Srpen 2018

Rozklad státu v létě pokračoval

30. srpna 2018 v 10:51 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv; uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě, ujišťuje Všeobecná deklarace lidských práv. Zbolševizované Československo Deklarace nepodepsalo a nedodržovalo - kdo nic neprovedl, mohl být i odsouzen, připomínali mi rodiče, a ponižování kdekoho bylo tehdy běžné nejen v base či lágru, ale i "na svobodě". Československá republika musí být právním, demokratickým státem v duchu tradic československé státnosti a v duchu mezinárodně platných zásad, vyjádřených především ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech, vyhlásilo v roce 1989 Občanské fórum, a situace se mírně zlepšila - kdo nic trestného neprovedl, bývá ponižován především "na svobodě". Několik příkladů takových útoků na komunitu i jedince přineslo u nás i letošní horké léto.


Nejvýraznějším příkladem byla v Blesku odstartovaná "kvalitní novinářská práce" křivě obviňující Čechy obecně a ty zaměstnané u jezera Lhota zvláště z lhostejnosti a rasistických předsudků vedoucích k smrti dvou vietnamských chlapců. Tu "kvalitní práci" chválila a zlé pohádky papouškovala řada serverů, např.tento. Později některé servery jako opět tento zlé pohádky uvedly na pravou míru a za svůj podíl na křivárně se omluvily. Nepřekvapilo mi, že některé servery tak neučinily - už před léty mi poučil malý český J. Mc. Carthy a aktivní účastník letních "protestů", že on "nemá čas" se za něco podobného aspoň omluvit.


Nejen z novinářské práce pocházelo letošní letní ponižování lidí. Inspiroval k němu i "vzdělanec" vzdělávající další podobné vzdělance a v letošním létě i signatář/nesignatář petice Asociace spisovatelů, profesor Martin C. Putna. Pan profesor zjevně nad teze Všeobecné deklarace lidských práv staví tezi jinou, kterou nacisté zdůvodňovali i oprávněnost holocaustu, že ne každý tvor s lidskou tváří je člověkem; hodnotím tak pana profesora dle jeho činů, neb běhal po fakultě a na plakátech oznamujících přednášku doc. Robejška dělal z přednášejícího "ruského švába". Nacisticko-profesorským pojetím důstojnosti člověka se inspirovala "veřejnost" letos 21. srpna před pražským rozhlasem, nápisy "ruský šváb mlčí" a "konec švábů!!!" jsou vidět i na fotogalerii u tohoto článku.


"Pieta" u rozhlasu neznechutila jenom mne. "Veřejnost" s přinesenou plackou V. Havla tleskala předsedovi senátu, ač ten při svém členství ve Straně od sedmdesátých let do roku 1989 musel souhlasit se vpádem vojsk i oběťmi, ale vypískala předsedu Poslanecké sněmovny (z ANO), který takovou skvrnu na své minulosti nemá. Nedobře u té "veřejnosti" dopadl premiér Babiš, dnes jeden z mála velmi mála lidí, kterým je vyčítáno, že jsou na seznamu "spolupracovníků StB před desítkami let"; tehdejší opravdoví estébáci, pokud nezemřeli, se tomu dnes musí smát. "Veřejnost" přitom s premiérem, kterého vypískala, měla něco společného, a to pomlouvání české historie. List 5+2 z premiérovy mediální stáje zveřejnil v onom srpnovém týdnu titulek s blábolem, že Masaryk sebral šlechtě české zámky, veřejnost u rozhlasu lhala nápisem nebránili jsme se 1938, 1948, 1968… Ta "veřejnost" nechápe, že když ti nahoře nedali armádě rozkaz k obraně, neznamená to, že jsme se nebránili - za II. odboje mnozí našinci odešli do ciziny a bojovali na západní, východní i jižní frontě, bylo tu hodně hrdinů III. odboje, na odpor narazili i okupanti v srpnu 1968, nejen v Praze u rozhlasu, ale např. i v Holešově.


