Září 2018

O státnosti před Dnem státnosti

26. září 2018 v 20:33 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Mezilidské soužití není nikdy bezproblémové, po tisíciletí trvají např. konflikty mezi lidmi usedlými (např. rolníky) a nomády (např. lovci a sběrači). I kvůli bezpečnosti se proto lidé sdružovali ke spolupráci v klanech, kmenech, státech; lidé zaměření na ochranu a obranu před útoky zvenčí od ostatních dostávali odměnu (z počátku spíše nevelkou) v naturáliích i pracovních úkonech. Postupně se praxe zvrhla, podle biologa a filosofa Stanislava Komárka došlo k dělení na svět kmánů, kteří zástupně i za pány orali a seli, a svět pánů, kteří zástupně i za kmány konzumovali, pořádali plesy a parforsní hony. To vedlo k revolucím, které mnozí páni nechápali, např. podle nepolitického učence Hippolyte Taina Ludvík XVI. uprostřed revoluce myslí víc na lov a počet zabité zvěře než na politické události.


I Otec českého národa František Palackýsoudil, že lidská přirozenost spočívá v napětí mezi dvěma světy, konkrétně v soupeření svobodného rozumu a autority. Palacký věřil, že následkem velké revoluce roku 1848i v Rakousku a v Čechách zavládl duch humanitní svodomyslnosti odstraňující středověké barbarství spolku panovačnosti a lakoty, proto ten rok odpověděl Němcům do Frankfurtu, že kdyby Rakouska nebylo, muselo by se v zájmu lidskosti vytvořit, neb není lidskosti nic prospěšnějšího nežli obnovení stejného práva, celému lidstvu přirozeného. Za panování Franze Josefa I. se praxe zvrhla a Palacký pochopil, že ve víře v dobrý stát Rakousko se velmi mýlil, neboť "počítal jsem s činiteli, kteří se později činiteli neosvědčili". Ani nový císař Karel už nezabránil revolucím. Týden poté, co němečtí poslanci vyhlásili Německé Rakousko (zahrnující i části zemí Koruny české) za součást Německa; vznikl i samostatný československý stát.


Hned 30. října 1918 řekl Antonín Švehla hejtmanovi Deutschböhmen Němci Rudolfu Lodgmanovi: Národ československý provedl revoluci. Věc je skoncována, zveme vás ke spolupráci. Přestože v roce 1929 tři čtvrtiny českých Němců daly hlasy stranám spolupracujícím s naší republikou, vývoj v republice se pak zvrhl. Čeští Němci začali věřit Hitlerovu mýtu (o něm mj. Ian Kershaw: Hitlerův mýtus) a státníci Británie a Francie uvěřili propagandě, že Němcům moc ubližujeme; proto dlouho mlčeli, i když česká státnost byla omezena na protektorát a Češi (dle Hitlera) měli být jen otroky.


Bolševik chtěl, aby všechny státy světa vstoupily do Svazu sovětských socialistických republik. Státům zbolševizovaným až po válce nechal státnost obdobnou protektorátní, snad každý jejich občan však slýchal, že žije v nejvyšší formě demokracie, ale měl "nad sebou" bolševika, který ho byl povinen ho soustavně "tajně" sledovat. Po Sametu ty státy vstoupily do EU, ale zůstaly státy s dohledem; jen soustavné sledování po bolševicích převzaly kamery a programy "rozpoznávající tváře", formou odporu se proto stalo i zahalování hlav lidí např. do kapucí.


Slova ministra spravedlnosti K. Čermáka, vyšlá 7. dubna 2004 v PRÁVU, zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany co chce,připomněla jistě nejen mně, že panovačnost neskončila ani bolševikem, ani středověkem. Z USA nyní varuje mj. senátor a prezidentský kandidát Bernie Sanders, že středověkem neskončilo ani barbarství spolku panovačnosti a chamtivosti, neb v době obrovské nerovnosti bohatství a příjmů, kdy jednoprocentní elita bohatých lidí vlastní mnohonásobně více hmotného a duševního majetku než zbytek 99 % obyvatel, jsme svědky vzniku nové autoritativní osy.


