Říjen 2018

Druhá česká republika není mou vlastí

26. října 2018 v 14:42 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Když v říjnu 1918 T. G. Masaryk jako předseda československé prozatímní vlády tzv. Washingtonskou deklarací zdůvodnil a vyhlásil nezávislost Československa, nevedl tím našince k izolacionismu. Snad proto, že vznikající stát kvůli jeho tvaru mohli lépe chránit politici než armáda, ještě před vyhlášením Československa v Praze vedl Masaryk v americké Filadelfii od 23. do 26. října 1918 mezinárodní konferenci zástupců více než dvanácti utlačovaných národů středovýchodní Evropy o strategickém projektu "Demokratické unie střední Evropy". Východiskem Masarykovy koncepce přitom byla demokracie založená na diskusi a rovnoprávnost jednotlivých evropských demokracií bez ohledu na velikost, jakož i vazba na demokratické USA. Mnoho Čechoslováků bylo přesvědčeno, že politika První československé republiky byla založena na zásadních bodech Washingtonské deklarace i Demokratické unie, i když těsnou vazbu na USA znemožňoval jejich poválečný izolacionismus. Vazba na Francii, jejíž demokracii neobdivoval M. R. Štefánik, podle historika prý byla tak silná, že jsme nebyli spojenci, ale ČSR nejpozději od března 1919 byla francouzským protektorátem a bez rozkazu francouzského generálního štábu se nesměla ani bránit.



Když Francie "vazbu" uvolnila, mocensky vlivní pomnichovské Druhé republiky se snažili "vyjít" s mocným německým sousedem ovládaným nacisty, podle K. Vonneguta "nejhoršími možnými lidmi". Podle nacistického vzoru začalo jak "vylučování nežádoucích" z národa, jehož obětí se stal i Karel Čapek, přičemž někteří publicisté projevovali svou nenávist doslova až za hrob; tak převychovávání národa "usměrněnými" školami a pod vedením Národní kulturní rady. Podobně se "žilo" i po II. sv. válce, kdy se mocensky vlivní snažili "vyjít" s mocným východním sousedem. Kde se tehdy stala chyba, podle mne později správně vystihl Václav Havel v rozhovoru s Němcem Maxmilianem Schellem: Nešlo o selhání jedné ideologie, ale o selhání myšlení pyšného člověka, který věří, že je schopen naplánovat ideální svět…, ale život dělá jeho plánům neustále čáru přes rozpočet a to nutně vede k totalitnímu systému, neboť všechno, co se staví proti jeho projektu, musí být odstraněno.


Za Václava Havla prezidenta však byly odsuzovány konkrétní ideologie. A necelých deset let po sametovém vypovězení poslušnosti selhavší KSČ v projevu 28. října 1998 prezident Havel řekl: Skutečný politik ale nemůže zůstat u pouhého vnímání: musí umět aspoň něco z toho, co nazírá, proměňovat v politickou skutečnost. Ač se při tom Havel slovy odvolával na Masaryka, činy pak dal zelenou dalšímu možnému selhání pyšných politiků, neb ti už zas si nemuseli své vize nechat podpořit lidem ve volbách a mohli tvrdit, že jejich vize nemají alternativu. Já od té doby dělím krátkou historii České republiky na éru První české republiky, kdy byl ctěn článek 2 Ústavy, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon; a republiku Druhou, v níž "oblíbený ministr spravedlnosti" Karel Čermák mohl veřejně napsat "zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany co chce" a státní zástupkyně mohla rozhodnout, že tato praxe z dob totality není trestná. Mnohými mocensky vlivnými je od svého zvolení "vylučován jako nežádoucí" i pan prezident; při převýchově národa se angažují školy i Člověk v tísni. Ta "humanitární neziskovka" pod vedením Šimona Pánka se snížila i k šíření teorie vedoucí už k holocaustu, a to že některé lidi lze v jejich vlasti prohlásit za "nezvané hosty". Přesto novináři Lidových novin v magazínu Index LN 8. 10. 2018 Šimona Pánka odpovědného za tu zrůdnost v souladu s dalšími nacisticko-bolševickými zásadami označili za manažera dobra. I proto reaguji jako rodiče.


Pro ně byly vlastí regiony Československa i s lidmi ochotnými v nich spolu žít, ne nástupnické režimy První republiky. Podobně mně jsou milé české země s lidmi netrpícími pocitem nadřazenosti, ale nepovažuji za svou vlast Druhou českou republiku v nich zřízenou mocensky vlivnými lidmi. Ta podle mne nerespektuje některé zásadní hodnoty Masarykovy Washingtonské deklarace a projektované Demokratické unie, resp. Sametu.


