Druhá česká republika není mou vlastí

26. října 2018 v 14:42 | František Rozhoň |  Politika ve stylu retro

Když v říjnu 1918 T. G. Masaryk jako předseda československé prozatímní vlády tzv. Washingtonskou deklarací zdůvodnil a vyhlásil nezávislost Československa, nevedl tím našince k izolacionismu. Snad proto, že vznikající stát kvůli jeho tvaru mohli lépe chránit politici než armáda, ještě před vyhlášením Československa v Praze vedl Masaryk v americké Filadelfii od 23. do 26. října 1918 mezinárodní konferenci zástupců více než dvanácti utlačovaných národů středovýchodní Evropy o strategickém projektu "Demokratické unie střední Evropy". Východiskem Masarykovy koncepce přitom byla demokracie založená na diskusi a rovnoprávnost jednotlivých evropských demokracií bez ohledu na velikost, jakož i vazba na demokratické USA. Mnoho Čechoslováků bylo přesvědčeno, že politika První československé republiky byla založena na zásadních bodech Washingtonské deklarace i Demokratické unie, i když těsnou vazbu na USA znemožňoval jejich poválečný izolacionismus. Vazba na Francii, jejíž demokracii neobdivoval M. R. Štefánik, podle historika prý byla tak silná, že jsme nebyli spojenci, ale ČSR nejpozději od března 1919 byla francouzským protektorátem a bez rozkazu francouzského generálního štábu se nesměla ani bránit.



Když Francie "vazbu" uvolnila, mocensky vlivní pomnichovské Druhé republiky se snažili "vyjít" s mocným německým sousedem ovládaným nacisty, podle K. Vonneguta "nejhoršími možnými lidmi". Podle nacistického vzoru začalo jak "vylučování nežádoucích" z národa, jehož obětí se stal i Karel Čapek, přičemž někteří publicisté projevovali svou nenávist doslova až za hrob; tak převychovávání národa "usměrněnými" školami a pod vedením Národní kulturní rady. Podobně se "žilo" i po II. sv. válce, kdy se mocensky vlivní snažili "vyjít" s mocným východním sousedem. Kde se tehdy stala chyba, podle mne později správně vystihl Václav Havel v rozhovoru s Němcem Maxmilianem Schellem: Nešlo o selhání jedné ideologie, ale o selhání myšlení pyšného člověka, který věří, že je schopen naplánovat ideální svět…, ale život dělá jeho plánům neustále čáru přes rozpočet a to nutně vede k totalitnímu systému, neboť všechno, co se staví proti jeho projektu, musí být odstraněno.


Za Václava Havla prezidenta však byly odsuzovány konkrétní ideologie. A necelých deset let po sametovém vypovězení poslušnosti selhavší KSČ v projevu 28. října 1998 prezident Havel řekl: Skutečný politik ale nemůže zůstat u pouhého vnímání: musí umět aspoň něco z toho, co nazírá, proměňovat v politickou skutečnost. Ač se při tom Havel slovy odvolával na Masaryka, činy pak dal zelenou dalšímu možnému selhání pyšných politiků, neb ti už zas si nemuseli své vize nechat podpořit lidem ve volbách a mohli tvrdit, že jejich vize nemají alternativu. Já od té doby dělím krátkou historii České republiky na éru První české republiky, kdy byl ctěn článek 2 Ústavy, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon; a republiku Druhou, v níž "oblíbený ministr spravedlnosti" Karel Čermák mohl veřejně napsat "zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany co chce" a státní zástupkyně mohla rozhodnout, že tato praxe z dob totality není trestná. Mnohými mocensky vlivnými je od svého zvolení "vylučován jako nežádoucí" i pan prezident; při převýchově národa se angažují školy i Člověk v tísni. Ta "humanitární neziskovka" pod vedením Šimona Pánka se snížila i k šíření teorie vedoucí už k holocaustu, a to že některé lidi lze v jejich vlasti prohlásit za "nezvané hosty". Přesto novináři Lidových novin v magazínu Index LN 8. 10. 2018 Šimona Pánka odpovědného za tu zrůdnost v souladu s dalšími nacisticko-bolševickými zásadami označili za manažera dobra. I proto reaguji jako rodiče.


Pro ně byly vlastí regiony Československa i s lidmi ochotnými v nich spolu žít, ne nástupnické režimy První republiky. Podobně mně jsou milé české země s lidmi netrpícími pocitem nadřazenosti, ale nepovažuji za svou vlast Druhou českou republiku v nich zřízenou mocensky vlivnými lidmi. Ta podle mne nerespektuje některé zásadní hodnoty Masarykovy Washingtonské deklarace a projektované Demokratické unie, resp. Sametu.


Co mi na ní vadí, vystihl i E. Goldstücker, cituji jej ze sborníku z konference k 90. výročí vzniku Československa: "Tady v poslední době neexistuje výměna různých názorů na základě racionálních argumentů. Usadilo se tu, bohužel, černobílé myšlení na dvou stranách, které nenachází k sobě vzájemně cestu. Černobílým myšlením se charakterizoval ruský typ komunismu. Po roku 1989 sedogmatické myšlení usadilo u vítězů revoluce sametové. Není překonáno, takže žijeme ve společnosti, která v určitých rozměrech nenachází k sobě cestu. A dokud to bude tak, tak ta společnost bude chorá." Ta je podle mne stále chorá, protože "vítězové revoluce" si usnadňují "vyučování nežádoucích", a ignorují, co pochopil Platon: povinností zákonodárství je zavádět svornost, aby se stát nerozpadl ve dvě nebo více potírajících se stran a nezahynul celek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama