Červenec 2018

Příslušníci „elity“ mluví k mládeži

26. července 2018 v 17:52 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Od té doby, co ti nahoře nevládnou "z vůle boží", ale "z vůle lidu", snaží se ulovit co nejvíce hlasů pro sebe. Případně pro svou "stranu", neb politický systém je prý založen na volné soutěži politických stran. Ti dlouhovládnoucí se snaží mj., aby volič zapomněl, že ta soutěž je tak volná, až se politické strany staly nástrojem k rabování veřejných peněz, jak psal např. týdeník Euro v lednu 2011. Taková snaha, dříve zvaná jedněmi politickovýchovná práce, jinými manipulace s lidmi, bývá zaměřena především na mladé, protože ti často jsou nejvíce tvární. Není tedy divu, že mladé se ti nahoře pokouší získat pro sebe či svou "stranu" i při hudebních festivalech. I do Ostravy na meltingpot při letošních Colours of Ostrava přijeli "osobnosti dlouho rotující ve vysokých funkcích" jako prof. chemického inženýrství Jiří Drahoš a prof. politologie a šéf dnešní ODS Petr Fiala.



Úmysl poslechnout si bývalého ministra školství, rektora Masarykovy univerzity a předsedu České konference rektorů, nyní šéfa ODS a místopředsedu Poslanecké sněmovny Fialu mi rozmluvil kamarád, dlouholetý ale už jen bývalý člen ODS. Proto zde jen podotknu, že Fialou zvolené téma Vraťme politice smysl mně připadlo jako Zloděj křičí chyťte zloděje, neboť právě předseda Fiala po parlamentních volbách sebral politice ODS smysl, když podíl na správě věcí veřejných nahradil pro voliče bezcenným trucováním odmítáme se domluvit s vítězem voleb. Zato ekonomka Ilona Švihlíková, občas zvaná T. G. M. v sukních, v Ostravě neusilovala pro moc pro už mocné, ale mluvila mj. o rabování veřejných peněz v současném systému, který "elity" zvou rentiérským kapitalismem.



Vrátit se k tématu manipulace s tvárnou mládeží mě přiměl trenčínský festival Pohoda. Jeho hlavní organizátor Kaščák se nechal slyšet, že národne, kresťansky a podobne orientované kapely nemajú miesto na festivale Pohoda. Ak mám byť úprimný, ani by nemali vôbec existovať a hrať



Pak na Pohodu přijel slovenský prezident Andrej Kiska a oznámil, že je potřeba "převzít moc". Kiska zde dal jasně najevo, že podobně jako dříve Klement Gottwald už nehodlá spoléhat na úspěch ve volbách, ale jako Gottwald při poválečném uchvacování neomezené moci chce dostat do rozhodujících institucí své lidi vydávané málem za svaté.



I na Pohodě se tak zjevně potvrdilo, že v tzv. Sametové revoluci nešlo jen o předání moci mezi starými a (staro)novými elitami; přežila i ideologie, mj. i teze, že kto nejde s nimi,by nemal vôbec existovať.Vzniklý problém se dříve řešil v pankrácké sekyrárně, na kobyliské střelnici, v Osvětimi a jiných lágrech. Obávám se, že i dnes někdo něco podobného vymyslí.

Duch odsunutých ožívá

18. července 2018 v 10:06 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Po parlamentních volbách, v nichž "šéf" Babiš se svým týmem zvítězili rozdílem třídy, jsme museli čekat šestinu volebního období, než zvolení udělali, za co jsou také placeni, tedy než ustavili vládu schválenou novou poslaneckou sněmovnou. Schvalování však proběhlo za hereckého vystupování opozice a srdceryvných výkřiků tzv. Demokratických sil, které se neumí téměř vůbec na ničem domluvit, napsal mj. Rudolf Mládek. Ty scény a pokřiky při letmém pohledu vypadaly jako důsledně antikomunistické, mně se však jeví jako klamavé, neupřímné.