Já z toho všeho cítím, že ona "veřejnost", Babiš s partou i s jistými novináři svorně očerňují lid ohrožující moc těch nahoře; neshodnou se však na personálních otázkách. Že politika přestává být správou země a mění se v boj part, v jistou obdobu Knoflíkové války. Kdyby však zainteresovaní bijci rozuměli demokracii, a naše země byla skutečnou demokracií, nebylo by třeba vést ten boj a lidi ponižovat jako v letošním létě. V demokracii prohra v jedněch volbách není tragédií, ale výzvou k hledání argumentů, neb moc se brzy bude přerozdělovat znova.


Nešťastný způsob letošního léta vyvolává obavy, že stát už nezabezpečuje výše zmíněné základy svobody, spravedlnosti a míru ve světě; a že se hroutí jeden z nejdůležitějších pilířů demokratického státu: tvorba politické vůle ve svobodné hře argumentů, neovlivněné ponižováním a násilím.

Vzpomínky na okupaci

22. srpna 2018 v 18:00 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

21 srpna 1968 ráno u nás výjimečně nikdo nepustil rádio. Já spěchal něco zařídit před odjezdem do dočasně dostupných Alp, až venku mi sousedé řekli o 'bratrské pomoci' a uviděl cizí ozbrojence. Pak se potvrdilo, že i špatné může být k něčemu dobré. Zásluhou okupace jsem odjel později a při zpáteční cestě neuvízl v Curychu s platnou letenkou Československých aerolinií na letadlo, které v Curychu už pár týdnů nepřistávalo. A hlavně: Našinci mnoha názorů se tehdy dokázali shodnout na zásadním, že okupace nesplní svůj hlavní cíl a my se nestaneme "nejvzornějším národem na světě, i na který se nevměšuje ani do vlastních záležitostí". Většina lidí stála za Svobodou, mínila především prezidenta, za uneseným Dubčekem, a místo takového spojenectví chtěla neutralitu. Přesto okupace částečně uspěla. Sovětská vojska 'dočasně' pobyla a moc se podařilo dát 'páté koloně', jak se potvrdilo při zásazích proti lidem jiných názorů i v srpnu 1969. Ale roku 1989 se potvrdilo, že okupace neuspěla v tom hlavním - národ se nestal tím nejvzornějším, lidé jiných názorů dál byli schopni najít, co je spojuje, a pro společný cíl vzdorovat mocným politikům.


Kolem 21. srpna 2018 opět nepouštím rozhlas, nyní záměrně - nejsem ochoten snášet mediální orgie. Beru ale noviny zdarma se sudoku a též zpravodajstvím(?) ze 'vzpomínek na dávnou okupaci' v dolním Povltaví. Dva dny po sobě čtu, že přinejmenším tam lidé pod záminkou vzpomínání mj. už prý nedemonstrují za něco, ale jen proti něčemu.


Jedna parta podle novin zašla k ambasádě prý postavit se Rusům, že jim nikdy nezapomeneme okupaci, za kterou dnešní Rusové přece nemohou. Já se na rozdíl od dnešních demonstrantů ani v době okupace nevztekal na lid z tzv. bratských zemí; už dřív jsem totiž pochopil, že je rozumné neházet do jednoho pytle prostý lid a ty u moci. I v Sovětském svazu, v Abcházii, Gruzii a na Ukrajině, když jsem narazil na sovětskou byrokracii, byla to katastrofa; když jsem se dostal do kontaktu se sovětskými lidmi, míval jsem se v rámci jejich možností jako prase v žitě. A padesát let po vpádu cizích vojsk, po kterém volali i Nerusové jako Gomulka, Ulbricht, Živkov, za vpád vinit dnešní ruskou věrchušku, podle mne znamená přijmout princip nacistických rasových Norimberských zákonů, že lidi mají nést zodpovědnost za to, jací byli jejich předci.


Druhá parta podle novin zašla k budově rozhlasu dávat nový obsah slovu pieta. Při příležitosti pietní vzpomínky na oběti okupace byly pro tu partu oběti okupace nepodstatné, pískalo se proti vítězi voleb.


Třetí parta si prý zase vzala příklad z německých reprezentantů tureckého původu, kteří ocenili "jako svého prezidenta" prezidenta cizího státu. Na co němečtí reprezentanti doplatili, s tím zdejší parta uspěla u České televize. ČT prý na přání občanů odvysílala projev Slováka Kisky, zdůrazňujícího že naši svobodu mají bránit politici. Taková slova jsou nemoudrá, i Slovák Milan Rastislav Štefánik jako jeden z mnoha lidí už dávno říkal: Kto si myslí, že mu slobodu druhí vybojujú, ten jej nie je hoden.