Tento způsob státnosti se mi už dlouho nezdá býti šťastným. Kde se stala chyba? Soudím podobně jako Palacký, že revoluce 1848, 1945 a 1989 povznesly činitele, kteří se později činiteli neosvědčili. Neosvědčili se mj. proto, že falšují i "evropské hodnoty" - např. tu omezit funkční dobu lidí ve státě mocných u nás i v Německu aplikovali jen na méně významnou funkci prezidenta a rozhodující lidé, např. vůdkyně strany a kancléřka mohou být u moci stále. Šťastnější podle mne můžeme být, přestaneme-li státnost slavit a dokážeme se nešťastnému způsobu státnosti zase postavit.

Nenormální normalizace

19. září 2018 v 17:40 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Je září roku 2018, Roku osmičkových výročí ovlivňovaného "politickou korektností". Veřejnoprávní rozhlas už do mne hustí, že (mnou nesledovaná) Česká televize nás detailně provede událostmi 30. září 1938, tentýž rozhlas však v přehledech výročí jednotlivých dnů pominul podstatné události k "Mnichovu" vedoucí. Podobně jako státní rozhlas do Sametu pomíjel snad vše, co by mohlo být skvrnou na imidži Největších přátel z Východu, posametový veřejnoprávní teď zjevně pomíjí, co by mohlo být skvrnou na imidži Největších přátel ze Západu. Lídři Rozhlasu se snaží vyhnout obvinění, že rozhlas vytahuje německou kartu, kazí jim to však hosté, kteří o skvrně na minulosti "našich" Němců nemlčí. Například historik Pavel Kosatík v pořadu Jak to vidí z 13. září 2018 netajil, že už 12.-13.září 1938 propukl henleinovský puč inspirovaný Hitlerovým norimberským projevem; tam došlo na lámání chleba; bylo jasné, že Němci berou zbraně do ruky a jdou natvrdo do rozbíjení Československa. Ve stejném pořadu pan Kosatík ještě řekl, že v září 1968 začal proces tzv. normalizace, odkud se ten termín vzal, Kosatík to nedopátral.


Proto já zde jen krátce připomenu, že Československo bylo ve válečném stavu s Německem již před Mnichovem, od 17. září 1938, protože ten den začaly bez vyhlášení války přeshraniční útoky ozbrojenců z Německa. Rozvedu ale své mínění, proč se zjevně nenormálnímu stavu společnosti říká normalizace.


I spisovatel Jan Beneš, osobní politický vězeň prezidenta Antonína Novotného, v knize Čas voněl snem připomíná, že součástí bolševické revoluce byla i revoluce sémantická - měnil se význam slov a jazyk místo domluvě lidí začal sloužit politice. Jan Beneš upozorňoval, že on píše nezbolševizovanou češtinou, zato politici často činí opak - neupozorňovali a neupozorňuj


Když v lednu 1968 Dubčekova parta ve vnitrostranickém boji začala vítězit nad partou Novotného, sama se označila za reformátory a obnovitele původních idejí socialismu, a prohrávající zastánce dosavadního reálného socialismu prohlásila za dogmatiky či konzervativce. Když se údajní spojenci rozhodli změnit vývoj v Československu násilím, naše reformátory začali vydávat za kontrarevolucionáře a až poté vyslali vojska, s jejichž pomocí změnili jazyk našich mocných.


Řečeno nezbolševizovanou češtinou, našinci se po lednu 1968 demokraticky vměšovali do svých záležitostí - diskutovali o tom, co tu bylo a co by tu mělo být dál, neřízeně podávali návrhy a podepisovali petice, vpádu nezvaných vojsk říkali okupace. Zbolševizovanou češtinou řečeno tu prý byl chaos, byl prý porušován v ústavě tehdy zakotvený princip o vedoucí úloze Strany ve společnosti; okupace byla prý pomocí to napravit a návrat k nenormálu za Husáka a ještě i Dubčeka pod patronátem vojsk se stal "normalizací".