O Vítězném Listopadu tehdejší Demokratické síly za potlesku davů vyhlásily, že daleko lepší než komunisty zakázat by bylo porážet je ve svobodných volbách, a od té doby se stále někomu daří komunistické strany (aktuálně máme čtyři) ve volbách porážet. Souběžně však bývalí komunisté i lidé jen nějak zapletení s StB dělají kariéry. Kariéru v nejvyšších funkcích tuzemské politiky dělali např. Marián Čálfa, Josef Tošovský a dodnes dělá Pavel Rychetský; kariéru i na úrovni EU udělali např. Štefan Füle, Pavel Telička a Jaromír Štětina, na úrovni NATO pak Petr Pavel. Protože k získání i udržení politické moci je dobré mít nepřítele, objevovaly se i za vlády bývalých komunistů hlasy, že komunisté jsou vždy nepřáteli Demokracie, nenásledovaly však útoky na všechny naše komunistické strany. Jejich terčem se stala jen KSČM, na rozdíl od ostatních komunistických stran dostávající ve volbách významné množství hlasů; KSČM je vydávána za nástupkyni předlistopadové KSČ, ač k tomu nástupnictví se hlásí současná KSČ, ne KSČM. Tato neupřímná strategie může vydržet dlouhá léta, neboť vážně míněné pokusy zakázat KSČM vždy narazily na nedostatek právních důvodů k takovému zákazu.


Z akcí současných tzv. Demokratických sil soudím, že jednají nejen v duchu účelového antikomunismu, ale i obdobně jako ti, kteří byli od nás po II. sv. válce po právu odsunuti. Lídři těch Němců už za Franze Josefa počítali s tím, že v Předlitavsku, "rakouské" části habsburské říše, budou Němci dominovat nad Slovany. Když po vyhlášení Československa v říjnu 1918 Antonín Švehla nabídl hejtmanovi Deutschböhmen poslanci Rudolfu Lodgmanovi zveme vás ke spolupráci, lídři Němců spolupráci odmítli a obviňovali Čechy z lecčeho - foto z protestu proti údajné české tyranii najdete např. v knize České průšvihy. Když v Německu nastoupil Hitler, situace se opakovala - lídři Němců se zase odmítali dohodnout, pro ně padal v úvahu jen boj a nenávist; už před vznikem protektorátu vyvolávali občanskou válku, později došlo i na zvěrstva proti Čechům.


I dnešní tzv. Demokratické síly se považují za "ty lepší lidi", s vítěznými "horšími" odmítají spolupracovat a obviňují je z lecčeho; marně exšéf ODS a exprezident Klaus vyzýval ODS, aby jednala s ANO o vládě a zabránila růstu vlivu komunistů. KSČM se pokusil odrovnat i Ondřej Neff - přestože KSČM ve volbách KSČM dostala víc hlasů než TOP 09, STAN či lidovci, O. Neff publikoval s pravdomluvností Goebbelse, že voliči dali komunistům červenou kartu. O schválené vládě píše např. V. Hučín jako o vládě StB a komunistů, ač minimálně ministryni Martě Novákové žádná taková nálepka nesedí.


Při schvalování vlády parlamentem došlo i na protest lidu proti vládě podpořené KSČM. Jak jsem předpokládal, mezi desítkami demonstrantů byl i Zbyněk Horváth, kandidát KANu do unijního "parlamentu" pravidelně však podporující stranu pana Kalouska, tedy člověka, který ne tak dávno sám domlouval vládu podpořenou KSČM. Nepřekvapilo mi proto, že "protestující" nadšeně uvítali pana Kalouska, zato "šéf" Babiš poznal jejich boj a nenávist. Demonstrace se zúčastnila i poslankyně za dnešní ODS Miroslava Němcová, která se pak uchýlila k praxi, která posloužila nacistům při páchání holocaustu, že děti mají být zodpovědné za rodiče - prý "aby bylo jasné, o jakou oporu se opírá vláda Andreje Babiše", hovořila poslankyně Němcová o činnosti otce poslance Grebeníčka. Takový způsob tzv. Demokracie zdá se mi poněkud zločinný, k ideologické občanské válce vedoucí.


Ve společnosti bývají pachatelé i spolupachatelé zločinů izolováni od zbytku společnosti. Proto mám za normální, že po válce byli odsunem izolováni od Čechů nejen Němci-pachatelé, ale i spolupachatelé, kteří věděli (o Lidicích atd.) a neozvali se. Když teď zavrženíhodný duch odsunutých u nás znovu ožívá vinou části tzv. Demokratických sil, kladu si otázku, jak dlouho dokážeme s tzv. Demokraty normálně spolužít.

Autoři manifestu moc nerozumí dnešnímu světu

3. července 2018 v 15:26 | František Rozhoň |  Evropa očima „burana“

Exprezident Václav Klaus st. s přáteli sepsali Manifest "Obrana demokracie před liberální demokracií". Po jeho zveřejnění pana Klause st. vychválil pan Alexander Tomský za výjimečné politické umění vyhmátnout a pojmenovat téma, které tak říkajíc visí ve vzduchu, zúžit je na ideologickou zbraň a mobilizovat nejen své příznivce. Podle pana Petra Hampla je dílo zahájením nové kapitoly v české politice. Pod leccos z manifestu bych se podepsal, ale s tak velkou chválou nesouhlasím.