Tak ne šťastně se prý vzpomínalo na okupaci v dolním Povltaví. Tam, kde mnozí už dlouho volí Miroslava Kalouska, symbol podobnosti posrpnového a polistopadového vývoje. Jako mnozí po srpnu 1968 i Kalousek po sametu obrátil, předsametový člen strany skutečně kolaborující s KSČ v Národní frontě tak po Sametu mocensky povýšil. Stal se i živoucím příkladem, že jako sliby Pražského jara 1968 se nenaplnily ani některé zásadní sliby Sametu - už jeho působení na ministerstvu obrany vyvrátilo, že by platila o Sametu vyhlášená zásada kdo má moc, musí nést i odpovědnost. Do třetice: Možnost lidí vměšovat se do společných záležitostí upřesňoval Kalousek činy, při nichž překonal své učitele z doby okupace - člověka jiného názoru sám 'vychovával' fyzickým útokem, ozývající se odboráře sám ponižoval 'básněním' Odboráři, odboráři, vezli sračky na trakaři. Nic z toho v dolním Povltaví nevadí?


Při takových 'vzpomínkách na dávnou okupaci' také zůstalo nepovšimnuto, že vývoj u nás i jinak dohání a předhání vývoj po okupaci. Stát zas odevzdává skutečnou moc jinam, dříve Stranám podřízeným té sovětské, dnes Bruselu či finančním trhům; a zjevně se mění v drába bránícího prý nesprávným názorům lidí. Dokonce se znovu uvažuje, že někteří lidé budou zbaveni volebního práva, což si bolševik tady nedovolil ani po okupaci, ale jen v SSSR a to krátkodobě za jednoho z velkých terorů.

Fake news, rok 1968 a my

20. srpna 2018 v 12:51 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Fake news je nová nálepka, pod níž se skrývá i letitá snaha těch nahoře manipulovat těmi níže. Varuje před ní i Jonathan Swift slovy románového hrdiny v zemi Hvajninimů, že ten nahoře neuplatňuje jiné náruživosti kromě vášnivé touhy po majetku, moci a poctách. Slov užívá na všechno možné, jen ne na to, aby projevil své smýšlení. Neřekne nikdy pravdu, leč s úmyslem, aby ji člověk pokládal za lež. Kdykoliv začne člověka chválit, od toho dne je po něm veta. Nejhorší známkou je dostat slib, zvláště je-li potvrzen přísahou.


Podle Wikipedie je příkladem světoznámé fake news dezinformace, kterou ti v USA nahoře 'zdůvodnili potřebu vojenské mírové mise' do Iráku. Podle mne je fake news i dnešní tvrzení, že ti nahoře proti fake news bojují, a mnohá propaganda o roce 1968. O roce, který podle jedněch byl významným krokem při převýchově lidí v poslušné konzumní tvory s minimálním já, podle druhých potvrzuje správnost cesty, kterou lidem teď vnucují 'elity'.


Mezi druhé patří např. Jitka Pánek Jurková, ředitelka Českého centra v Bruselu, autorka Dopisu z Belgie vyšlého v Respektu. Dopis jako fake news odhalil na Neviditelném psu V. Vlk. st. Paní ředitelka něco zapřela, např. že západní studenti tehdy často demonstrovali pod obrazy těch, které máme za masové vrahy, mj. Trockého, Mao Ce-tunga, Pol Pota), a vnímavým našincům tak posílali vzkaz, že na Západě se ženou do neštěstí, z něhož my chceme uniknout. Paní ředitelka si taky něco vymyslela, např. že na Západě se stávkovalo za práva sexuálních menšin, ač ty 'menšiny' tam nebyly, mluvilo se jen o homosexuálech. Já patřím spíše mezi ty první. Vývoj po lednových změnách v čele Strany chápu jako povolení uzdy, které mělo po letech bestialit a podrazů zlepšit pověst Strany a usnadnit jí setrvávání u koryt. Co jsme tehdy zažívali, našinci znali z minulosti, resp. znají i teď.