Co mi na ní vadí, vystihl i E. Goldstücker, cituji jej ze sborníku z konference k 90. výročí vzniku Československa: "Tady v poslední době neexistuje výměna různých názorů na základě racionálních argumentů. Usadilo se tu, bohužel, černobílé myšlení na dvou stranách, které nenachází k sobě vzájemně cestu. Černobílým myšlením se charakterizoval ruský typ komunismu. Po roku 1989 sedogmatické myšlení usadilo u vítězů revoluce sametové. Není překonáno, takže žijeme ve společnosti, která v určitých rozměrech nenachází k sobě cestu. A dokud to bude tak, tak ta společnost bude chorá." Ta je podle mne stále chorá, protože "vítězové revoluce" si usnadňují "vyučování nežádoucích", a ignorují, co pochopil Platon: povinností zákonodárství je zavádět svornost, aby se stát nerozpadl ve dvě nebo více potírajících se stran a nezahynul celek.

Zrod Československa a odkaz T. G. Masaryka

22. října 2018 v 17:34 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

V časech reformace Češi vybojovali pro dvě náboženství rovná práva, přestože ze zahraničí byli viněni z "tolerance k bludům". Němci v podobné situaci zápolili, která náboženská komunita vnutí druhé komunitě své "přesvědčení". Dohodnuté rozumné soužití těch různě smýšlejících náboženských komunit v českých zemích "dočasně" akceptovali i Habsburkové, když zde začali vládnout. Pak Habsburci přestali dohody uznávat, a české "elity" svobodu smýšlení neobhájily, v českých zemích začala "doba temna", v níž byly pro lidi závazné postoje "pánů".


Zato soužití "pod českým králem" žijících komunit česko- a německojazyčných, bylo od dob Přemyslovců bez velkých problémů, pokud ti nahoře nechali lidi, kteří na sousedy nemají mocenské páky, aby se spolu demokraticky domluvili. Ke konfliktům došlo například, když "osvícený" Josef II. prohlásil němčinu za řeč nadřazenou, povinnou řeč úřadů. Konfliktů přibývalo v 19. století, když se měnilo chápání pojmu "národ" - příslušnost člověka k národu přestávalo určovat, "pod jakým králem" žije, ale jakým jazykem mluví. Lidé žijící "pod českým králem" se stávali i členy různých jazykových komunit a řešení nových problémů soužití se ujali i politici.


Shodou okolností právě v době, kdy Merkel svedla vinu za vyvolání nesnášenlivosti jen na nacistickou diktaturu, rozhlasové 1199. Toulky českou minulostí připomněly mj., že němečtí poslanci r. 1897 vyvolali nenávistné bouře a děsné násilnosti na českých menšinách. Češi tehdy "páchali zločiny" i tím, že dle rady Františka Palackého vzdělávali "sebe i celý národ, abychom předčili vzdělaností sousedy německé" a začali konkurovat německojazyčným. Koncem 19. století se v prostředí Všeněmeckého svazu na vídeňské říšské radě objevila myšlenka 'vystěhovat' Čechy z hospodářsky významných českých zemí - bylo užito slova Vertreibung, zahnání, zapuzení. Když se začátkem 20. století mezi politiky zejména v Německu mluvilo o nutnosti evropské války mezi germánstvem a slovanstvem, nešíleli jen politici - německý historik Karl Lumprecht uvažoval o odsunu Čechů do Bosny; Jakub Arbes žádal vyhnat Němce z Čech. Přesto drtivá většina českých politiků počítala dál se setrváním Čechů v habsburské monarchii. Když v lednu 1917 W. Wilson oznámil, že válečným cílem Dohody je i osvobození našinců z cizí nadvlády, čeští poslanci "jménem národa" opakovali loajalitu k monarchii slovy, která "vůdcům národa Maštálkovi, Staňkovi a Šmeralovi předepsal ministr zahraničí Czernin; doma si za to vysloužili slovní políček "buď budete sloužit tužbám národa, nebo se raději vzdejte mandátu".