Název manifestu je zjevně pochopitelný především lidem starším, kteří pamatují, že po bolševických a fašistických demokraciích s upřesňujícími přívlastky (např. u nás v únoru 1948 prý začala éra lidové demokracie, lidové lidovlády), Havel s přáteli o Sametu za zpěvu "tvá vláda, lide, se k tobě navrátila" slíbili lidu napříště už jen demokracii bez přívlastků. Co demokracie bez přívlastků je, já nevím, souhlasím s Orwellem, že v případě slova jako demokracie nejen neexistuje žádná definice, na níž bychom se shodli, ale pokusu stanovit ji se vzpírají všechny strany. Téměř všeobecně se pociťuje, že řekneme-li o nějaké zemi, že je demokratická, chválíme ji. Z toho plyne, že obhájci kteréhokoli režimu tvrdí, že je demokratický, a bojí se, že by museli přestat toto slovo používat, kdyby se omezilo na přesný význam. Slova tohoto typu se používají vědomě nepoctivě.


Z textu manifestu soudím, že autorům jde o obranu jejich pojetí demokracie jako obecného prostoru a mechanismu pro otevřenou politickou soutěž. Obávám se, že autoři se dobývají do otevřených dveří, nebjistá otevřená politická soutěž u nás je. Právě pan Václav Klaus po Sametu proti tezi, že pro všechny je Občanské fórum, strany jsou jen pro straníky, postavilsvou stranu nabízející vizi vývoje společnosti, a tehdy ve volbách vyhrál bitvu nad V. Havlem. Později Klaus prohrál válku - zásluhou "demokratických stran" zůstala forma (volby) bez původního obsahu (výběr z nabízených variant dalšího směřování společnosti); dnes strany nabízí např. heslo "slušný lídr, rozumná řešení", i když za lídrem najdete zastupitele, jejichž jednání nepovažujete ani za slušné, ani za rozumné.Navíc sama otevřená politická soutěž podle mne není demokracií, pokud vítěz získá všechnu moc a neorganizuje takovou správu země, aby bylo spokojeno co nejvíc občanů.


Ze stížnosti autorů manifestu, že přídavné jméno liberální, tradičně spojované se svobodou a tolerancí, má dnes za cíl zakrývat skutečnou podstatu neliberálního programu, soudím já, že autoři moc nerozumí světu posledních let, kdy pan Klaus st. patřil mezi mocensky nejvlivnější lidi této země. Vždyť i česká verze knihy Fareeda Zakarii Budoucnost svobody, v Academii Praha 2. opravené vydání z roku 2005, na straně 25 pod čarou upozorňuje, že to je klasický liberalismus používaný v 19. století, zatímco "moderní liberalismus" v americkém pojetí už se spojuje se sociálním státem, s pozitivní diskriminací a se vstřícným postojem vůči menšinám. Jsme nyní jako za bolševika svědky zásadní změny významu nejen tohoto slova, což vede k tomu, že lidé si nerozumí; toto poznání je zakotveno i v aktuálním Desateru liberálního demokrata.


I další stížnost autorů manifestu, že demokracie je dnes "obohacena" o doktrínu lidských práv a o ochranu přírody a menšin, podle mne potvrzuje, že ti autoři moc nechápou svět; i tyto zásady jsou v Evropě a na Západě tradiční, ale v poslední době také dostaly zcela nový obsah. Např. lidská práva dříve chránila lidi před zvůlí "mocnějších" (už r. 1215 byl anglický král přinucen omezit svou vlastní moc), dnes jsou často klackem "mocnějších" na lidi; a ústavní princip, že cenzura je nepřípustná, v dnešní praxi znamená, že cenzura je běžná.


Na rozdíl od autorů manifestu já soudím, že můžeme zlepšit dnešek, budeme-li si všímat i minulosti. V našem světě se souvisle už více než sto let daří vývoji, který Ernst Nolte v knize Fašismus ve své epoše nazval "ideologické občanské války". V těch válkách podle mne nemusí jít o ideologie, fašisté se přece chlubili tím, že preferují činy. A v žádných válkách nemá šanci demokracie jako vláda vrácené lidu. Pro obnovu takové demokracie je třeba stavět se proti partám, které dají dohromady nějaký projekt nádherného nového světa a nenabízí ho v politické soutěži, ale vnucují ho lidem všem. Narazí-li taková parta či její poskoci na překážky, budují totalitu. Tak soudil kdysi i Václav Havel, když pro pořad Vize 2000 televize 3SAT mluvil o příčinách zla, které páchali bolševici.