Ač podle Všeobecné deklarace lidských práv lidé mají mít všechna práva a svobody bez rozdílu politického nebojiného smýšlení, vadilo smýšlení za císaře pána (K. Kramář byl odsouzen k smrti), za Strany před únorem 1948 (dělníky ve jménu národní jednoty poslali straníci do ulic protestovat proti názoru studentů už v únoru 1946 v aféře majora Šoffra) i po únoru 1948 (M. Horáková byla popravena). Svobodnější vývoj po lednu 1968 rodiče považovali za další pokus Strany o podraz, aby Strana později mohla zúčtovat s těmi, kteří viditelně vybočí z řady poslušných. Že se rodiče asi nemýlili, ukázalo se už před srpnem 1968. Např. Milo Komínkovi, který na Frýdeckomístecku zakládal K 231 a Organizaci pro lidská práva, kdosi dával najevo to, co dnes dávají najevo pánové z kandidátky KANu do euparlamentu - že pro odlišný názor nemůže žít v klidu a že v politice je možno použít násilí. Vyhrůžky zabitím zapůsobily, Komínek již 7. srpna 1968 odešel do exilu; nebylo to tedy tak, že až okupace odstartovala odchody. Výzvy 'kvůli jinému názoru táhni pryč' se ozývají i dnes, nejnověji např. z 'neziskové Organizace pro pomoc uprchlíkům'.


Pokus naší Strany v roce 1968 nepopudil jen hrstku na Frýdeckomístecku, ale i ty dosud u koryt v zbolševizovaném zahraničí. Říkalo se tehdy, že především v sousedním východním a 'demokratickém' Německu soudruzi navázali na nacisty a šířili výmysly, že zde ubližujeme dobrým lidem, 'poctivým komunistům'. Byla to fake news, zdůvodňující ve zbolševizovaných zemích vojenskou 'pomoc zdejším dobrým lidem' - protože nevyšli do ulic ozbrojení zdejší dělníci, posílají 'spojenci' ozbrojence své, z 'mise' se vyvlékli jen Rumuni.


Hlavní roli při tom vpádu a následné okupaci hrála 'sovětská soldateska', napsal i výše zmíněný Milo Komínek v knize I pod oblohou je peklo. Sovětský svaz byl státem držícím mnoho národů pod knutou bolševiků, přesto jsem slyšel ze současného veřejnoprávního rozhlasu, že sem vpadli Rusové, Rusáci. Mám to za fake news placenou z našich peněz, zatajující nám hlavní vinu nadnárodní bandy těch nahoře, klamně připisující vinu jednomu národu. U mladé generace už se podařilo vychovat nenávist k Rusům, jak si všiml spisovatel Podracký; chápu to nejen jako pokračování hitlerovské a východoněmecké propagandy, ale i jako důkaz, že když ti dnes nahoře slíbí, že společnost bude hate free, bude hate full.


Nejhorší v našich nejnovějších dějinách podle mne nebyly vpády cizích vojsk v letech 1939 a 1968. Horší je ctižádostivost mocných, kteří "si nikdy nemyslí, že mají dosti půdy a lidí, nad nimiž by vládli", jak také říká Swiftův románový hrdina v zemi Hvajninimů.

Italové umí jít příkladem

14. srpna 2018 v 14:02 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Italové si nyní jako první troufli chránit Afričany posílané pašeráky lidí za velké peníze na chatrných člunech přes moře směr Evropa tím, že pašování lidí utlumí a lidi už ohrožené utonutím bezpečně vrátí na africkou pevninu. Tím zjevně zachrání řadu životů, ale vzbudí nelibost dnešních mocných. V čase, kdy prý se žije líp než jindy, prokazatelně poškozují firmy obohacující se využíváním plavbu přeživších jako novodobých otroků; nejspíš poškozují i snahy vyvolat novou majetkovou (i jinou) "revoluci" podobnou té bolševické, s odvoláním na migraci vyhlašovanou např. kázáním "Otce" Tomáše Halíka, že země, a vše co je na ní, je Hospodinova.