Od počátku I. sv. války se Rakousko-Uhersko měnilo ze spojence v závislý podřízený přívěšek Německé říše, a to vojensky i politicky. To podle 1211. Toulek českou minulostí signalizovalo, že po válce tu bude Mitteleuropa - velestát Germánů, a Češi budou vystěhováni nebo okrajově živořit na přiděleném skrojku prostoru. Podle Zd. Mahlera i T. G. Masarykovi řekli ve vládních kruzích, že po vyhrané válce se už Němci nebudou s Čechy mazlit a definitivně s nimi zúčtují. Protože vrchní velení považovalo český národ za neloajální a protistátní, začalo ho perzekuovat, k odsouzení stačila i neúčast za děkovné mši za úspěch armády; k trestu za velezradu nedoložené obvinění. Praxe, že "stát si může se svými občany dělat co chce", námi později považovaná za totalitní, už tehdy přiměla leckoho k přehodnocení postoje k monarchii.


Tehdy někteří Češi a Slováci proti "své" monarchii bojovali jako vojáci (Legie ve třech státech) a/nebo politicky (v zahraničí "makali" zejména vědec, voják a politik Štefánik, prof. Masaryk, dr. Beneš), doma připravila vskutku sametovou revoluci především Maffie. Dnes mi 1217. Toulky českou minulostí podsouvají jako významné datum 14. září 1918, kdy prý byla ustavena prozatímní československá vláda (stalo se však o měsíc později), podle mne je lidi tehdejší i dnešní nejvýznamnější tzv. Washingtonská deklarace z října 1918, kterou tým T. G. Masaryka naši nezávislost na habsburské monarchii vyhlásil a zdůvodnil. Bylo deklarováno a tehdy přijato, že žádný národ nemůže být nucen žít pod svrchovaností, které neuznává… a vláda bude uznávat zásady iniciativy a referenda


Deklarace připomněla, že spojili jsme se s Rakouskem a Uhrami v obrannou jednotu proti tureckému nebezpečí… Habsburkové porušili svou smlouvu s naším národem, nezákonně překročujíce naše práva a znásilňujíce ústavu našeho státu, kterou sami přísahali zachovávat, a my proto odpíráme zůstat déle součástkou Rakousko-Uherska v jakékoli forměOdmítáme svatokrádežné tvrzeni, že moc dynastie habsburské a hohenzollernské je původu božského; odpíráme uznati božské právo králů. Náš národ povolal Habsburky na český trůn ze své svobodné vůle a tímtéž právem je sesazuje… Deklaraci já považuji za odkaz T. G. Masaryka politikům (i posametovým), kteří vyhlásili, že stát si může dělat s občany co chce, brání se zásadě referenda a za pro lidi závazné mají postoje zvolených "pánů".


Příběh zrodu Československa pokračoval: Poslanci rakouských Němců 21. října 1918 vyhlásili německo-rakouský stát, 25. října 1918 oznámili italští poslanci, že se necítí občany monarchie; 28. října 1918 vydal Národní výbor první zákon československého státu, a 30. října 1918 Antonín Švehla vzkázal zdejším Němcům přes poslance a hejtmana Deutschböhmen Rudolfa Lodgmana zveme vás ke spolupráci. Pro politiky, kteří chtěli druhým vnutit své "přesvědčení", spolupráce nepadala a dodnes nepadá v úvahu.

Demokraté jsou zas totalitní

17. října 2018 v 16:07 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Po zavedení všeobecného hlasovacího práva bývaly volby základem demokracie, říkali mí rodiče a vysvětlovali proč. V dobách dnes už dávných, ale nejen za devatero horami a devatero řekami, ale i u nás, se volbami demokracie stávala vládou lidu (míněno koho, čeho, ne komu, čemu), neboť politické strany voličům předkládaly především různé programy, jak dál spravovat obec, republiku; a po volbách zvolení zástupci voličů museli dohodnout, jak tedy spravovat tu obec, republiku, aby byla uspokojena většina voličů. Rodiče též dodávali, že když se od toho osvědčeného modelu upustilo, například po II. sv. válce mimosoudním zákazem některých stran a v únoru 1948 respektováním požadavků demonstrantů pomýlených tehdy dostupnými médii, nedopadlo to pro lid dobře - demokracie přestala být vládou lidu (koho, čeho) a stala se vládou lidu (komu, čemu). Bolševik pak vládl lidu (komu, čemu) a od lidu (koho, čeho) jen žádal, aby s jeho způsobem vládnutí vyjadřoval souhlas ve "volbách", při nichž se nevolilo; říkal přitom, že to je nejvyšší forma demokracie, neb jednotná kandidátka zajišťuje "spravedlivé" (kvótami určené) zastoupení všech (bolševikem povolených) skupin společnosti.


