. Ač západní lídři (např. Angela Merkel) jezdí na Východ daleko častěji než náš prezident Zeman, naši demonstranti věří, že co je ve velkém dovoleno Merkel, není dovoleno Zemanovi ani v malém, on je prý "pupínkem, který je třeba vymáčknout." Co nás při vymačkávání asi čeká, už naznačil jeden z těch , kteří demonstrace propagovali a sám má zkušenosti se zabíjením co nejvíce ranivým.


Myslíte, že to vidím příliš černě, že zabíjet nechává jen Rusko a ne demokratický Západ? Probuďte se, že v zájmu demokratické země mohou být i preventivní vraždy, potvrdila zpráva čtk z Izraele, která se pak objevila i na netu.


Tak si tu žijem, sice s větším materiálním komfortem než dřív, ale v atmosféře února 1948. Tak jako tehdy praktiky 'spojence' zaslouží spíše protest než spojenectví, tak jako tehdy se jedna parta 'ostrých hochů' pokouší druhou, legálně zvolenou, vymáčknout od moci tím, že proti ní poštve do ulic lid.