Za "normalizace" byl obnoven tzv. demokratický centralismus: diskutovalo se pod vedením těch nahoře, kteří brzy rozhodli, jaký je jedině správný pohled na svět; kdo projevil "nesprávný názor", dostával padáka. I tvrzení, že vše v dobré obrátila Sametová revoluce, mám za projev ve zbolševizované češtině - šlo o revoluci jen z marxistického úhlu pohledu, neb došlo k zásadní změně vlastnických vztahů, nedošlo však k zásadní změně myšlení. Demokratické síly i Obhájci hodnot opakují, co tu bylo.


U nás po Sametu V Klausem založená Občanská demokratická strana má pod vedením profesora Petra Fialy za sebou to, co stalo se více stranám v únoru 1948 a o Sametu - zachovala název, zásadně změnila obsah. Když lidmi zvolený poslaneček V. Klaus ml., pouhý člen strany, vyslovil svůj názor na mise v Afghánistánu, u "elit" nové strany vyvolal staré reakce - jak si prý Klaus mohl dovolit ozvat se bez předchozího ohlášení, proto je třeba ho potrestat, dát mu padáka!!! V Německu je situace obdobná. Pár dost vysoko postavených lidí vyslovilo názory odlišné od názoru Obhájkyně hodnot Merkel, a ti dole v Saské Kamenici dokonce oživili slogan, kterýzněl za krachu zbolševizované Německé demokratické republiky, že oni jsou lid, ne ti nahoře. To je z řad "elit" zas hodnoceno div ne za útok na základní zákon Spolkové republiky, proto to má být pádný důvod k padákům!!!


Tak se tu historie opakuje. Proč se tak mohlo stát, je téma jiné.

Čas trestů a nám podsouvaných iluzí

8. září 2018 v 16:07 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

21. srpna 2018 se po padesáti letech zase objevily v našich ulicích nápisy v azbuce. Byly i mezi ostravským nádražím Svinov a zastávkami městské dopravy Svinov-mosty. Připomínaly, že v čase začínající okupace našinci nemlčeli, oslovovali i cizí vojáky tady plnící rozkazy z ciziny; když pak nápisy mizely, vycházelo najevo, že rozkazy z ciziny už plní i naše legální orgány. Že nastává čas trestů za projevené názory, v srpnu osmašedesátého varoval soudruh premiér Černík - kdo se angažoval, měl by se teď skrýt; na později přijatém pendrekovém zákonu se podíleli i budoucí nejbližší spolupracovníci prezidenta Havla soudruzi A. Dubček a M. Čalfa. Nám byly podsouvány iluze, že svět vypadá tak, jak ho vidí lidé vydávající zmíněné rozkazy, začala s tím v srpnu osmašedesátého média zřízená okupanty, přidala se i média naše. Letos se situace opakuje nejen znovuobjevením nápisů v azbuce. Nápisy zmizely a vychází najevo, že zas je čas trestů a nám podsouvaných iluzí.


Že jako za Husáka i po Sametu člověk může přijít kvůli názorům o místo, potvrdila už dříve kauza Bátora. Že dnes už zas je čas, kdy lidé - jako dříve V. Havel - mají být za názory posíláni do basy, 22. 8.2018 na Neviditelném psu připomněl Václav Vlk st.: "Hezky se prokecl před pár dny v rádiu nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, když požadoval, aby byly trestně stíhány s až nepodmíněnými tresty vězení všechny "závadné výroky" v diskuzích na internetu. A aby bylo trestní stíhání a "odsouzení" dotyčných verbálních zločinců mediálně využito. Už chápete, milí krajané, proč stále stoupá počet lidí, kteří považují dobu normalizace za svobodnější než dnes?" Nepodmíněné tresty však nehrozí jen za názor na internetu. I "protiextremistická policie" se dala na cestu extremismu a hrozí deseti lety basy za "schvalování atentátu", přičemž terorem (atentátem) míní stav pro Čechy dosud přirozený, že okupant naráží i na ozbrojený odpor ve válce, kterou vyhlásili ti, kteří mu dávají rozkazy.