Po Sametu jsem doufal, že naši demokracii zbavíme zmíněných poválečných úchylek a vrátíme se k osvědčenému systému, že politici nebudou dál zneužívat toho, že (řečeno slovy G. Orwella) neexistuje žádná definice slova demokracie, na níž bychom se shodli, a nebudou vědomě nepoctivě vydávat kdejaký režim za demokracii. Po prvních posametových volbách jsem si schoval "volební programy" stran, kterým jsem zvažoval dát svůj hlas, a zanedlouho pochopil, že zvolení se cítí především jako zástupci stran, které použitý "volební program" nezavazuje. Když pak média informovala, že strany si pro volby najímají reklamní agentury, řekl jsem veřejně, že "volby" už nepovažuji za akt demokracie, ale za průzkum úspěšnosti těch agentur; média pak napsala, že extrémisté protestovali a nevěděli proč. Dnes už i média píší např., že politická reklama je volby od voleb víc a víc bizarní a směšná (zde cituji politologa Petra Justa, Metro 14.9.2018), nebo že některé strany stanou na okraji politického spektra, ať již dostavou hlasů sebevíc (citát Jana Kellera, Právo 13.10.2018), ale nenachází odvahu nazvat tyto "volby" znevažováním demokracie.


Letošní říjnové volby komunální a do Senátu přinesly příklady obojího zde popsaného druhu. Kandidáty podle mne demokratické, kteří rekapitulovali, co udělali, co a jak chtějí udělat brzy a co výhledově, jsem našel v Napajedlích, kde jsem občas doma, ale nemohu zde volit. Volit mohu v Ostravě, kde mi volební nabídky připadaly bizarní a směšné, a doprovodné předvolební praktiky hodné doby poválečné, předsametové. V listu z Babišovy mediální stáje - pod značkou (jog) - byl rodilý Ostravan proměněn v kandidáta odjinud, který prý přijel do Ostravy slibovat, co v kampani ve skutečnosti odmítal slibovat, což mám za matení podobné tomu bolševickému z února 1948. Ostravský neziskový spolek, který nedávno dostal lukrativní prostory na jedné z hlavních tříd, se v nich zachoval v rozporu se sliby Sametu jako bolševik ke kandidujícímu Pavlu Wonkovi - rovné podmínky všem kandidátům spolek nedal. Celostátní veřejnoprávní rozhlas mi zas podsouval, že nevybíráme své zástupce do zastupitelských sborů, ale hlasujeme, která parta nám bude vládnout.


Nakonec nám Karel Hvížďala sdělil, že po letošních komunálních a senátních volbách se stáváme standardní evropskou zemí, a uvedl důvody, proč prý se zatím nemusíme bát totality. Obávám se, že přinejmenším pokud jde o obavy z totality pravdou je, jako za bolševika, opak toho, co nám renomovaný Karel Hvížďala tvrdí. Demokracie totiž může být zároveň i totalitou - první taková v "moderní době" byla jakobínská. Ta začala poté, co byla zaručena práva lidská a občanská francouzskou 'Deklarací', a byla jako další podobné totality založena na tom, že mnozí byli vytěsňováni z řad lidí plnoprávných, případně i zabíjeni, pokud někdo mocensky vlivný nabyl dojmu, že je to nutné pro šťastné zítřky lidstva. A pokud mě média nemýlí, právě z řad našich tzv. Demokratických sil se takové hlasy po volbách ozvaly. Emeritní ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), exministr a neúspěšný kandidát Bělobrádkových lidovců do Senátu Daniel Herman i na tiskové konferenci dělal, že má radost, že teď bude Senát "bez komunistů"; přičemž svůj bizarní a směšný antikomunismus (týká se jen jedné z více zde existujících Komunistických stran) nemá podložen žádným řádným rozsudkem. Podobně ve volbách úspěšný kandidát Fialovy ODS Pavel Novotný by zas rád, aby všichni vybraní chcípli! Kde se staly chyby, že Demokraté jsou zas tak totalitní? Mimo jiné u Václava Klause ml., který na mou otázku týkající se chování Pavla Novotného, předsedy jednoho místního sdružení a dlouhá léta vizitky celé ODS, na besedě v Ostravě odpověděl, že jde jen o řadového člena…

Plníme odkaz Václava Havla: pravda může být nenávistí

3. října 2018 v 12:38 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Mnichovské selhání Západu u nás nevedlo jen ke ztrátě území, zásadně se změnila i politika. Podle mne mimo jiné skončila éra, v níž se "jinačím" nabízela ruka k aspoň nějaké spolupráci, když už žijeme vedle sebe; místo ní začaly časy štvanic na lidi, na kterých mocensky nějak vlivní "našli chyby". Štvanic, jaké jsme do té doby znali především z ciziny a od zfanatizovaných bývalých spoluobčanů, u nás se obětí stal například Karel Čapek. Nadějí na zásadní změnu té politiky podle mne byl až Samet, ta naděje však rychle pohasíná. Jeden příklad, jak se dělá štvanice, se v posledních dnech nepřekvapivě týká našeho pana prezidenta Zemana.


Pan prezident měl v Kojetíně na Olomoucku pronést, že za bolševika "Romové museli pracovat. Většinou pracovali jako kopáči, a když odmítli pracovat, byli označeni za osobu práce se štítící a šli do vězení". Já "za bolševika" také žil a soudím, že pan prezident řekl pravdu a jen pravdu. Tehdy totiž musel být zaměstnán každý, pokud nebyl schopen prokázat, že má jiný legální zdroj příjmů, jinak mu hrozil trest za příživnictví; platilo to pro všechny, ani Romové nebyli z toho vyloučeni, neplatila pro ně jiná zákonná pravidla. Podle slov podnikatele romského původu Romana Ščuky v MFDnes 15.9.2011 podobná pravidla se týkala nejen pracovních poměrů, ale i školní docházky - prováděla se razantní kontrola i školní docházky a v případě problému s dítětem byli státním sektorem voláni k přísné odpovědnosti rodiče. To vše podle Ščuky přinášelo užitek. To, že nyní stát vychovává Romy k nepráci, podle Ščuky naopak přineslo velké problémy jak z pohledu obyčejného soužití majority a minority ve společnosti, tak z pohledu ekonomiky státu. Mladá česká novinářka z party Seznamu Petra Obrusníková zásluhou svého vychování tohle vše vidí zcela jinak.


Petra Obrusníková pana prezidenta za citovaná slova obvinila, že prezident pokračuje v sérii vysoce kontroverzních výroků minimálně balancujících na hraně rasismu. Nenamáhala se vysvětlit, proč má být "na hraně rasismu", když pro lidi bez ohledu na barvu pleti platí stejná zákonná pravidla. Obrusníková odvedla svou novinářskou práci snad ve víře, že normální přece je diskriminace nelogicky vydávaná za něco pozitivního. Diskriminace, která nařizuje o někom mluvit jen hezky, vše jiné by bylo projevem nesnášenlivosti, o jiném však mluvit hezky nepřipouští. Mě při čtení práce P. Obrusníkové napadlo, že - jako před Mnichovem - se výpad proti českému prezidentovi v zahraničí zesílí a využije k dalšímu peskování. Stalo se!!!


Zamakalo Evropské centrum pro práva Romů (ERRC) a obvinilo pana prezidenta Zemana, že jeho pravdivá slova jsou zřejmým projevem nenávisti a rasismu, mají vyvolat strach a rasistický všeobecný odpor, jsou přímou hrozbou pro demokratické hodnoty a bezpečnost jedinců i komunit. Proto by podle ERRC český prezident měl odstoupit.

To, že pravda a praxe podle Roma Ščuky přinášející užitek je dnes prý na hraně či dokonce nenávistí a hrozbou pro demokratické hodnoty, já hodnotím jako další příklad aktuálního selhávání Západu. Západ snad naplňuje odkaz Václava Havla z doby, kdy budoucí prezident byl tak strašně perzekuován, až vyšla i na gramofonových deskách jeho slova: Dnes dobře víme, že A může být zároveň B a B zároveň A. Že B může být nejen B, ale i A a C stejně jako C může být nejen C, ale i AB a D a že za jistých okolností dokonce F může být nejen OQY, ale třeba i Ň. Ten odkaz dovoluje, že dnes cokoli může být bez zdůvodnění prohlášeno za něco jiného, a že může být jako po únoru 1948 potrestán i ten, kdo nic neprovedl, ale jeho vina byla takto vykonstruována. Že člověku může zlomit vaz pravda nehodící se mocensky nějak vlivným, poznala tehdy např. Milada Horáková.