Italové šli příkladem už dřív. V roce 1914, kdy řada Italů měla problém s řáděním jejich "spojenců" v "císařském paktu" Trojspolku, zejména s "loupeživými" ultimaty Srbsku a Belgii a s útokem pruského "junkerského režimu" na francouzskou demokracii, a kdy Benito Mussolini jako jediný evropský vedoucí socialista své vládě pohrozil povstáním, troufli si Italové "spojenecký svazek" ukončit. Nyní má řada našich lidí problém s účastí našinců v "mírových misích spojenců", neb už dávno nevyjíždějí ochranné jednotky protichemické či nemocnice, ale ozbrojenci i po dopadení bin Ládina se dál podílející na růstu počtu obětí "války proti terorismu". Přestože počet obětí už je řádově stejný jako počet obětí holocaustu, vzbuzuje odpor k takovému "spojenectví" nelibost u našich dnešních mocných. Halíkovo kázání "musíme se naučit žít spolu" v praxi naplňuje mj. v právu vzdělaná blondýna z řad Demokratických sil a jedna z vedoucích Strany slušného lídra a rozumných řešení Jana Černochová. Ač říká, že nemá ráda dělení na "my" a "oni", lidi tvrdě dělí - ty, kteří smýšlí jinak než ona ponižuje nadávkami blbečkové, imitace mužů, kreatury, vyhrožuje jim "ať se smaží v pekle", neb si nezaslouží odpuštění. Co je pro Černochovou a podobné slušnost, měl už Karel Poláček za jedovatá slova, která se odívají v hnědou košili, která se mění v lancknechty a obuškem vytloukají svobodné myšlení z hlavy. Později se taková slova odívala v rudou bolševiků a dnes v modř ODS Petra Fialy, význam však nemění.


Nedlouho poté, co Italové opustili "císařský pakt" Trojspolek, stali se příkladem podle mne špatným. Spolupůsobením hlavy státu a hlasitě vystupující menšiny se podařilo vnutit vzpírající se většině svou vůli - bez vážného důvodu zavlekli Itálii do války na straně Dohody - a jak píše E. Nolte v knize Fašismus ve své epoše, tehdy "poprvé v moderní Evropě došlo ke znásilnění parlamentu a tím k vyloučení majority." Navíc o pár let později hlava italského státu rozhodla, že stát se nepostaví skupinám fašistických násilníků, kteří si často se souhlasem úřadů vytvářely vlastní morální a trestní zákony a stavěly je proti zákonům státu; roku 1922 se stát nepostavil ani frašce zvané Pochod na Řím a to mělo tragické následky nejen pro Itálii. Vznikaly režimy fašistické, které si mohly dělat s občany téměř cokoli - jednotlivci v nich pozbývali svých práv, nebyla-li v souladu s tzv. zájmy společnosti. Podle Thomase Manna fašismus je "dobovou nemocí, která je všude doma a jíž není prosta žádná země", i po vojenské porážce fašismu Mann hovoří o "fašistické epoše Západu, v níž žijeme a ještě dlouho žít budeme". To platí i dnes, neb špatný italský příklad zjevně inspiruje i dnešní mocné.


Že spolupůsobením hlavy státu Kisky a hlasitě vystupující menšiny se daří něco vnutit většině, jsme svědky na Slovensku. V českých zemích hlasitě vystupující menšina nemá na své straně ani prezidenta, ani premiéra, přesto se i zde vývoj řídí špatným italským příkladem: Už 7. dubna 2004 psal v PRÁVU ministr spravedlnosti K. Čermák zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany co chce; a stát se tomu nepostavil, podle 'státní zástupkyně' Z. Galkové to není trestné. K tomu, že jednotlivci by měli pozbýt svých práv, nejsou-li v souladu s tzv. zájmy společnosti, už před Černochovou vyzýval BIS jistý Zbyněk Horváth, který si říká Ziggy, ač známým Ziggym není. Horváth, kandidát KANu do euparlamentu, na svých stránkách varuje před Miroslavem Kalouskem, ač Kalouskovu partaj podporuje. V červenci 2018 Z. Horváth s tichým souhlasem státu při nepovolené demonstraci u Poslanecké sněmovny zaútočil na premiéra Babiše, ale útok nezvládl, jak psal jeho spolukandidát Vladimír Hučín. Hučínovi i tohle bylo málo, dovedl si představit, že hlasitá menšina parlament znásilní a zabrání jeho jednání.


