Říjen 2018

Demokraté jsou zas totalitní

Středa v 16:07 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Po zavedení všeobecného hlasovacího práva bývaly volby základem demokracie, říkali mí rodiče a vysvětlovali proč. V dobách dnes už dávných, ale nejen za devatero horami a devatero řekami, ale i u nás, se volbami demokracie stávala vládou lidu (míněno koho, čeho, ne komu, čemu), neboť politické strany voličům předkládaly především různé programy, jak dál spravovat obec, republiku; a po volbách zvolení zástupci voličů museli dohodnout, jak tedy spravovat tu obec, republiku, aby byla uspokojena většina voličů. Rodiče též dodávali, že když se od toho osvědčeného modelu upustilo, například po II. sv. válce mimosoudním zákazem některých stran a v únoru 1948 respektováním požadavků demonstrantů pomýlených tehdy dostupnými médii, nedopadlo to pro lid dobře - demokracie přestala být vládou lidu (koho, čeho) a stala se vládou lidu (komu, čemu). Bolševik pak vládl lidu (komu, čemu) a od lidu (koho, čeho) jen žádal, aby s jeho způsobem vládnutí vyjadřoval souhlas ve "volbách", při nichž se nevolilo; říkal přitom, že to je nejvyšší forma demokracie, neb jednotná kandidátka zajišťuje "spravedlivé" (kvótami určené) zastoupení všech (bolševikem povolených) skupin společnosti.


Po Sametu jsem doufal, že naši demokracii zbavíme zmíněných poválečných úchylek a vrátíme se k osvědčenému systému, že politici nebudou dál zneužívat toho, že (řečeno slovy G. Orwella) neexistuje žádná definice slova demokracie, na níž bychom se shodli, a nebudou vědomě nepoctivě vydávat kdejaký režim za demokracii. Po prvních posametových volbách jsem si schoval "volební programy" stran, kterým jsem zvažoval dát svůj hlas, a zanedlouho pochopil, že zvolení se cítí především jako zástupci stran, které použitý "volební program" nezavazuje. Když pak média informovala, že strany si pro volby najímají reklamní agentury, řekl jsem veřejně, že "volby" už nepovažuji za akt demokracie, ale za průzkum úspěšnosti těch agentur; média pak napsala, že extrémisté protestovali a nevěděli proč. Dnes už i média píší např., že politická reklama je volby od voleb víc a víc bizarní a směšná (zde cituji politologa Petra Justa, Metro 14.9.2018), nebo že některé strany stanou na okraji politického spektra, ať již dostavou hlasů sebevíc (citát Jana Kellera, Právo 13.10.2018), ale nenachází odvahu nazvat tyto "volby" znevažováním demokracie.


Letošní říjnové volby komunální a do Senátu přinesly příklady obojího zde popsaného druhu. Kandidáty podle mne demokratické, kteří rekapitulovali, co udělali, co a jak chtějí udělat brzy a co výhledově, jsem našel v Napajedlích, kde jsem občas doma, ale nemohu zde volit. Volit mohu v Ostravě, kde mi volební nabídky připadaly bizarní a směšné, a doprovodné předvolební praktiky hodné doby poválečné, předsametové. V listu z Babišovy mediální stáje - pod značkou (jog) - byl rodilý Ostravan proměněn v kandidáta odjinud, který prý přijel do Ostravy slibovat, co v kampani ve skutečnosti odmítal slibovat, což mám za matení podobné tomu bolševickému z února 1948. Ostravský neziskový spolek, který nedávno dostal lukrativní prostory na jedné z hlavních tříd, se v nich zachoval v rozporu se sliby Sametu jako bolševik ke kandidujícímu Pavlu Wonkovi - rovné podmínky všem kandidátům spolek nedal. Celostátní veřejnoprávní rozhlas mi zas podsouval, že nevybíráme své zástupce do zastupitelských sborů, ale hlasujeme, která parta nám bude vládnout.


Nakonec nám Karel Hvížďala sdělil, že po letošních komunálních a senátních volbách se stáváme standardní evropskou zemí, a uvedl důvody, proč prý se zatím nemusíme bát totality. Obávám se, že přinejmenším pokud jde o obavy z totality pravdou je, jako za bolševika, opak toho, co nám renomovaný Karel Hvížďala tvrdí. Demokracie totiž může být zároveň i totalitou - první taková v "moderní době" byla jakobínská. Ta začala poté, co byla zaručena práva lidská a občanská francouzskou 'Deklarací', a byla jako další podobné totality založena na tom, že mnozí byli vytěsňováni z řad lidí plnoprávných, případně i zabíjeni, pokud někdo mocensky vlivný nabyl dojmu, že je to nutné pro šťastné zítřky lidstva. A pokud mě média nemýlí, právě z řad našich tzv. Demokratických sil se takové hlasy po volbách ozvaly. Emeritní ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), exministr a neúspěšný kandidát Bělobrádkových lidovců do Senátu Daniel Herman i na tiskové konferenci dělal, že má radost, že teď bude Senát "bez komunistů"; přičemž svůj bizarní a směšný antikomunismus (týká se jen jedné z více zde existujících Komunistických stran) nemá podložen žádným řádným rozsudkem. Podobně ve volbách úspěšný kandidát Fialovy ODS Pavel Novotný by zas rád, aby všichni vybraní chcípli! Kde se staly chyby, že Demokraté jsou zas tak totalitní? Mimo jiné u Václava Klause ml., který na mou otázku týkající se chování Pavla Novotného, předsedy jednoho místního sdružení a dlouhá léta vizitky celé ODS, na besedě v Ostravě odpověděl, že jde jen o řadového člena…