Ochotu šířit iluzi, že svět je takový, jak ho líčí emeritní soudružka A. Merkel, předvedl v těchto i veřejnoprávní Český rozhlas. Protože vraždou vyvolané demonstrace v Chemnitz, dříve Karl-Marx-Stadtu a pro nás Saské Kamenici, paní Merkel - jako u nás dříve Gottwald - vydávala za nenávist a útoky na nevinné, angažoval Český rozhlas odborníka na fotbal zvláště anglický Jiřího Hoška. Posluchačům Hošek podsouval iluze o v Chemnitz hajlující lůze, o nejhnusnější nacistické nebo neonacistické lůze, jíž je Sasko semeništěm… Že realita může být jiná, Český rozhlas připustil, až to zaznělo od "osobností" i autorit dnešního Německa.


Podobně "kvalitní novinářskou práci" šíří Národní dopravce v zářijovém čísle magazínu ČD pro vás. Cestopis Ireny Menšíkové o perle na Baltu Gdaňsku vydává za pouhý "nátlak" zákeřné napadení malé polské posádky u pláže na Westerplatte německou bitevní lodí Schleswig-Holstein, která připlula na "přátelskou návštěvu", i následný týden tvrdých útoků jak z bitevní lodi, tak esesáků z Gdaňsku. Menšíková šíří i iluze, že obranou Westerplatte Poláci bránili "svůj" Gdaňsk, do nějž Němci prý vpochodovali až 7. září 1939, přestože ve skutečnosti Gdaňsk nebyl městem polským, ale Svobodným městem, baštou Němců a od roku 1933 nacistů.


Ve stejném magazínu Národního dopravce iluze sepsané Václavem Rubešem - asi šéfredaktorem - o českém Sametu zásadně odporují skutečnosti, kterou jsem prožil já. Události 17. 11.1989 na Národní třídě, kam studenty zavedl estébák vydávající se za studenta "mé" matematicko-fyzikální fakulty, Rubeš líčí jako bod zlomu, od kterého nejde o dialog, o nalezení cesty jak reformovat socialismus, ale o to se socialismu zbavit. Já však zažil opak. Události ze 17. 11. 1989 na Národní třídě konečně zahájily dialogy ve společnosti, jak dialog "disentu s věrchuškou" tucet let požadovaný signatáři Charty 77, tak politické diskuse podobné těm v "mé" malé ostravské pobočce brněnské firmy. Události ze 17. 11. 1989 na Národní třídě nás ještě nezbavily socialismu, ale z "reálného socialismu" učinily socialismus, ve kterém už neměla výrobní prostředky pod palcem jen KSČ, ale i po Sametu volené Rady pracujících. Podobně Rubešova iluze, že po 17. 11. 1989 studenti předávají žezlo disentu, odporuje skutečnosti - studenti protestovali proti prvním novým vládám dohodnutým disentem, neb vlády byly složeny z mnoha příliš čerstvých "nekomunistů". Ty protesty byly oprávněné, paní Merkel je přece živým příkladem, že formální změna stranické příslušnosti neznamená změnu myšlení, vždyť Merkel i dnes dokáže smýšlet jako bolševici padesátých let.


V Rubešově verzi české historie pro ČD je i nedoložené tvrzení, že události 17. 11. 1989 na Národní byly v rozporu s příkazy nejvyššího vedení KSČ. Pokud v tomto případě nejde o klam, pak by Samet byl spiknutím proti nejvyššímu vedení KSČ.