A tak si tu stále žijem, jak předvídal Thomas Mann, a nejen lidé z ODS a z KANu při tom melou neuhneme při obraně demokracie.

Svoboda a 14, 88

8. srpna 2018 v 16:59 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Už Francouz Montesquieu popsal lék proti totalitě: 'Svobodu' jako svobodu jednotlivce od svévole moci zajišťuje, jestliže se na vládě podílí více složek a žádná nemůže získat nadvládu. Když v Anglii spoluvládli král, aristokracie (Sněmovna lordů) a neurozený lid (Poslanecká sněmovna), byly zajištěny občanské svobody a disent byl tolerován. Poté i Bedřich Engels na základě historické zkušenosti dodal, že všude tam, kde by se k moci dostala organizace nepatrné skupiny lidí, neodvratně musí vzniknout vláda despotická, udržující se násilím a terorem.


Kdyby dnešní novináři byli hlídacími psy svobody a skutečné demokracie, jistě by začali vyvolávat poplach, když se slovenský prezident Kiska rozhodl z výše zopakovaného nepoučit, nezúčastnit se prezidentských voleb a přesto převzít moc; Kiskou vyhlášená strategie je totiž už historicky prověřená - i Lenin a Mussolini všech demokratických metod využívali jen k tomu, aby "jejich hodina" přišla rychleji, varuje např. Ernst Nolte v knize Fašismus ve své epoše (Argo 1998, str. 218). Nezaregistroval jsem, že by se nějaký novinář zachoval jako takový správný hlídací pes, všiml jsem si však, že novináři Kiskovo jednání mlčením odsouhlasili a mnozí navíc čtenářům tvrdili, že Slovensko je ohroženo odjinud. Po Kiskově vystoupení varovali, že Slovensko a možná celý svět ohrozil jakýsi Kotleba, když loni předal třem rodinám šeky na 1488 euro, ale bdělá speciální prokuratura už Kotlebu za to obvinila a za předání těch finančních darů hrozí Kotlebovi tři roky vězení.


Takové počínání není výmyslem Kiskova Slovenska a jeho "speciální prokuratury", takhle se řádilo už za prezidenta V. Havla. Václav Havel dramatik napsal do jedné ze svých her, že dnes už není doba statických a neměnných kategorií, kdy A bylo vždy jen A a B vždy jen B. Dnes dobře víme, že A může být zároveň B a B zároveň A. Že B může být nejen B, ale i A a C stejně jako C může být nejen C, ale i AB a D a že za jistých okolností dokonce F může být nejen OQY, ale třeba i Ň. To pak Havel prosadil i do politiky a pak opravdu nebyl jako oni, za něj obvinění už nebyli nehumánně nuceni přiznávat se ke zločinům, z nichž byli viněni, byli zavedeni "soudní znalci", kteří humánně jako "lidé vyšší kvality" podávají svědectví, kdy občan svým B mínil B, a kdy A či C. Precedent pro takový postup nacházíme už v jakobínské totalitní demokracii, kdy se hlásalo volnost, rovnost bratrství a přesto panovala nerovnost - obvinění bývali zbaveni práva na obhajobu a o jejich osudu rozhodoval dojem, jakého o nich nabyli "lidé vyšší kvality", tehdy soudci.


A tak dnes Kiskovo Slušné Slovensko nákupem čtrnácti stíhaček se prý hlásí k boji za svobodu a demokracii, zatímco Kotlebovi za darovaných čtrnáct stovek legální měny hrozí vězení. Podobně zatímco v Hronově probíhá 88. ročník festivalu Jiráskův Hronov, podle slovenské speciální prokuratury je Kotleba obviněn za dar 88 euro.


K čemu se asi dlouhodobě hlásí dnešní Česko, když součet hodnot vzorku českých bankovek, po jedné od každé hodnoty, je 88 stovek, součet hodnot vzorku českých mincí 88 kaček? Nemůže v důsledku nerovnosti před zákonem být "speciální prokuraturou" či "soudním znalcem" u někoho užívání české měny vyhodnoceno jako dvojí hajlování?