Plníme odkaz Václava Havla: pravda může být nenávistí

3. října 2018 v 12:38 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Mnichovské selhání Západu u nás nevedlo jen ke ztrátě území, zásadně se změnila i politika. Podle mne mimo jiné skončila éra, v níž se "jinačím" nabízela ruka k aspoň nějaké spolupráci, když už žijeme vedle sebe; místo ní začaly časy štvanic na lidi, na kterých mocensky nějak vlivní "našli chyby". Štvanic, jaké jsme do té doby znali především z ciziny a od zfanatizovaných bývalých spoluobčanů, u nás se obětí stal například Karel Čapek. Nadějí na zásadní změnu té politiky podle mne byl až Samet, ta naděje však rychle pohasíná. Jeden příklad, jak se dělá štvanice, se v posledních dnech nepřekvapivě týká našeho pana prezidenta Zemana.


Pan prezident měl v Kojetíně na Olomoucku pronést, že za bolševika "Romové museli pracovat. Většinou pracovali jako kopáči, a když odmítli pracovat, byli označeni za osobu práce se štítící a šli do vězení". Já "za bolševika" také žil a soudím, že pan prezident řekl pravdu a jen pravdu. Tehdy totiž musel být zaměstnán každý, pokud nebyl schopen prokázat, že má jiný legální zdroj příjmů, jinak mu hrozil trest za příživnictví; platilo to pro všechny, ani Romové nebyli z toho vyloučeni, neplatila pro ně jiná zákonná pravidla. Podle slov podnikatele romského původu Romana Ščuky v MFDnes 15.9.2011 podobná pravidla se týkala nejen pracovních poměrů, ale i školní docházky - prováděla se razantní kontrola i školní docházky a v případě problému s dítětem byli státním sektorem voláni k přísné odpovědnosti rodiče. To vše podle Ščuky přinášelo užitek. To, že nyní stát vychovává Romy k nepráci, podle Ščuky naopak přineslo velké problémy jak z pohledu obyčejného soužití majority a minority ve společnosti, tak z pohledu ekonomiky státu. Mladá česká novinářka z party Seznamu Petra Obrusníková zásluhou svého vychování tohle vše vidí zcela jinak.


Petra Obrusníková pana prezidenta za citovaná slova obvinila, že prezident pokračuje v sérii vysoce kontroverzních výroků minimálně balancujících na hraně rasismu. Nenamáhala se vysvětlit, proč má být "na hraně rasismu", když pro lidi bez ohledu na barvu pleti platí stejná zákonná pravidla. Obrusníková odvedla svou novinářskou práci snad ve víře, že normální přece je diskriminace nelogicky vydávaná za něco pozitivního. Diskriminace, která nařizuje o někom mluvit jen hezky, vše jiné by bylo projevem nesnášenlivosti, o jiném však mluvit hezky nepřipouští. Mě při čtení práce P. Obrusníkové napadlo, že - jako před Mnichovem - se výpad proti českému prezidentovi v zahraničí zesílí a využije k dalšímu peskování. Stalo se!!!


Zamakalo Evropské centrum pro práva Romů (ERRC) a obvinilo pana prezidenta Zemana, že jeho pravdivá slova jsou zřejmým projevem nenávisti a rasismu, mají vyvolat strach a rasistický všeobecný odpor, jsou přímou hrozbou pro demokratické hodnoty a bezpečnost jedinců i komunit. Proto by podle ERRC český prezident měl odstoupit.

To, že pravda a praxe podle Roma Ščuky přinášející užitek je dnes prý na hraně či dokonce nenávistí a hrozbou pro demokratické hodnoty, já hodnotím jako další příklad aktuálního selhávání Západu. Západ snad naplňuje odkaz Václava Havla z doby, kdy budoucí prezident byl tak strašně perzekuován, až vyšla i na gramofonových deskách jeho slova: Dnes dobře víme, že A může být zároveň B a B zároveň A. Že B může být nejen B, ale i A a C stejně jako C může být nejen C, ale i AB a D a že za jistých okolností dokonce F může být nejen OQY, ale třeba i Ň. Ten odkaz dovoluje, že dnes cokoli může být bez zdůvodnění prohlášeno za něco jiného, a že může být jako po únoru 1948 potrestán i ten, kdo nic neprovedl, ale jeho vina byla takto vykonstruována. Že člověku může zlomit vaz pravda nehodící se mocensky nějak vlivným, poznala tehdy např. Milada Horáková.